Patnáctá část ponuré temné fantasy o zaprodanci Ranytovi.

Ranyt: Proměna je má prvotina, která nedávno vyšla pod hlavičkou nakladatelství Viking

---

5

Daniřin duch letěl krajinou. Klasické druidské cvičení, kdy odpoutá své nehmotné já od těla, pomocí něhož poté může zkoumat krajinu z úplně jiných úhlů. Cítila duši přírody. V dálce viděla Numa, nepřibližovala se však k němu, oživlý strom, stromový ent, pro ni byl moc vzácná, téměř božská bytost. Bylo jí jasné, že strážce lesa má přehled o každém kroku, který ona udělá.

Dokonce i teď jí přišlo, jako by ji pozoroval. Ona však měla zcela jasný úkol, který musela splnit. Ta nákaza lesa... Vůbec se jí to nelíbilo, hledala příčinu. Proplula vzduchem až na místo, kde byly první nemocné stromy.

Má ještě čas, přišla totiž tak brzy, že nemoc dosud neměla šanci se příliš rozšířit. Pozorně prozkoumala jeden celý strom. V koruně našla prázdné ptačí hnízdo. Bylo prostě opuštěné, zůstala zde vajíčka, která se již nikdy nevylíhnou; ale nikde ani otec, ani matka zničené ptačí rodinky.

Listy vypadaly zvadle, jako by rostlina bojovala o poslední zbytky života. Zvedl se lehký vánek. Listy smutně zašustily, Danira ale žádný vítr necítila, jen věděla, že pofukuje. Našla pravděpodobný důvod, proč je hnízdo opuštěné: Dutina v kmeni skýtala dokonalý příbytek pro kunu.

Koloběh přírody a já v tom hned vidím nějaké strašlivé zlo. V duchu se pousmála. Vyslala své nehmotné tělo blíž, aby prozkoumala příbytek v kmeni.

Byl prázdný.

Snažila se malého dravce najít někde v nejbližším okolí. Tvor se přece jen musel vydat někam na lov a jistě se vrátí. Její pozornost se přesunula k dalšímu stromu. Větve již visely svěšené dolů, jako by strom neměl sílu ani na to, aby je držel vzpřímené. Byl už skoro bez listí.

Myslí důkladně prošla každou píď kmene i větví. Zjistila, že strom je prostě mrtvý. Nenašla ani náznak života. Vše bylo tak prázdné. Zaujal ji kámen velikosti hlavy, napůl zabořený v zemi hned vedle.

Ne že by byl pro chod světa nějak významný, ale doufala, že bude mít alespoň nějaké vzpomínky na události, jež se zde udály. Jemně se ho dotkla. Pak pronikla do všeho, co „zažil“.

Sama se stala oním kamenem. Nemohla se hýbat. Okolo ní doslova tekl čas. Mohutné stromy vedle ní rostly a zase umíraly. Buď se zlomily, byly pokáceny, nebo uschly. A pak se ocitla na jiném místě, ve středu bitvy; šlápla na ni okovaná bota jakéhosi rytíře. Nikdo si jí nevšímal. Kolem padali vojáci i zbraně.

Bitva byla dobojována. Nevěděla, kdo byl vítěz, ani ji to moc nezajímalo, měla před očima jen poslední obraz, který si z boje pamatovala. Vedle ní umíral muž v pomačkané stříbrné helmici. Jistě byl váženým členem nějakého řádu, naznačovala to zlatá křidélka, jež zdobila pokrývku hlavy. Z hrudi mu trčelo kopí s mnoha zuby zahnutými na všecky možné strany, aby při zpětném vytahování vyrvaly co nejvíce masa.

Umírající se zoufale snažil něčeho zachytit, jeho dlaň se pokusila kámen sevřít, brzy však neškodně sklouzla na hlínu, kde se během okamžiku rozložila a vítr zahrnul kosti hlínou a prachem. Vteřinu se nic nedělo, jen okolo ní letěly roky.

Na louce, kde ležela, vyrostla během mrknutí oka pevnost. Za okamžik již však byla bašta napadena armádou démonů a temných elfů. Země začala praskat ve svých základech. Celý kontinent se otřásal vypětím sil, jak se pokoušel udržet pohromadě.

Tenhle konflikt znala. Válka bohů. Nebesa zrudla, blesky létaly jeden za druhým. Jelikož byla součástí přírody, cítila, jak byla rozpolcená, napadená, skoro zabitá. Zemětřesení nabylo takových rozměrů, že vyklouzla ze své prohlubně a kutálela se. Všechno se hýbalo, ztratila jakýkoli pojem o své poloze.

Dopadla. Cítila – dokonce i když byla kamenem – že má vedle sebe jakousi neskutečnou moc. Nikdy se s něčím podobným nesetkala. Moc byla tak velká, že by dokázala drtit celé světy na prach. Nebyla ale úplná, nemohla se ukázat v celé své kráse.

Danira se opíjela přítomností tvora, ze kterého sálala taková síla. Začal se však vzdalovat, až zmizel úplně. Zůstala po něm jen stopa. Hluboko v zemi ukrytý otisk jeho přítomnosti. Druidka se v podobě kamene propadla do hlíny, okolo ní vyrostl celý hvozd do podoby, v jaké je dnes.

Musela se podívat hlouběji. Její nehmotné já se ponořilo do země a sestupovala stále níž. Vše zde bylo ponuré. V podzemí to vždy bujně žilo, ale tady bylo prázdno. Jen nicota, blížila se však k jejímu zdroji.

Malé jezírko temné vířivé energie, která jako by spala. I tak však zřejmě byla schopna nakazit krajinu okolo sebe. Druidka si připadala bezmocná, nechtěla zlo, jež z energetického toku cítila, svým zásahem nějak uvést v činnost. Přestala klesat, zaměřila se na jediné rozumné řešení, které jí napadlo.

---

Ranyt bude vycházet i tiskem! Více informací na http://ranyt.4fan.cz/ranyt-vychazi-tistene/

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi buď zde či u Vašeho oblíbeného knihkupce.

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu!

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz

---