Ta pátá

 Asi nikdy nezapomenu, jak jsem na testu uviděla dvě čárky. Směs pocitů, jako je radost, ale i strach. Nedá se říct ani, že by, jsme se snažili. Prostě jsem vysadila prášky a do dvou měsíců byla těhotná.
Když jsem poprvé na ultrazvuku viděla bijící srdíčko, těžko jsem skrývala dojetí. Doktor mě ale v celku usadil. Do třetího měsíce nemáme vyhráno – může se stát cokoli. Každé páté těhotenství samovolně zanikne.
V šatně jsem tu informaci obrečela. Říká to každé prvorodičce – nebo tam „něco“ viděl?
  Nálady se mě měnily, coby bývalá vegetariánka jsem se nemohla dojíst masa. Až jsem si nepřišla normální, jakou mi chuť masa dělala dobře. Naopak čokoláda se mi naprosto zhnusila, vím, že  jsem to dokonce obrečela – že mi nechutná. Můj drahý si to pohotově natočil na mobil.
 „ Proč brečíš miláčku?“ – „ Protože mi nechutná čokoláda.“ No, hormony.
Těhotenství jsem na sobě fyzicky cítila, ale psychicky jako by mi to nedocházelo. Jako bych cítila, že se něco stane.
 Druhý ultrazvuk:
 Miminko v sedmém týdnu. Srdíčko už viditelně bilo. Ten pocit. Ten pocit lásky k němu. Že ho musím chránit, že ve mně roste další člověk. Ani nejde popsat, co ženská cítí, když viditelně vidí bít malý srdíčko. LÁSKA.
 „ Miminko vypadá, že je v pořádku. Má 1,2 mm. Zatím je vše na dobré cestě. Ale pořád nemáme vyhráno. Kdyby, jste moc chtěla, vystavím vám průkazku.“
S úsměvem odmítám, počkám si za tři týdny.
 Pracovní neděle je náročná. K večeru mi hrozně ztvrdne břicho a začnu špinit. Hystericky brečím na záchodě, obvolávám moji rodinu. Uklidni se, to se stává. Určitě to bude dobrý. To se stává. Je to normální. Ale ten strach – ten pocit. Něco je špatně.
Ráno jedu k doktorovi, ubrečená, nevyspalá. Zoufalá …
Třetí ultrazvuk.
 Doktor se mračí a já to vidím taky… Srdíčko už nebije.
„ Panebože, ono nebije!“ Hekám.
„ No, bohužel těhotenství samovolně zaniklo.“ Kouká na mě. Přes slzy ho ani nevidím.
„ Nečekal bych na samovolný potrat, tady máte zprávu – tady číslo. Objednejte se na vyčistění dělohy.“ Zprávu si beru, jak ve zlým snu odcházím z ordinace. Sestřička mi dává ještě do ruky recept s antibiotikama. Je mi jedno, že hystericky vzlykám na plnou čekárnu. Nezajímá mě, jak na mě koukají. Nejde mi to se uklidnit. Nejde. Nejhorší den v mým životě. Na tohle datum asi nikdy nezapomenu..
  Dojdu k autu, kde sedí můj milý. Skočím okolo krku, svírám ho a brečím mu tam jak malá holka. Zprávu mu pustím do klína. Pevně mě sevře, jen vzdechne. Jak moc mi to objetí pomohlo. Nejsem na to sama.
„ Tak si pak uděláme dvě naráz.“ Řekne s úsměvem. Miluju ho, jak všechno bere s humorem. Jak to odlehčí, když máte pocit, že jste na dně.

 Večer mě veze do špitálu, křeče se nedají vydržet. Další ultrazvuk. Další obrázek mrtvého „plodu“, jak nazývají. A ve zprávě: první gravidita.
Dávají mi prášky od bolesti a něco na spaní. Od čtyř jsem, už vzhůru. Po tajnu brečím, tiše, abych nevzbudila dvě holky vedle mě. Oči utírám do tvrdé nemocniční košile.
O půl deváté dostavám další prášek. Posadí mě na chodbu, čekám, až mě zavolají. Dveře se otevřou, vezou mladou slečnu, oblblou a usměvavou. „ To jsem se krásně prospala.“ Huhňá.
 Sestřička na mě kývne. Když vidím to křeslo. Pod ním kýbl s černým pytlem, hadici jak od vysavače, hystericky se rozbrečím znova. Lezu na „kozu“. Doktor se na mě ani nepodívá. Dělá poslední ultrazvuk. Na jazyku mám větu: Opravdu, opravdu nebije??
Mlčím, dostávám injekci, masku na pusu a usínám …

Vzbudím se na pokoji, ležím na boku. Oblblá, jako všechny. Sestřička mi pomáhá na záchod, točí se mi hlava, drží mě za ruku. Je hodná. Možná za to můžou ty prášky, ale dvakrát jí to zopakuju.
 Dostavám do ruky zprávu, tu dáte gynekologovi. Nechci to číst. Jen mě bije do očí: Vyjmut plod od velikosti 1,2 mm. Bez srdeční akce. První gravidita.
To bylo přece moje miminko! Žádnej plod!
 
Týden jen brečím. Ale prvotní šok pominul, prsa se mi zmenšují. V noci nespím, budím se. Brečím ve sprše, aby to doma milý nevěděl. On je v pohodě. Ženský to mají trošku jinak. Trvá mi to dýl se z toho dostat.

9.5. to bude měsíc. Pravda, cítím se líp. Můžeme se začít snažit za měsíc. Nevím, jestli se někdy zbavím pocitu, že v prosinci bych rodila. Vím, že v tom nejsem sama. Samovolně zanikne každý pátý těhotenství, ale každá ženská, která tuhle hrůzu prožije, si řekne a PROČ jsem musela být ta pátá já?!