Contra Metallum (úvod)

Dobrý den.

Zde na písmáku jsem nováčkem a nevím jak to tu přesně chodí. Protože mi psaní baví, rozhodl jsem se zkusit napsat příběh, ale ze všeho nejtěžší pro mě bylo vklouznout do děje a tak nějak smysluplně začít. Protože ve svém okolí nemám žádného zkušeného dobrovolníka, který by mi k tomu řekl svůj názor, rozhodl jsem se úvod zde zveřejnit. Prosím o kritiku jestli se to někomu vůbec povede dočíst. Děkuji. (prosím o schovívavost co se koretur týče, protože se v tom editoru zde moc nevyznám a po zkopírování z mého wordu se odstavce celé rozhodili, nevím čím to je)

„Existují dvě možnosti. Buď jsme ve vesmíru sami, nebo nejsme. Obě jsou stejně děsivé.“

 

                                                                                                                   Arthur Charles Clarke

 

 

Od doby kdy lidstvo dosáhlo určitého stupně inteligence, si klade otázku kdo, nebo co se skrývá v tajuplných končinách hlubokého vesmíru. Jestliže je v celém prostoru samo, jaká je jeho úloha. Snaží se vesmír pochopit. Pochopit zdali je nekonečný a když ne co se skrývá za jeho hranicemi. Já už odpovědi na tyto otázky znám. Naposledy si v myšlenkách promítnu poslední okamžiky svého života a pak se ponořím do nekonečné nevědomosti.

 

***

                                                                      

Z našeho malého, útulného, jednopokojového bytu ve třetím poschodí je krásný výhled. Červánky se pomalu mění na potemnělou noc a ke slovu se hlásí první hvězdy. Vane vlahý, letní vítr a já plnými doušky vychutnávám pohled na doslova celou Plzeň. Manželka v klidu spí. Po obou bocích jí na cestě snů doprovázejí naše dvě feny. Bella občas ze snu malinko zakňučí a Lara zase levou zadní startuje motorku. Bylo by krásné vědět, co se jim zdá. Ten pohled mi vždycky vykouzlí úsměv na tváři. Miluji svoji rodinu. Právě teď nastává moje chvíle klidu a odpočinku. Naleju si vychlazenou Coca Colu a hurá k počítači. Jen co dosednu na vrzající židli, už mam u sebe obě dvě fenky. Těm čubkám nic neunikne.

   „Místo!“ Rázně zašeptám a ukážu na postel ke spící paničce.

   Obě dvě, zklamané že se náhodou nechystá žádný pamlsek, se otáčí a hupnou zpět na postel. Stále mě ale pozorují, jestli jsem si to nerozmyslel a přeci jenom nechystám nějakou ňaminu.

   Pohodlně jsem se usadil a spustil internet. Z monitoru na mě útočí nepřeberné množství bulvárních článků. Mezi nimi nechybí ani takové perly, jako že Justine Bieber si zrovna minulí týden koupil novou kšiltovku, nebo že Rihanně vyrašil nový pupínek na zadních partiích. Fakt nesnáším tyhle sračky. V dolním rohu obrazovky registruji zajímavou zprávu, která mě zaujala.

   Na hranici sluneční soustavy byla objevena nová trpasličí planetka. Nese definitivní označení (2062) Xenos což v řecké jazyce znamená cizinec. V rovníku se odhaduje průměr 1500-2000 km a tím se zapisuje mezi, zatím dosud objevené, největší planetky sluneční soustavy. Přesný tvar dráhy objektu zatím nebyl vypočten, protože v takové vzdálenosti od Slunce, se každé těleso pod vlivem gravitačního pole Slunce pohybuje velmi pomalu. Budeme si tedy ještě nějakou dobu muset počkat na další měření jeho poloh, než se nově objevená trpasličí planeta posune o dostatečně dlouhý úsek po své dráze. Je neobvyklá tím že se neskládá podle předpokladu z ledu a těkavých látek v pevném skupenství, jako většina těchto objektů, ale byla zařazena do takzvaných M-planetek tvořených kovem. Tento jev je zcela vzácný a vědci jsou si jisti, že buďto k nám zavítala z hlubin vesmíru, nebo ho kdysi srážka s jiným tělesem při tvoření sluneční soustavy vymrštila až za hranice Pluta.

   Po přečtení článku se jdu znovu kochat pohledem na noční oblohu. Vždy mě velice udivovalo, jak dokážeme odhadnout věci, které jsou od nás vzdáleny miliardy kilometrů.

 

 

 

***

Po pár dnech jsem na internetu opět narazil na novou planetku Xenos. Články byli téměř totožné, až na to že zde autor nepsal o její dráze, kterou obíhá. Stálo tam, že Xenos vysokou rychlostí protne sluneční soustavu a zmizí v nenávratnu, nebo ho pohltí slunce. Jupiter, který funguje jako takzvaný gravitační štít, planetku nedokáže díky rychlosti zachytit. Ta Zemi mine bez ohrožení ve vzdálenosti dvojnásobku mezi ní a Marsem. Lišilo se také to, že už nepatřila do kovových planetek třídy M, ale do třídy S kamenných.

   Výborně. Říkám si v duchu. Místo toho, aby byl člověk obohacen o nové znalosti, je spíše dezinformován.

 

***

Následující půlrok se do lidských dějin zapsali události, které neměli obdoby. Byli toho plné zprávy. Na všech televizních kanálech se vedli diskuze s odborníky. Veškeré jiné pořady byli pravidelně přerušovány novými zprávami. Byl toho plný svět.

   Xenos změnil parabolou směr k Zemi a začal zpomalovat. Další zajímavostí bylo, když se jedné družici podařilo dostat poblíž planetky. Místo toho aby pořídila fotografie povrchu, ztratila kontakt se zemí. To samé se stalo s druhým satelitem vypuštěným přímo za úkolem získat další informace. Tou dobou už se Xenos nacházel za Marsem na cestě k Zemi.

