Ranyt: Proměna; Část XI.

Jedenáctý díl z ponurého fantasy příběhu o zaprodaném Ranytovi.

Ranyt: Proměna je má prvotina, která nedávno vyšla pod hlavičkou nakladatelství Viking

---

Spatřil rozlehlou skalní plošinu, na které byl malý vchod do jeskyně. Před vchodem stála palisáda ze stlučených kůlů a za ní se krčili trpaslíci s mušketami. Od vchodu do jeskyně je kryli jejich společníci také s mušketami, všichni trpaslíci však měli u sebe válečnou sekeru nebo palici. Na malé mužíky útočili z druhého konce plošiny orci. Ano, mělo ho to napadnout hned... Jeden nebo dva orkské klany se zde po ukončení Války bohů usadily, avšak co dělali podsaditý mužíci tak daleko od svého domova netušil.

Trpaslíci v bitvě již prakticky zvítězili, orků nezbyl víc než tucet a přibližně třikrát tolik jich leželo na kamenné ploše různě rozesetých v kalužích krve. Ti nejblíže k palisádě, byli často rozsekaní i na několik kusů. Uprostřed mezi vchodem do jeskyně a první řadou obránců, za improvizovanou hradbou, stál trpaslík v matném brnění s dvoubřitou sekerou, kterou někdo jeho velikosti by rozhodně neměl unést. Jedna čepel sekery byla veliká přibližně jako dvě orčí hlavy.

Trpaslík měl na hlavě helmici s rohy, přesněji řečeno s rohem a půl, pravý roh byl totiž ulomený. Zezadu k němu přispěchal další člen jeho rasy, něco mu zběsile vysvětloval a ukazoval směrem k úpatí hory. Velitel pokýval hlavou a začal křičet hrdelním jazykem rozkazy. Těsně vedle něj prolétla černá šipka z kuše, která zasáhla mužíka, s nímž právě mluvil. Byl na místě mrtev. Ork se zazubil a nabíjel k další ráně. Rozčílený trpaslík po vrahovi mrštil svou sekyrou, ta zelenokožce přeťala vedví a vrátila se zpět majiteli do ruky. Teď to byl on, kdo se zubil. Nevšiml si ale, že na výklenek nad nimi se nepozorovaně dostalo několik orků, kteří nabíjeli kuše.

Ranyt pobídl pantera vpřed a křičel na trpaslíka, ten se otočil k výklenku právě ve chvíli, když se mu do levého bicepsu zabodl šíp. Okamžik poté na něm přistál ork, srazil ho k zemi a a divoce se hou pokoušel zasáhnout širokým mečem. Elf projel okolo nich a sám svým mečem sekl skokana do zad, udělal otočku a přiblížil se z druhé strany, opět se napřáhl mečem a ťal. Jak zamýšlel, trefil se do krku. Ležící velitel mezitím ze sebe skopl orka, jenž sebou ještě několik momentů škubal, ale ihned jej zajistily zbraně dalších trpaslíků.

Rychle se postarali o zbývající nepřátele a schovali se v bezpečí jeskyně. Elfova přítomnost se trpaslíkům zjevně nelíbila a dávali mu to najevo, zachránil však jejich vůdce, byli tedy jeho dlužníky. Dověděl se, že zde jen uvízli, když se oddělili od hlavní skupiny, která zde byla těžit rudu.

Musí však čelit stále častějším útokům, zatímco se jim nedaří pomocí dorozumívání přes skálu spojit se zbytkem, což jim značně znepříjemňuje zdejší pobyt. Zásoby se jim tenčí a budou se muset brzy vydat na pochod pryč na vlastní pěst. Nemohl jim nijak pomoct, sám byl ztracen a pořádně nevěděl, kde je, jen tušil směr a zásob měl sám málo. Nebyl zde k ničemu, rozhodl se tedy vydat zase na cestu.

Znovu přemýšlel o vrahovi svých rodičů. Firo'en Poute... To jméno ho bodalo do duše a působilo mu neskutečnou bolest. Musí ho najít. Musí ho zabít. Musí se pomstít. Co bude pak, to ho nezajímalo, měl na mysli jen pomstu. Přemýšlel, s kým se utká – jestli se zákeřným mrštným vrahem, anebo s někým, kdo se mu postaví tváří v tvář…

Projížděl lesem. Narazil na stezku vedoucí směrem, kterým měl jet, proto se rozhodl, že se na ní bude držet. Stále zadumaný v sedle vymýšlel nové a nové způsoby, jak zabít vraha svých rodičů. Panter běžel bez přestávky už několik hodin, až když byla tma, tak mu Ranyt dovolil odpočinout a něco si ulovit.

On sám mezitím neodolal pokušení a znovu otevřel knihu, kterou našel v hostinci. Jemně ji vybalil z hadříku a za malého ohně si ji dlouze prohlížel. Vazba byla rudá, ale ne moc tmavá, s kovovými okraji. Z každého rohu okraje vazby vedl do středu jeden tenký proužek kovu, všechny čtyři se poté stáčely do podivného ornamentu. To samé na hřbetu i na opačné straně. Zhluboka se nadechl, otevřel knihu, ihned ji však zase zavřel. Byla otevřená jen zlomek vteřiny, ale to ječení v hlavě, které přitom slyšel, se nedalo vydržet. Ze samého zděšení nemohl popadnout dech, dýchal jen přerývaně.

