Cínový vojáček

Cínový vojáček

Cínový vojáček odmala slýchával, že se narodil pro hru. „Nemůžeš,“ napomínala jej jeho matka, porcelánová dáma se slunečníkem, z jehož stínu nikdy nevycházela, když pozoroval veselé míče skákající ulicí nebo šílené, vrčící káčy.  

„Jsi cínový vojáček a ti mají za úkol jiné, lepší věci. Přál by sis snad válet se v prachu, nechat sebou házet o chodník? Cínoví vojáčci nikdy nekončí zapomenutí v koutě a nikdy nebrečí,“ poučovala ho matka a občas natáhla alabastrově bílou ruku z bezpečí slunečníku a pohladila jej po vlasech.

------

Na nástupišti se k sobě tiskli cínový vojáček se svým děvčetem a šeptali si sliby, o kterých dopředu věděli, že je nebudou moci splnit. „Odjezd, hra začíná!“ zavelel generál se skleněným okem a vojáčci se začali poslušně šikovat do vlaku. „Piš mi,“ prosilo děvče očima, které sušilo hedvábným kapesníčkem. Vlak zapískal a pomalu se rozjel. Dlaň vojáčka hřála ještě dlouho po tom, co své děvče viděl naposledy.

Po příjezdu vojáček zjistil, že hra není složitá a má pouze jeden cíl: každý večer se vrátit zpátky do domečku. Ostatní kolem něj se nemohli dočkat, ale on vůbec netoužil vyrazit. „Jsi cínový vojáček a narodil ses pro hru,“ vzpomněl si na slova své matky. Před očima viděl její slunečník, těsně předtím, než jeho obraz roztříštila na tisíc kousků jedna ze střel. Vojáček padl na kolena a plazil se dál herním polem. Jeho červená uniforma vypadala k nepoznání. Knoflíky na klopě, doma s láskou cíděné dívkou, poztrácel v bahnivých loužích.

Cínový vojáček seděl zády opřený v zákopu, klidný a nehybný. Pod ním se vytvořila stříbrná louže, která se zvolna vsakovala do hlíny. Ticho, které ho obklopovalo, mu připomínalo líné nedělní poledne. Přál si dosáhnout na brašnu, ve které měl dopisy od svého děvčete. Ležela metr od něj, stejně jako  generál, který vojáčka upřeně pozoroval jedním okem a nic neříkal, neprotestoval dokonce ani tehdy, když jeho tvář začaly olizovat plameny. Před vojáčkovýma očima se oheň postupně zmocnil generála i brašny. Cítil, jak se mu uvnitř roztéká srdce a nemohl se pohnout. Ale cínoví vojáčci nikdy nebrečí….