   Bylo jasné, že takto se přírodní tělesa u nás ve sluneční soustavě nechovají. Celé to nedávalo smysl.

***

Když nastala zima, skoro nikdo se nepřipravoval na vánoce, jak je tomu obvykle. Žádné slavnostní přípravy. Žádné nákupní horečky. Za to celou Zeměkouli zachvátila Xenoská horečka.

   Na začátku prosince se sešla rada OSN a přední vědci týmu Mezinárodní astronomické unie aby světu sdělila, že stojíme vstříc nové výzvě. Výzvě, která bude nejtěžší zkouškou za celou dobu naší existence.

   K Zemi se blíží těleso o velikosti 2000 kilometrů v průměru. Avšak střet se Zemí nehrozí. Xenos totiž nadále zpomaluje a podle dosavadních výpočtů se zastaví v polovině vzdálenosti mezi námi a Měsícem. Teď už je téměř jisté že lidstvo má co dočinění s neznámou mimozemskou civilizací. Bylo doporučeno zachovat klid a nešířit mezi sebou paniku. Nic nenasvědčuje tomu, že by  Xenosané měli být nepřátelští. Lidé by se měli chovat, tak jak to bylo jejich zvykem do dnešního dne.

   Jakmile jsme s manželkou napjatě shlédli toto zdrcující sdělení, zamrazilo mě a uchvátil mi neskutečný strach.

   To přeci není možné. Problesklo mi hlavou.

   Srdce mi bušilo jako splašené. Všichni tušili, že se děje něco důležitého. Sám jsem vedl debaty s kolegy v práci o různých scénářích. V rodinném kruhu probíhali diskuze celé noci. Slyšel jsem spousty povídaček o mimozemšťanech a apokalypsách, ale teď to bylo oficiálně černé na bílém. Pořád jsem se z toho nemohl vzpamatovat. Ještě horší bylo, že se musím postarat o ženu, kterou miluji. Katka se mě pevně držela a plakala. Najednou mi mozek nedovolil myslet na nic jiného, než na to jak ji mohu pomoct.  Jak ji mám chránit? Sám jsem zdrcený a to, že moje milá cítí ten samý strach, mi trhalo srdce na kusy. Svědomí mi radilo, že se musím zachovat jako chlap. Popadnout všechny dostupné síly a být jí oporou. Nezbývalo mi nic, než si namluvit, že tohle všechno je nějaký žert. Třeba se astronomové spletli. Nebo je to nějaké celosvětové cvičení a vyhodnocování toho, jak by se lidé za podobné situace zachovali. Že to je cokoli, jen ne opravdové setkání s návštěvníky z vesmíru. Samozřejmě vše z toho byli absurdní nesmysly.

   Ale časem došlo ke zklidnění z prvotního šoku. Nakonec nám přišlo jako nejmoudřejší řešení si opravdu namluvit, že to není pravda. Nicméně zjistil jsem dva důležité poznatky. Autosugesce chvilkově funguje celkem dobře a člověk jako takový má opravdu strach z neznáma i když mu nehrozí bezprostřední nebezpečí.

   Protože předpokládané, blízké setkání s Xenosem bylo vypočítáno zhruba na začátek měsíce března, začali mohutné přípravy na apokalypsu. Před tím než banky zkolabovali, se u jejich poboček tvořili nekonečné fronty. Až na konci prosince jsme zjistili, že nám peníze budou k ničemu. V obchodech do té doby šlo všechno zboží na dračku. Lidé si začali tvořit zásoby jídla a vody. Zprovozňovali se staré městské bunkry. Všude byl chaos, tlačenice a pouliční bitky.

   Časem totiž vyšlo najevo, že ať se stane cokoli, nastanou dvě zásadní změny v našich životech.

   Buď Xenos nezastaví a srazí se s naši planetou, v tomto případě by následky byly naprosto katastrofální a nejspíše by nic živého nepřežilo. Nebo se podle domnělých výpočtů zastaví zhruba sto šedesát tisíc kilometrů nad zemí a jeho gravitace nejspíše ovlivní chod klimatických podmínek celého světa. O slovo se bude přít s gravitací měsíce. Vzniknou tsunami. Naruší se dosavadní oceánské proudy včetně přílivu a odlivu. Dále vychýlí osu rotace naší Zeměkoule blíže k nule. Tím dá vzniknout tomu, že slunce bude vždy v zenitu nad oblastí rovníku. Na pólech nebude docházet k polárním dnům ani nocím. Podnebí, srážky a průměrné teploty budou záviset na zeměpisné šířce bez ohledu na roční období. Pravidelné střídání léta a zimy zanikne. Než se ustálí nové vzdušné proudy, budou na povrchu naší planety zuřit obrovská tornáda a hurakány.  

***

Když jsem unavený dorazil z práce domů, čekal na mne skromný oběd, který mi Katka připravila z přidělených surovin. Na snídani a večeři nebylo dostatek jídla. Bylo to jedno z bezpečnostních opatření proti bláznivému shromažďování potravin, které teď zachvátilo celou zemi. Člověk si mohl koupit, co chtěl ale pouze v omezeném množství. Většinou pár kusů pečiva, nějaké to maso a trocha zeleniny. Ta se dala vyměnit i za ovoce, ale to bylo silně nedostatkové zboží. Byl konec ledna a všechno ovoce se tou dobou dováželo z jižnějších zemí, které si svoje ovocné zlato pečlivě chránili.

   Na nohy jsem obul těžké boty značky Steel do kapsy vsunul kasr a vyrazil na opětovný nákup.

   Musel jsem takhle chodit každý den. Když si Katka odpustila jídlo, měl bych oběd na dva dny, ale já to neměl rád. Ona touhle dobou již rok nepracovala kvůli stupňujícím se obtížím z roztroušené sklerózy, která jí už několik let sužovala život. Dobře si uvědomovala, že když chodím do práce jen já, potřebuji se dobře najíst.

