Tkaničky - repete

Tkaničky

Seděli spolu v kavárně, popíjeli kávu a servírka jim zrovna přinesla víno. Ona působila jak příliv na moři, když reagovala, tehdy byla zpěněnou vlnou. Nezadržitelně se valila vpřed, výrazná a krásná. Fascinující, šarmantní a okouzlující, vědomá si své síly dávala najevo, že tohle vše je ona. Nepotřebovala okázalá gesta, její síla pramenila z pohledu tmavých očí a elegantních pohybů. Přesto se vzápětí stáhla, podobná stahující se vodě z pláže. Živá, živelná, přece tak plachá a křehká.

On byl jejím protikladem, úsporný v gestech, klidný a vyrovnaný. Víc naslouchal a jeho pohyb u stolku připomínal víc ustupující moře. Častěji opřený o židli, vyzařoval zvláštní směs sebevědomí a energie. Tam kde končila ona, začínal on. Jejich hlasy se prolínaly, pohledy protínaly... Tvořili harmonický pár, který se střídavě smál a mluvil vážně.

Ti dva působili na své okolí jak magnety. Něco z jejich souznění lákalo ostatní hosty, aby podobní můrám se slétali kolem stolku. Však zároveň cítili všichni zvláštní puzení, nesedat si příliš blízko. Nově příchozí se pokaždé rozhlédli po kavárně, pak jako by přitahovaní zvláštní energií museli projít kolem toho stolku. Vzápětí už hledali si místo, kde by nebyli tak nablízku. A ti co odcházeli, ti zvlášť si dávali záležet, aby prošli nenápadně s elegancí sobě vlastní. Některým podařilo se odejít ladně, dokonce si jich dvojice povšimla a věnovala jim pohled. Jiným dařilo se o poznání méně, kdoví jestli vůbec byli poctěni jejich pozorností...

Coby kavaránský povaleč, nemohl jsem si nevšimnout ani její vlnité husté hřívy. Když si do vlasů zajela rukou, aby je provětrala, tehdy jak stádo divokých koní neposlušně se vlasy rozutekly. Ovšem neuplynula víc než sekunda, už se daly všechny po pramíncích počítat. Tu elegantně splývaly, tu se vystavovaly na odiv. Její pohled učaroval snad každému, na koho se zaměřila. Letmo si někoho prohlédla, občas zadívala se někomu přímo do očí, jindy jako by se dívala skrz něj. Však vždy ten pohled byl oduševnělý, plný zájmu, chtění, zvědavosti. Nejkrásnější ovšem bylo, když se dívala na svého společníka. Na něj se dívala úplně jinak, hladila ho očima, objímala. Téměř bylo cítit, jak je fascinovaná jeho projevem. A on? Oplácel jí stejnou mincí... jistý si svými pohyby, zaujatý a soustředěný. Vytvářel stálou protiváhu její kráse, když bylo potřeba, střemhlav očima útočil proti slovům. A náhle měl v očích něhu, až psí oddanost. Stejně jako ona, také on se občas rozhlédl a někdy se zahleděl kamsi do dáli. Měl ve tváři výraz, který vyvolával spousty otázek. Jako by v jednu chvíli potřeboval obejmout a pohladit, v očích měl malého chlapce. Vzápětí však výraz cele změnil, zračil se v něm muž, co už poznal život.

Jak tak seděli v kavárně, zdálo se, že nevnímají čas. Snad ani prostor, natolik byli do sebe zabraní... dva bývalí milenci dali si poslední schůzku. Skrývali se před okolím, nenápadně spoléhali na pověstnou tmu pod lampou. Hráli si na štěstí, vedli spolu nevyřčenou válku. Ona jako příboj zkoušela dobývat kusy své pláže, kterou omývala by city. On jak odliv připomínal jí, že vše je v neustálém pohybu a nic není věčné. Kde byla včera vláha a úrodná půda, dnes skví se poušť. Vyprahlý písek přesýpá zrnka vzpomínek, a kdyby každé zrnko nakrásně neslo její jméno, přece stačí vítr odnést vše do bezpečí zapomnění. Ona na to reagovala tak jak uměla nejlépe, přislíbila vláhu a déšť, nabízela životodárný cit. Co to bylo platné...

Spoutaní trvalými pouty k sobě, zoufale snažili se odcizit. Když konečně přestala toužit ona, tehdy zahořel vášní on. Jedna sklenička vína měnila její pohled na svět, druhá zas jeho. Chvíli prahla po pozornosti, vzápětí prosil on, aby ještě vydržela. Přelévali se přes sebe, propojovali se a doplňovali... neschopní sejít se uprostřed. Hledajíce kompromis, stále naráželi na další a další překážky, byli jak dvě tkaničky, co se mu rozvázaly. Opravdu, ve vší té dokonalosti a kulitvovaném projevu, kráse a nedbalé eleganci. Byl to on, kdo měl rozvázanou tkaničku...

Dva milenci, podobní tkaničkám se proplétali vzájemně ve svých touhách a nadějích. Každý měl svou stranu boty, co očko, to zájem, který je spojoval. Ona měla ráda umění, on se jejím očkem proplétal a zval ji na výstavy do galerií. On miloval jazz, ona tím jeho očkem proplétala se a nikdy neopomněla schůzku provázet dobrou hudbou. Ona se ráda milovala, vášnivě i něžně se uměla odevzdat, on se s chutí sobě vlastní tímto očkem proplétal a vnášel do vztahu stále nové nápady. On rád cestoval, ona jeho očkem proplétala nová místa, kde mohli spojovat své touhy... Co patro, to nové prolínání zájmů a činností. Zdálo se, že jsou pro sebe stvoření.

Jak už to bývá, zamilovali se milenci natolik, že své životy provázali až příliš a málem se zamotali nevratně. Při pohledu zvenku zdáli se svorní a jednotní, vlákna jejich osudů bezchybně a bez konce vplétaly se do sebe. Zdánlivě byli bez konce, kde jeden končil, druhý začínal... však ve všem tom hemžení na konci zůstávali opět oni. Nazí před sebou, obnažené duše se odhalovaly a s nimi i jejich stíny. Velké smyčky tkaniček, čněly časem víc a víc z uzlíku lásky. Poznávali se lépe a hlouběji, spolu s tím však silněji vyhřezly také jejich osobnosti. Jen na oko se zaplétaly zpět do smyčky vztahu. Zvenčí to tak možná vypadalo, ale oni věděli, že z uzlíku vede cesta ven. Na druhé straně nekonečné lásky byli dvě uzavřené koncovky, co k sobě nemohly si najít cestu. Vždy je rozdělovala dálka, snad rozdílné pohledy na směřování života.

V té kavárně seděli dva milenci, co si uvědomili, že nelze se vracet zpět. Někdy se totiž najdou jiné ruce, které zatahají za nitky a uzel povolí. Jindy je špatně uzel stočený a povolí sám o sobě. Jak to bylo s nimi? Kdoví... když dopili druhou skleničku, ona se zvedla a se zbytkem úcty a sebevědomí odešla vstříc novému životu. On se svou směsicí zklamání a naděje, zoufalství a touhy tiše zaplatil. Když vycházel z kavárny, přišlápl si rozvázanou část tkaničky a... odhodil v dál zbytek důstojnosti. Zcela nedůstojně se rozhodl oživit velkou kaluž svou přítomností. Tehdy ho napadlo, že tohle je ten správný konec... skončil dlouhý vztah, tkaničky se rozvázaly a jemu nezbylo, než se smát té trapné chvilce. Smál se i ve chvíli, kdy zahlédl jemnou ženskou ruku, co nabídla mu pomoc.