Zmoklá slepice

Z nebe se na zem pomalu začaly snášet první kapky deště. Slunce bylo zatlačeno neúprosnou hradbou mraků a svět se zahalil do temnoty.

To Maxovi ovšem nikterak nevadilo, protože si v klídku hověl ve svém oblíbeném křesílku u radiátoru, na kterém si ohříval chodidla. Od knihy ho odtrhly až první nárazy vody na sklo. Nerad knížku odložil a podíval se ven, jak to tam vypadá. Takové počasí bylo něco pro něj, mohl si v klidu dál číst, aniž by měl výčitky svědomí, že se válí vevnitř, když je venku tak pěkně. Zatáhl závěsy a znovu se uvelebil do křesílka.

Provazy vody neúprosně mlátily do oken a na střechu, až Maxe tato píseň deště zavedla do říše snů. Knížka se zřítila k zemi a zůstala otevřená…

Když se Max probudil, už byl večer. Venku opět svítilo sluníčko, které se ale na rozdíl od Maxe teprve ke spánku chystalo, ale už urazilo pěkný kus cesty na své pouti do mrakových peřin.

Max se šel podívat ven a načichat se vlhkého vzduchu z provoněného lesa. Maxova chata na samotě uprostřed lesa mu dávala plné pohodlí k práci a jen skutečně zřídka se okolo prohnal houf houbařů nebo rodinka z vřeštícími dětmi. Nic z toho však nedosahovalo “kvalit” města. Dá se říct, že Max tu trávil celé léto.

S rozvahou otevřel těžké dubové dveře a stanul na zápraží. Opřel se o zábradlí a se zavřenými víčky nasával opojnou vůni stromů, ze kterých ještě odkapávala voda, to vše krásně podsvíceno zapadajícím sluncem. Bylo mu krásně.

Když se nadýchal do sytosti, dostal chuť na cigaretu. Jenže to by si pro ní musel dojít zpět dovnitř… Touha po nikotinu vyhrála. Jak se Max ovšem otočil, uviděl něco, po čem ho chuť na kouření přešla.

Na lavičce pod oknem ležela dívka, zachumlaná v pláštěnce, na nohou holínky. Spala jak zabitá. Max k ní přistoupil a zatřásl jí ramenem. Ani se nehnula. Max měl trochu obavy, aby jí skutečně něco nebylo, ale uprostřed lesa se těžko shání pomoc a k autu to má dva kilometry pěšky. Vzal jí tedy opatrně do náručí a vnesl dovnitř. Položil ji na pohovku a přemýšlel.

Nakonec z ní sundal pláštěnku, boty i promočené oblečení. V zásadě se nad svým “erotickým” zážitkem ani nepozastavil. Nebylo to ostatně poprvé, co měl před sebou nahou spící dívku a tentokrát měl skutečně vážné obavy, aby dívka nebyla v ohrožení života. Oblékl ji do SVÉHO trička a tepláků a odnesl do SVÉ postele, zachumlal do peřin, odešel a potichu za sebou zavřel dveře (potichu spíše ze zvyku, nepředpokládal, že by se dívka probudila po třísknutí dveřmi, když se nechala svléct i obléct).

Max si poté sedl k počítači a pustil se do práce. Moc toho ale nenapsal, neměl ten potřebný klid, a ani v noci jeho spánek nebyl klidný.

V deset Max uslyšel divné zvuky odvedle, ale nereagoval. Dveře se definitivně otevřely ve čtvrt na jedenáct.

“Přeji dobré jitro, dáte si čaj, nebo kávu?” přivítal neznámou.

“Čaj, ale… Kde to ksakru jsem?”

“Včera jste mi usnula doslova přede dveřmi. Měl jsem tu drzost dovolit si odnést vás do mé postele.”

“A taky koukám, že jste měl tu drzost svléknout mě!” zvýšila dívka hlas.

“To ano, nicméně v tom nehledejte žádný sexuální počin, jen jsem nechtěl, abyste dostala zápal plic. Byla jste skrz na skrz.”

“Aha, promiňte…”

“Nemusíte se omlouvat, chápu vaše rozčarování. Taky bych se vztekal, kdybych se probudil vedle chlapa, co mě předešlého večera viděl nahého a já z toho nic neměl.”

Dívka zrudla. “Nechme toho, ještě jsem se nepředstavila. Jmenuji se Michaela, přátelé mi pochopitelně říkají Míša.”

“Těší mě, já jsem Max, přátelé mi pochopitelně říkají Max,” usmál se.

Rychlovarná konvice se už vypnula, takže Max jen zalil sáček v hrnku. “Nechceš do toho frťana?” optal se.

“Ne díky, včera bych si možná dala, ale dneska už je mi dobře.”

Max před ní postavil hrnek.

“Tak povídej, jak jsi se sem dostala a vůbec něco o sobě…”

“Normálně jsem se šla po obědě projít, ale vůbec to tady neznám a zabloudila jsem.”

“Ne, kamarád mi půjčil chatu na týden, potřebovala jsem být sama… No a pak přišla ta bouřka. Trochu jsem zazmatkovala, ale naštěstí jsem narazila na tuhle chajdu. Klepala jsem, ale nikdo neotevíral a závěsy byly zatažené, myslela jsem, že jsem jen někdo jezdí na víkend. Tak jsem si lehla tady a dál už to víš ty.”

“A ty zase ne!” smál se Max. Míša opět zrudla…

“Nevadí ti doufám, že jsem tady. Jen se převléknu a hned zase půjdu.”

“Kdyby mi to vadilo, nechal bych tě přede dveřmi. Klidně tu zůstaň. Návštěvu nečekám a aspoň vidím po několika dnech zase člověka.”

“Ne, to ne. Ale mám tady klid a až na pár výjimek se s lidmi stýkám jen když chci.”

“Aha, takže jsem výjimka?”

“Tak nějak… Ovšem velice milá a příjemná.”

“Já asi i přesto půjdu, nechci být na obtíž.”

“To je pravda, nějak si poradím.”

“Když mi řekneš kde přesněji bydlíš, třeba bych ti ukázal i cestu.”

Slovo dalo slovo a po společném obědě si ti dva vypravili na cestu. Max stejně neměl co dělat a tak Míšu doprovodil až k ní. No a nejspíš vám asi ani nemusím říkat, že se Míša jen sbalila a hned šli zase k Maxovi zpět. Evidentně si padli ti dva do oka…

Max jí konečně řekl co uprostřed lesa sám dělá a pak už se bavili jen o literatuře. Míša se projevila jako zdatná čtenářka, jenže…

Vrátil se k počítači a na monitoru svítil nadpis jeho připravované knihy “Vražda uprostřed lesa”. A hned vedle ležela knížka, na kterou Max úplně zapomněl a která mu předchozího dne ve spánku vypadla z ruky: “Jak se dělá vražda?”