   Autem jsem dorazil do podzemních garáží obchodního domu, pečlivě zamkl a hurá do víru hádek a tlačenic.

   U jednoho z parkovacích míst dotírala dvě auta, která se snažila jako první obsadit dané místo. Oba řidiči na sebe navzájem hulákali a mávali přes okénko. Za chvíli to jeden nevydržel, vystoupil a vytáhl toho druhého z auta. Vlepil mu pár přes hubu a znovu usedl za volant. Slabší muž hrdě vzal svoji porážku a zaparkoval o kus dál. I v tomto období na sklonku lidské existence se najdou tací lidé, kteří se dokážou poprat kvůli absolutnímu nesmyslu. Homo sapiens je opravdu debilní druh. V duchu jsem se pousmál, i když následně mi to bylo spíše líto.

Eskalátor mě odvezl z garáží do velké haly, kde mi uvítal nezaujatým pohledem jeden policajt a dva vojáci se samopaly. Všude se to hemžilo lidmi. Tu a tam na sebe někdo pořvával, ale na občasné strkanice stráž ani nereagovala. Ta zasahovala pouze v případech, kdy už vznikali hromadné rvačky. Prošel jsem kolem pokladen, které zdobili drátěná pletiva, aby znemožnili útěk případných zlodějů. Po zaplacení se přes kasy dalo projít pouze vyhraněnými koridory, u kterých stáli policajti a kontrolovali, kolik si toho zákazníci nakoupili. Jestli něco nemají schovaný po kapsách. Případně zasahovali u hádek, když se přela pokladní s klientem. Připomínalo mi to kontrolu na letišti.

   Prošel jsem poloprázdné regály, vzal poslední dva plátky kuřecích řízků, které se tvářili podezřele nazelenale, pár housek a poctivě vybraná rajčata. Z veškeré zeleniny vždy zbývali jen shnilé, nebo otlučené zbytky. Proto mi srdce zaplesalo radostí, když se mi podařilo najít tyhle dva krásně červené kousky.

   Moc dlouho jsem se nezdržoval. Nesnáším tyhle megalomanský obchody. Bohužel malé krámky ve městech zkolabovali už v prosinci pod náporem nákupního šílenství.  U pokladny mi prodavač vyměnil zboží za kupony, které se vedle klasické výplaty, dostávali jako každodenní odměna v práci. Za ty se dalo nakupovat pouze jídlo. Tím se zajistilo, že lidé budou dál pracovat a zároveň se hlídal odbyt surovin v supermarketech.

   Na eskalátoru, který mě zavezl zpět do garáží, si pár chlápků tipovalo, koho by okradli. Dva stáli ve vchodu do garáží. V celkovém chaosu působili mezi splašenými lidmi nápadně chladným dojmem.  Celou dobu hleděli mým směrem a já cítil, že si mě zase nějací hajzlové vybrali. Kdybych se omylem neotočil, nejspíš bych nezahlédl koutkem oka toho třetího, který jim za mými zády dával znamení.

   Zrychlil jsem krok, abych se co nejdříve dostal k autu. Do krve se mi začali pumpovat dávky adrenalinu. Tři postavy mě pronásledovali a drželi se pár kroků za mnou. Bylo nadmíru jasné, že příští oběť, bude moje maličkost. V kapse jsem tiskl připravený kasr.

Auto bylo pár metrů ode mě, rychle jsem otevřel a nákup vhodil na zadní sedačky. V tu chvíli mě náraz do zad přitlačil na karoserii. Okamžitě mi vystřelila ruka s kasrem z kapsy. Loket se zabořil do lupičova nosu a vycákla z něho krev. Upadl na zem a dlaněmi si držel obličej. Druhý tlačil moje rameno k autu a konfrontoval mě ránou pěstí do líce. Stačil bych se vyhnout, kdybych vší silou nekopl ocelovou Steelou toho třetího do žeber. Ten se sápal na zadní sedadla pro nákup. Prudká rána mi zaklonila hlavu, až mi klepl zátylek do střechy auta. Zlomený nos se stavěl na nohy tak jsem ho pro jistotu pokropil kasrem. Lup, další rána a na stejné místo zase do líce. To už se mi zatmělo před očima. Sebral jsem všechny síly a na oplátku moje čelo vyrazilo přední zuby hnusnému, poďobanému ksichtu.

   Nejspíš to byl nějaký feťák. Dobře mířená hlavička nám oběma rozhodila rovnováhu a spadli jsme na zem. Z čela mi ukáplo pár kapek krve, ale feťák bude nějakou dobu srkat jogurty. Zrovna něco šišlal, když mi další rána přistála na zádech. Byl to teleskopický obušek toho s nakopnutými žebry. Jednou rukou si držel bok a druhou mě zuřivě mlátil teleskopem. Býval bych ho vystříkal, ale kasr mi vypadl při pádu. Krytí mě vyčerpávalo a síly se vytráceli. Asi by mě umlátil, kdyby se neozval známý hlas.

   „Hej!“ rázně zakřičel Radek.

   S rozběhem podkopl třetímu nohy a skokem snožmo dupl na podrážděná žebra. Uslyšel jsem rupnutí. Zloděj měl z toho náramnou radost. Halekal a z očí mu vytryskli slzy bolesti. Všichni tři zůstali ležet. Radek mi pomohl na nohy.

   „Dobrý den kolego.“ Pronesl s úsměvem. Hned jsem ho pokáral, kde se loudá.

   Bylo bezpečnější chodit na nákup ve dvou, ale dnes to nějak nevyšlo. Většinou jsme se setkali v supermarketu a domů odjeli společně. Obličej mi zdobila další podlitina. Dnes jsme se opět sešli příliš pozdě.

 

***

 

V autě si Radek pohrával s teleskopickým suvenýrem. „Katka bude vyvádět co?“ zeptal se.

   „Radost mít určitě nebude, ale už si zvykla, že občas nějakou tu modřinu schytám. To víš, jsem přece její miláček. Holky to vždycky berou hůř.“ Odpověděl jsem s úsměvem.

