Večer.

Sedím na okraji vozovky a prázdný pohled na mém obličeji značí zatmění. Můj mozek vypl, tělo se chvěje. Mám strach. Z čeho? To sama nevím. Najednou prudce vstanu. Nevidím význam, proč jsem to udělala, necítila jsem signál vyslaný z mozku. Jsem jako loutka, naprosto bez emocí a myšlenek. Někteří by to nazvali "stav ideál". Převážně ti ve stresu a zaneprázdnění. Jenže ono to bylo nepříjemné. Být nic, být někde ale zároveň nikde. Nevědět. Nechápat. 

Udělala jsem pár váhavých kroků směrem do středu silnice. Jeden, dva a poté jsem se opět zastavila. Pomalu jsem se rozhlédla, jako když dravec vyhlíží kořist. Pak jsem nechala své tělo jemně padnout na povrch zemský. Snažila jsem se splynout s vozovkou. Dávalo mi to smysl, nějaký vyšší cíl za tím byl. Jenže v mém rozpoložení mi unikl hned, jakmile se zjevil v podobě myšlenky. Hleděla jsem tedy na hvězdy. Drobné žárovičky, které jsou strašně daleko, ale reálně mi byly blíž než někteří lidé. Smutná realita, když žhavá koule miliardy kilometrů daleko, je Vám nejbližší a nejmilejší. Chtěla jsem spát, usnout s pohledem na ten krásný obraz. 

Jenže pak jsem přišla k sobě. Uvědomila jsem si, kdo jsem a co tu dělám. Bylo to jako probudit se uprostřed noci, být zmatený, ale vědět a vnímat. Mé vědomí se tedy vzbudilo. Začala jsem přemýšlet o významu hvězd. Vždyť ony se chlubí cizím peřím. Náhle se změnil můj názor. Jsou to útvary, zdaleka nepředstavují dokonalost, navíc září jen díky odrazu světla cizích těles, nikoliv samy od sebe. Najednou jsem zavřela oči, nechtěla jsem je už víc vidět. Zvedla jsem se a zamířila na chodník. Pak jsem pokračovala v chůzi tmavou ulicí, jakoby se nic nestalo. 

Jak rychle může tok myšlenek změnit pohled na svět?¿

Jak rychle se člověk při útěku do světa ideí a myšlenek, vrátí zpět na zem?¿

Jak rychle se člověk spokojí s důvodem: "Život není fér. Nic není jak se na první pohled zdá."?¿