Knihu znovu zabalil do látky a vložil do brašny. Už to nebude nikdy více zkoušet, slíbil si. Netrpělivě čekal, až se zvíře vrátí, zatím se ale neukazovalo. Opřel se zády o strom a než se nadál, usnul.

Ráno vítalo elfa příjemným úsvitem. Zamrkal očima, mžoural do rudého slunce. Rozhlédl se kolem, byl již na samém úpatí hor, což znamená, že se dostal přes kopce i přes Průsmyk. Neměl ani tušení o obchodní stezce, která tudy vedla a po níž jel. Nyní tu však díky obsazenému průsmyku doprava zboží vázla. Sairen už vedle něj seděl a olizoval si tlapy. Ranyt kočku rychle osedlal a vyrazili vstříc novému dni.

Vedla ho hliněná cesta. Přemítal nad jejím původním účelem i nad tím, kam vlastně vede. Až na drobné klikatění stezka neměnila směr a vedla stále středem louky. Za horizontem stoupal dým. Nebyl hustý, spíše bílý. Čím více se ale blížil, tím tmavší byl. V dálce již rozpoznával obrysy jakési osady. Nejspíš vesnice, myslel si, a dým přisuzoval komínům domů.

Čím více se ale blížil, tím v něm sílil pocit nejistoty. Něco se mu nezdálo. Brána vsi byla už jen několik set sáhů vzdálená. Dým zde byl hustý a tmavý. Vytřeštěnýma očima sledoval místo, odkud všechen kouř vycházel. Několik domů ve vesnici bylo v plamenech. Okolo běhali lidé s nádobami s vodou a požár hasili. Kolem ležela mrtvá těla lidí a orků. Obzvláště smutný pohled byl na miminko s dýkou zabodnutou v hrudi. Zaklel.

Přispěchal vesničanům na pomoc, na rozdíl od trpaslíků jej přijali vlídně. Dokud nebyl uhašen poslední plamínek a ošetřený poslední raněný, nikdo nepolevil v práci. Lidé nosili kýble s vodou a vylévali je do plamenů. Teprve na přelomu dne a noci bylo vše uhašeno, všichni ranění ošetřeni a mrtví dovezeni. Vesničané se postupně rozešli do svých domů, nebo do hospod oslavovat vítězství v bitvě s orky. Když odcházela poslední skupina čtyř mužů, otočil se jeden směrem k Ranytovi. „Pojď taky, pomohls nám,“ houkl. Elf vteřinu zaváhal, pak se ale vydal se svým společníkem za muži.

Došli k putyce U věštce. Všech šest jich vešlo do dveří. Hosté hospody se podezíravě dívali na obrovskou černou šelmu, nikdo však nenašel odvahu jejímu pánovi nic říct. Sedli si k volnému stolu kousek od rohu místnosti, Sairen se uložil k hořícímu krbu, kde se vyhříval a odpočíval. Jeden ze čtveřice mužů ukázal hospodskému pět prstů a ten hned přispěchal s pěti korbely piva. Nádoby se za radostných výkřiků srazily ve vzduchu. Přes dřevěný okraj se vylilo trošku piva. Ranyt už si ani nepamatoval, kolikáté to je, prostě jen seděli, klábosili a pili.

Zhluboka se napil. Cítil studenou tekutinu stékat hrdlem, vychutnával si její hořkou chuť. Prudce odtrhl korbel od úst a praštil jím o stůl. „A co to vlastně bylo za orky?“ zeptal se. „No, oni tu maj takovou pevnost, víš, a z ní sem občas pořádaj loupežnou výpravu. Zatím jim nešlo o to, aby nás zabili, to až teď…“ odpověděl na jeho otázku urostlý mládenec s uhlově černými vlasy.

„Hmm, to já zas pátrám po vrahovi mých rodičů, jmenuje se Firo'en Poute,“ svěřil se jim omámený elf. „Náčelník těch orků se jmenuje Firo'en Poute!“ prohlásil znenadání opilec, který již nějakou dobu chrápal na stole obklopený malými skleničkami na tvrdý alkohol.

„Cože?!“ nevěřil Ranyt svým uším, „je to skutečně Firo'en Poute?“ tázal se znovu.

„Jo, je,“ přitakal další muž

„Je to elf? Nebo člověk?“ pídil se Ranyt po informacích.

„Napůl elf, napůl člověk,“ hlásil třetí. „A navíc je to kouzelník, ale žije v tý pevnosti s orkama.“

Ranyt zmateně přeskakoval pohledem z jednoho štamgasta na druhého. Hlavou se mu honilo tisíc myšlenek; má se vydat do oné orčí pevnosti hned, nebo až ráno? Hospodský před něj a jeho spolusedící postavil další korbel. Rozhodl se, že Firo musí počkat do rána.

Ráno si z noci nepamatoval vůbec nic kromě toho, že v pevnosti je jeho cíl. Musel se k němu dostat za každou cenu. Byl však holý nesmysl, aby tam šel sám. Ano, nesmí jít sám... Věděl, kdo měl důvod nenávidět orky. V hlavě se mu pomalu ale jistě rýsoval plán. Bude to stát hodně životů, ale jinou možnost neměl.

---

Ranyt bude vycházet i tiskem! Více informací na http://ranyt.4fan.cz/ranyt-vychazi-tistene/

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi buď zde či u Vašeho oblíbeného knihkupce.

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu!

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz

---