   „To máš pravdu. Ta moje taky vyvádí, když přinesu nějaký ten škrábanec z práce.“ Zasmál se nahlas. Všichni jsme se museli pořád zaobírat absurditami, jinak by se člověk zbláznil při neustálém myšlení na apokalypsu nebo návštěvníky. „ Ale víš co? Mám překvápko.“ Složil obušek, rukou si zajel pod kalhoty a začal rejdit v rozkroku. 

   „Co to děláš? Chce se ti snad na záchod?“ Vůbec mi nedocházelo, co právě zamýšlí.

   „Pičába, kněžka lásky.“ Celý rudý zaklel, jak se na sedadle auta namáhavě kroutil. Byl to snad jediný člověk, kterého jsem za svůj život poznal, co nemluvil sprostě a místo toho používal svojí anti vulgární mluvu.

Kněžka lásky byla významově stejná jako kurva. Tohle mě vždy rozesmálo.

   „Konečně. Tady máš dárek pro ženu, aby zahnala lítost, až tě uvidí zase zmlácenýho.“ Radostně vytáhl z trenek ukradený pytlík bonbonů.

„Policajti prohledávají důkladně, ale dolů si ještě netroufají.“ Poznamenal a opět se hlasitě zasmál. Jízda autem pokračovala kolem nádraží, kde se pilně pracovalo na stavbě jednoho z veřejných krytů. Musel jsem zastavit, protože všude byla spousta lidí. Zrovna se střídali směny pracovních sil.

   „Tak co už se těšíš na příští týden Rady?“

   „Jo jasně, už se nemůžu dočkat.“ Zasyčel Radek. Čekalo nás to oba dva. Takový byl teď pracovní režim. Dva týdny se chodilo do práce jako vždy, ale třetí týden vyhnali zaměstnance na pomoc při stavbě městských krytů. Některé továrny změnili sortiment a začali se v nich vyrábět různé věci, které teď byli potřeba. Většinou se upravovaly velké haly jako například zimní stadion, nebo toto nádraží na železo betonové bunkry. Vedle těchto veřejných velikánů si lidé vlastnící domky kopali kryty na svých pozemcích. S paneláky se to zařídilo tak že se jednoduše vybetonovaly sklepní okýnka a vyztužili se stropy sklepů, aby kryt vydržel, kdyby se panelák zhroutil. Když jsme konečně mohli projet kolem rozpracovaného nádraží, pohled z okna mi vháněl do hlavy vzpomínky na mládí. Tady jsem vyrůstal a prožil svůj dosavadní život. Teď je vše jinak. Bylo neuvěřitelné, jakou rychlostí se město měnilo.

   „Rady? Bojíš se?“

   „Myslíš smrti?“ Odvětil Radek.

   „Ano. Přijde mi, že každej teď myslí jenom na konec světa. Ale já nemůžu spát, aniž bych nad nimi nepřemýšlel. Odkud se vzali? Jak vypadají a co tu chtěj?“

„No Honzo řeknu ti to takhle. Každej z nás umře. Jde o to jen kdy a jak. Nevím, jestli se jich máme bát. Myslím, že když nebudou vypadat jako vetřelci tak to bude v pohodě.“ Srdečně se zasmál. „ Jak to tenkrát bylo v tom filmu? No. To.“ Chvíli přemýšlel. „Den Nezávislosti.“ Oba jsme se na sebe podívali a dvojhlasně pronesli. „Přece sem neletěli miliony světelných let, aby si zaválčili.“ V těchto časech to byla moje oblíbená hláška. Ten chlap mě vždy dokázal pozvednout. Záviděl jsem mu tu jeho duševní pohodu. Všechno bral s nadhledem a humorem. Klasický kliďas.

   Doma mi radostně přivítali naše holky. Obě vrtěli ocasy a hned netrpělivě větřili pachy nákupu linoucí se z batohu. Katce se při pohledu na mě zkřivila tvář smutkem.

   „Proč tohle musíme snášet? Copak se lidi nemůžou chovat civilizovaně?“

   „Miláčku každý má hlad. V téhle době je jídlo cennější než zlato a každej chce nakrmit svoji rodinu. Taky bych přepadával lidi, kdybych neměl práci a nic do huby. Ale pozor, dobří lidé pořád ještě existují.“ Konejšil jsem ji a s úsměvem vytáhl pytlík bonbonů z kapsy. „Rady ti posílá dárek.“

 

***

  

Z dálky slyším tiché, tlumené zvuky. Pomalu otevřu oči a před sebou zaostřuji pohled na temné nebe doprovázené červenými záblesky. Mezi chomáčky kouře svítí hvězdy. Přes okraj díry, ve které nehybně ležím, se nahýbá voják vybavený přilbou a neprůstřelnou vestou. Natahuje ke mně ruku a do široka otevřenými ústy na mě volá. Neslyším ho. Po chvíli přestane a místo toho se mu na obličeji zjeví nepřítomný výraz. Bílé zuby se mu rychle barví do ruda a skrz otevřená ústa se řinout husté vodopády krve dopadající na dno mé díry. Malinko sebou škube. Je mi to jedno, necítím strach, jsem prázdný. Nad hlavou vojáka upadajícího do smrtelné nicoty tiše proletí útočná helikoptéra. Bez zájmu se zvedám na nohy. Prsty nořím do čerstvé hlíny a snažím se pokořit stěnu díry. Po dosažení úrovně mrtvého vojáka ležícího přes okraj stěny zjišťuji důvod jeho smrti. Tělo mu končí u pasu a místo nohou má vyhřezlá střeva. Za mrtvolou se do výšky tyčí lesklý, chlupatý červ. Jeho hlava si trhnutím nadhodí zbytky dolních končetin vojáka do otvoru lemovaného špičatými zuby. Pomocná tykadla mu asistují při pojímání skrčeného kolene. Zprava do červa pálí z útočných pušek ustupující skupina tří vojáků. Vehementně ukazují, abych je následoval. Ignoruji to. Jen stojím a pozoruji jak se z poza jejich zad odněkud divoce řítí tvor kudlankovitého vzezření. V mžiku trhá zaskočené bojovníky na kusy. Jeden z krvavých cárů dopadá přede mě a odhaluje mi obnažená žebra. Nad mojí hlavou v tichosti přelétá helikoptéra pronásledována létající bytostí. Je vybavena dlouhým ocasem visícím na konci trupu a kostnatými křídly tvořené hladkou blánou. Z helikoptéry vychází ohnivé záblesky rotačního kulometu. Bytost opětuje palbu a z ocasu plive zelenou tekutinu. Po zásahu se helikoptéra řítí vývrtkou k zemi a roztočenou vrtulí oře půdu. Je ticho. Mé tělo ovívá čerství, lehký vánek. Kus ode mě vyjíždí z kouře obrněný tank následovaný eskortou vojáků. Hlaveň tanku míří na obrovského tvora a v mžiku pálí. Tichý zášleh doprovázený zpětným rázem vozidlo donutí o kus couvnout. Eskorta podporuje útok tanku granátomety. Tvor se brání a jednou ze svých vysokých, špičatých končetin bodne tank do otočné věže s kanonem. Přišpendlení vozidla doprovází mohutný výboj z tvorovy hlavy. Blesky spalují vojáky na popel. Všude panuje smrt, chaos a podivní tvorové.

Daleko ode mě tam kde se obzor pojí s temnou, noční oblohou problikne paprsek světla. Na okamžik mi oslepuje a já nic nevidím. Po oslabení silného záblesku na obloze do výšky roste stín ve tvaru žampionu. Atomoví hřib během chvíle dominuje krvavé scenérii, která se kolem mě v tuto chvíli odehrává. Nehybně stojím a ticho ruší jen divoký tlukot mého srdce. Začíná zrychlovat. Pomalím procitnutím vnímám, jak se svěží vůně vlahého vánku mění na smradlavý pach spálených těl. Ze všech stran mi začínají ohlušovat výbuchy. Kouř dráždí moje oči a nutí je slzet. Hlasité zvuky pocházející z útrob neznámých oblud se mi bolestivě zarývají do ušních bubínků. Začínám si uvědomovat, že je konec. Lidstvo umírá a naše planeta sním. Nastává absolutní zánik našeho bytí zapříčiněný hrůznými tvory, které na nás seslalo samotné peklo. Ze všech stran se ke mně přibližují ty ohavné bytosti. Už mě nikdo nechrání. Všichni zemřeli. Jsem poslední člověk na této zemi, co stojí tváří v tvář těmto obludám. Upírají na mě zrak a pomalu se přibližují. Bojím se. Strach mi navozuje pomalé šílenství, které nutí moje srdce bít pořád rychleji. Z davu potvor jedna vyskočí a bodá mě chapadlem do hrudi. To proniká skrz křupající hrudní koš, půlí moje divoce bijící srdce a usmrcuje moje tělo. Snažím se křičet, ale nejde to. Je konec.

   Propocený až na kost jsem se probudil vedle Katky. Feny mě nechápavě pozorovali.

   „To je dobrý zlato jenom se ti něco zdálo.“ Uklidňovala mě. Rozespalá hladila moji tvář. „Zase ty noční můry?“

   „Ano. Asi ano.“ Odpověděl jsem zmatený s nejistotou. Pořád mi tělem koloval adrenalin a srdce bušilo o sto šest. Pomalu jsem se uklidnil, sednul si na kraj postele a v doprovodu psů se šel napít. Katka už zase v klidu usnula. Bylo obdivuhodné, jak v těchto časech dokázala klidně spát. Milovala spánek, byla to její nejoblíbenější činnost.

   Došel jsem k oknu a pozoroval noční oblohu. Na domem svítil bílý Měsíc. Kousek napravo od něj se uprostřed velkého vozu chvástal Xenos svojí lehce namodralou barvou.

    Byl začátek března a touhle dobou se zastavil na oběžné dráze přesně, jak vědci předpověděli. Avšak v jednom se mýlili. Žádné katastrofy, ničící náš svět se nekonali. Byla to záhada, kterou si nikdo nedokázal vysvětlit. Nejspíše si Xenosané byli dobře vědomi toho křehkého koloběhu, ve kterém žijeme. Možná že nás už někdy zkoumali. Třeba o nás vědí úplně všechno. Ať je to jak chce, je jisté, že nedisponuje takovou gravitací, která by mu příslušela. Při jeho pozorování měl na nebi skoro stejnou velikost jako náš Měsíc.

   Vzal jsem si dalekohled a pečlivě ho opět prohlížel. Byl krásný. O proti Měsíci, na kterém se při pohledu pouhým dalekohledem dali prohlížet veliké krátery, působil krásně hladkým dojmem, což kvůli chybějící gravitaci dávalo smysl. Xenos nejspíše nikdy nezažil drtiví dopad nějakého tělesa na jeho povrch.

   Teď když se Xenos bez ostychu ukazoval všem na tomto světě, bylo šílené pozorovat jakou má jeho přítomnost dopad na lidskou psychiku. Celá Země si ulevila od myšlenky na hrozbu neskutečných katastrof, která odváděla pozornost od pravdy, že naše planeta čelí setkání s jiným druhem žijícím ve vesmíru. Lidé si konečně pořádně začali uvědomovat, jaké možnosti toto setkání sebou může přinést.

   Nejednou se mi stalo, že jsem v ulicích našeho města potkal našňořené magory v maskách různých druhů mimozemských bytostí, které se vyskytovali ve slavných hollywoodských filmech. Většinou zachovávali velice kladný postoj vůči tomuto nepředvídatelnému setkání.

 

***

„Můžete mi vysvětlit, jak se lidé s vírou v boha mají vyrovnat s touto návštěvou z jiného světa? Tahle situace přeci boří veškeré pilíře, na kterých víra stojí.“ Položila šťouravě otázku moderátorka jednoho ze spousty diskuzních pořadů, které se teď vysílali nonstop, řediteli vatikánské astronomické observatoře José Gabriel Funesovi.

   „Podívejte se paní moderátorko ono to zase tak problematické není. Když chceme a pozorně si přečteme celou bibli, zjistíme, že se v ní nachází nepatrné množství odkazů na jiné civilizace ve vesmíru. Záleží pouze na tom, jak nad tím dotyčný člověk zauvažuje. Já sám se domnívám, že o mimozemských civilizacích v bibli mluví dokonce samotný Ježíš Kristus. Samozřejmě o nich nemluví takhle doslovně jako o mimozemšťanech, ale v určitých podobenstvích jak je tomu u Ježíše obvyklé. Například v desáté kapitole Janova evangelia, čtvrté knize Nového zákona, se píše. Já jsem dobrý pastýř, znám své ovce a ony znají mne. Tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce. Mám i jiné ovce, které nejsou z toho ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř. Když se nad tím zamyslíme, můžeme si to vyložit tak že Xenosané jsou ty ovce z jiného ovčince.

   „Mám tomu tedy rozumět tak že Bůh stvořil nejen Zemi jako takovou, ale celý vesmír a všechny jiné civilizace v něm?“ Tázala se moderátorka.

   „Samozřejmě. Když se podíváme do Jobovi knihy na kapitolu číslo třicet osm najdeme zde úryvek kde se praví. Na to odpověděl Jobovi ze smrště Hospodin slovy. Kdo zatemňuje úradek Boží neuváženými slovy? Nuže, opásej si bedra jako muž, budu se tě ptát a poučíš mě. Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, víš-li něco rozumného o tom. Víš, kdo stanovil její rozměry, kdo nad ní natáhl měřící šňůru? Do čeho jsou zapuštěny její podstavce, kdo kladl její uhelný kámen, zatímco jitřní hvězdy společně plesaly a všichni synové Boží propukli v hlahol? Dle mého názoru je zde přímá spojitost takzvaně jitřních hvězd a synů Božích. To může být odkaz na existenci mimozemských civilizacích mezi hvězdami u kterých se také uznává Boží velikost.“

   Moderátorce se toto vysvětlení moc nelíbilo a začala opanovat. „ Ale když zauvažujeme nad tím, že Bůh stvořil veškeré bytí celého vesmíru, jak jste si potom vysvětlil třeba předání desatera na hoře Sinaji? Našla jsem úryvek, který mi moc nesedí. Přečtu vám ho.“ Moderátorka sáhla po připravené Bibli a otevřela na stránce, kterou měla předem připravenou.

   „Hora pak Sinaj všecka se kouřila, protože sestoupil na ni Hospodin v ohni, a vystupoval dým její jako dým z vápenice, a třásla se všecka hora velmi hrubě.“ Ihned po dočtení se podívala na svého protivníka a dodala. „Když si představíme start kosmické rakety dejme tomu, že by se to dalo takto přirovnat, dělá hluk otřesy a šlehá plameny. Proč by Bůh potřeboval plameny a otřesy k tomu aby mohl předat desatero na Sinaji? Jistě to celé muselo působit dosti pompézně.“

   Ředitel vatikánské observatoře se ani nestačil nadechnout, aby odpověděl a moderátorka opět spustila. „ Když jsem si doma četla Bibli, abych se připravila tento pořad, dočetla jsem se o Ezechielovi, který dokonale popisuje stroj, s jehož pomocí se vznesl na nebesa. Tam prováděl roztodivné manévry. Ezechiel se setkal s tajemnými bytostmi podobné člověku, které mu předali poselství pro izraelský lid.“ Ředitel Funes se jen usmál a moderátorka dále pokračovala v debatě. „ Je také znám příběh který vypráví o tajemném Henochovi. Avšak nikde jsem ho v Bibli nenašla.“

   „Samozřejmě jde o takzvaný apokryf, tedy o text, který byl z Bible vyřazen pro jeho kontroverznost.“ Vysvětlil ředitel observatoře moderátorce.

   „ Mohl by jste nám říci o čem tento příběh je?“ Zeptala se ho.

   „Ano jistě. Tento muž se podle jeho vlastních slov měl setkat s podivnými bytostmi z nebes, které mu předali obsáhlé vědomosti určené dalším generacím. Údajně s nimi měl pak v jakémsi úžasném létajícím chrámu proletět mezi planetami.“

   Moderátorka se zadívala řediteli vatikánské observatoře do očí a řekla. „Na mě to celé působí tak že Bůh a jeho andělé jsou bytosti z vesmíru, mimozemšťani, kteří nás stvořili.“

   Jose Gabriel Funes se na ni zadíval, předklonil se a pravil. „ Paní moderátorko lidé, kteří to vnímají jako vy a věří že Xenosané jsou andělé, mají nesmírné štěstí. Pravděpodobně je totiž v nastávajícím čase čeká setkání se samotným Bohem.“

   Pořad končil za mohutného potlesku přísedících diváků ve studiu. Následovali sestřižené záběry toho co se teď ve světě děje. Lidé se shromažďovali v kostelech, synagogách, mešitách a všech různých svatostáncích. Mše se konali neustále pořád do kola ve všech zemích.

   V duchu jsem se pousmál. Neuvěřitelný. Tyhle lidi si dokážou vždycky všechno odůvodnit, jen aby jim to přišlo vhod. A co jim smrdí, to jednoduše ze svého svatého písma vyškrtnou.

   Přepnul jsem na jiný kanál a tam zrovna běželi záběry z mohutné sebevraždy. Nějaký reverend v americe neunesl příchod Xenose, jako spousty jiných lidí, a zorganizoval hromadnou sebevraždu s dvěma tisíci ortodoxních věřících. Vše proběhlo neskonale rychle. Nikdo o tom nevěděl, že se něco takového plánuje. Každému účastníkovi na smrtonosné mši byl podán jed ve formě otrávené sušenky symbolizující tělo páně. Při pohledu na mrtvá těla roztroušená v okolí malého kostela kdesi na americkém venkově se mi zvedal žaludek. Ne z toho výjevu, ale z toho jak si inteligentní člověk nechá vymýt mozek. Znechuceně jsem vypnul televizi a šel se věnovat rodině.

***

Stále jsem musel přemýšlet nad tím jak asi Xenosané vypadají. Neustále se mi honili hlavou představy z nejrůznějších filmů. Škoda že se vědcům nedařilo zjistit o návštěvě více informací.

   Nejrůznější organizace zkoušeli prostřednictvím družic navázat s Xenosem kontakt, ale nedařilo se. Vždy to dopadlo jako obvykle. Jakmile se satelit dostal blíže neznámému objektu, ztratilo se spojení a stal se z něho nepoužitelný odpad. Z tohoto důvodu se nikdy nepodnikla výprava s posádkou. Nikdo nechtěl riskovat životy kosmonautů. Nezbývalo nic jiného než pozorovat planetku dalekohledy.

   Do léta se nic nového nedělo. Xenos si jen tak nenápadně vysel na obloze a svítil krásnou namodralou barvou. Svět se stále zotavoval z chaosu a byl na tom den ode dne lépe. Našli se takový lidé, kteří ho už ani nevnímali.

   Jednoho víkendového rána na začátku června nastala změna. Byly tři hodiny ráno a z výjimečně klidného spánku mě probudila potřeba dojít si na záchod. Unaveně jsem vstal z postele, která se nacházela přímo pod okny. Moje rozespalé oči letmo proletěli po noční obloze, až narazili na tu krásnou planetku, která v tuto chvíli dělala bratra našemu Měsíci. Něco se dělo. Krásně hladký Xenos už nebyl jednolitě namodralý. Promnul jsem oči, abych je zbavil ospalků a probral více k životu. Ano není to klam. Na spodku planetky se rýsovala temná jizva, která oddělovala dolní třetinu od zbytku koule. Okamžitě jsem sáhnul pro dalekohled položený na nočním stolku a prohlížel si nový jev z blízka. Po chvilce se dalo zpozorovat, že jizva nabírá na své šíři.

   Katku moje hlučné udivení okamžitě vzbudilo. Rozespalá ke mně přistoupila, vzala mi dalekohled z ruky.

   „Vpadá to, že se spodní třetina odtrhla od zbytku.“ Okamžitě jsem oznámil nový poznatek.

   „Co se tam děje? Myslíš, že se to začíná rozpadat?“ Ptala se za neustálého koukání do okuláru.

   „Copak já vím? Vypadám snad jako Xenosan? Jestli oplývají takovou technologií, aby brázdili po galaxiích, těžko se jen tak rozpadnou. Třeba už chtějí navázat kontakt.“ Poznamenal jsem ironicky. Katka se na mě letmo ušklíbla. Ten pohled nás oba připoutal k oknu až do svítání. Do té doby než se úplně rozednělo a Xenos zmizel za obzorem, jsme ho neustále pozorovali a debatovali o různých možnostech jeho počínání. Když se nám přerušila možnost pozorování, přišla na řadu televize.

   Na všech kanálech běželi zprávy o rozpadající se planetce. Na jednom programu moderátor zběsile komentoval nastalou situaci. Na jiném se zase vysílali záběry bez jakéhokoli zvuku. Odtržený kus se z našeho pohledu pomalu blížil, ale jistě přibližoval k Zemi. Při sledování nám napětí a nervozita proudila celým tělem.

   Trvalo jen pár hodin než obří kus Xenosu zastavil na nízké oběžné dráze Země. Nikdo nevěděl, co se bude dít. Po chvilce se od něj odpoutala další část, která vplula do naší atmosféry. Jasné bylo jen to, že letí pomaleji než obvyklé meteority. Z toho vědci vydedukovali, že se nejspíše jedná o přistávací manévr. I přes menší rychlost úlomek o velikosti zhruba Mount Everestu v atmosféře hořel. Byl to neuvěřitelný pohled. Obrovská ohnivá koule padala do té doby, než ji pohltili husté mraky. To byli poslední záběry různých dalekohledů, kterými se tento jev dal pozorovat.

   Objekt vstoupil do atmosféry někde nad severní částí tichého oceánu poblíž Japonska. Oblaka žhnula oranžovou barvou. Všechny stanice celý den vysílali záběry z Japonska a přilehlých ostrovů jak se neznámý kus blíží k hladině oceánu, nad kterou se poté zastavil. U nás už se stmívalo, ale na druhé straně zeměkoule se blížil úsvit a obrovský kus Xenosu dostával podobu. Pomalu se nad mořem sunul k pevnině. Vpadal jako dokonalý trojboký jehlan otočený podestou vzhůru do nebes a špičkou směřoval k zemi. Měl stříbrně kovovou barvu, a jak se přibližoval k pobřeží Japonska, pomalu se otáčel kolem své osy. Armáda vyslal na průzkum bezpilotní letouny aby prozkoumali jehlan z blízka. Ovšem dopadlo to stejně jako u satelitů. Jakmile se přiblížili na kratší vzdálenost k neznámému plavidlu, vojsko nad nimi ztratilo kontrolu a všechny letadélka popadali do moře. V záloze byli povolány ozbrojené stíhací letouny, které ovšem záhy armáda odvelela. Bylo téměř jisté, že by dopadli stejně. Dokonce se spekulovalo, že by se mohla vypustit útočná střela Tomahawk, ale rozpoutání válečného konfliktu s neznámými vetřelci si nikdo nechtěl na svá bedra vzít.

   Přišlo mi neuvěřitelné, že to vůbec někoho napadalo. Konečně se lidstvu dostalo odpovědi na otázku, zdali jsme ve vesmíru sami. A co udělá člověk jako první? Odpálí rakety.

   Nastala noc a Xenos se opět rozzářil na temné obloze spolu s Měsícem. Dolní třetina nebyla vidět, protože kolovala souběžně s naší planetou. Vypadalo to jako by si udržovala kontakt s jehlanem, který už byl nad pevninou Japonska a blížil se přes prefekturu Chiba k Tokiu. Všechna města včetně Tokia se snažila o evakuaci. Ovšem při počtu čtyřiceti milionů obyvatel, záchrana hlavního města Japonska a přilehlých předměstí nepřipadala v úvahu. Od doby kdy jehlan zastavil nad mořskou hladinou, trvalo necelé tři hodiny, než se dostal nad střed této ohromné metropole, kde se zastavil. Ohromný kolos vrhal stín na celé centrum. Ve městě panoval absolutní chaos.

   Kameraman letící vrtulníkem točil o sto šest.

   „Zůstaneme tady, dál už nepoletím.“ Oznamoval pilot vrtulníku. „Musíme si udržovat odstup, abychom nedopadli jako ty letadla.“

   Helikoptéra kroužila kolem jehlanu na kraji města. Kameraman vysílačkou popisoval, co právě točí. Občas záběr přiblížil a nám se tak naskytl detailní pohled na stříbrný, hladký jehlan a panující zmatek v ulicích pod ním. Bylo vidět nesčetné množství bouraček. Auta nehybně postávala na silnicích. Všude vznikali kolony, jak se lidé snažili ujet pryč z metropole.

„Panebože viděli jste to?“ Komentoval šokovaný kameraman mohutný výbuch v centru města. „To musela být nějaká benzínka.“

   Černý kouř z vysokých plamenů, které šlehali z místa výbuchu, stoupal až ke špičce jehlanu. Někteří obyvatelé postávali u svých vozidel. Jiní vzali evakuaci pěšmo a mačkali se na dálnicích vedle aut. Tu a tam se objevil nějaký požár.

   „Hele něco se děje zaber ten Jehlan.“ Oznámil pilot vrtulníku. Kamera se v mžiku otočila a nám se naskytl bližší pohled na neznámou kosmickou loď.

   „Jo něco se tam děje. Koukejte, ta špička se otevírá.“ Komentoval kameraman.

   Hrot obrovského plavidla se začal pomalu měnit. Zplošťoval se a souběžně s tímto úkonem do tří stran rostli nové špice. Když se transformace po chvíli dokončila, začali nové špice směrující do stran svítit oranžovím světlem. Světla nabírala na intenzitě, až oslepovala záběr kamery. Náhle ze světel vystřelili oranžové blesky a spojili se v prostoru mezi zemí a kosmickým plavidlem. Následoval silný záblesk světla a na pár sekund nebylo vůbec nic vidět. Jakmile oslepení polevilo a blesky zmizeli, začal se nám opět vracet pohled do ulic Tokia.

   „Pane bože co to bylo, jste všichni pořádku?“ Ptal se kameraman ostatních členů posádky vrtulníku. Od všech se mu dostali kladné odpovědi. „Neuvěřitelné co se to děje? Podívejte se do ulic, nikdo tam není.“

   S Katkou jsme se zatajeným dechem pozorovali televizi, kde se teď naskytl detailní pohled na prázdné ulice. Vše zůstalo nedotčené. Požáry plápolaly, auta nehybně stála v kolonách, a nic se nehýbalo. Lidé zmizeli.

   „Podívejte, zase tam začínají ty světla.“ Oznamoval kameraman. V záběru bylo vidět, že se zase tvoří blesky a spojují se v prostoru nad mrakodrapy. Podruhé se však silné světlo neobjevilo. Místo toho se z klubka blesků nad domy vytvořilo cosi připomínající mlhu, která se rychle začala rozpínat na všechny strany. Když zahalila celé centrum města, pomalu oslabila a přeměnila se na vlnu připomínající vodní hladinu. Záběr kamery sledoval, jak se vlna tetelícího vzduchu rychle blíží. V dálce bylo vidět, jak jiný vrtulník vletěl do vlny a ihned se zřítil k zemi.

   „ Pryč! Dělej, otoč to!.“ Pořvával kameraman na pilota helikoptéry. Tetelící, průhledná stěna se za pár sekund dostala na okraj Tokia, kde se snažil uletět vrtulník, ze kterého jsme pozorovali toto dění. Náhle se přerušilo vysílání a na televizi se objevilo zrnění.

   Po pár sekundách se opět zprovoznil obraz a moderátorka pořadu se začala omlouvat divákům za přerušené vysílání.

   Chvíli jsme s Katkou mlčeli a dostávali se z šoku, který nás po zhlédnutí zachvátil.

   „ Teď je jasné, že letěli spoustu světelných let, aby si zaválčili.“ Pronesl jsem tiše. Přepadl mi neskutečný strach, objal jsem Katku a třásl se. Dlouhou dobu jsme oba seděli na podlaze před televizí a tiskli se k sobě. Skoro to vypadalo jako by to mělo být naše poslední objetí. V televizi pořád něco vysílali, ale ani jeden z nás to nevnímal. Po hodině nás prvotní strach opustil, pomalu jsme ulehli na postel a připravovali se ke spánku. Bylo něco po jedenácté večer a tohle byl náš čas. Televize stále hrála. Tisknul jsem k sobě obě feny i Katku, když se náhle sama vypnula. Přestal fungovat i digitální budík na nočním stolku. Lampička taky nefungovala.

   „Asi výpadek proudu.“ Vstal jsem z postele a nakoukl z okna. Celou Plzeň halila temnota. Jediný zdroj světla byli hvězdy, Měsíc a Xenos.

   „Výpadek po celé Plzni? To je divný.“

   „Pojď už spát, je pozdě.“ Prosila mi Katka. Poslechl jsem.

To bylo naposledy co jsme měli kontakt se světem.

---