Jsem ve válce

Nesnážím se tě přesvědčit, že je má báseň dobrá, není to zapotřebí.  A ty to přece víš)). Jen diskuse přece, vysvětlujeme si nejasnosti. Mám z toho radost.

Ahoj.

Závěr nemusí být, že to dopře/špatně dopadlo, ale subjektivní zakončení, které čtenáři ponechá ono očekávání, např. "... abych byl zase šťastný". 

Otevřené dveře pro čtenáře se používají, když chce čtenář vědět víc, než jsi řekl. Když ale nic neřekneš, ztrácí to efekt. A nemá smysl argumentovat, že něco necháváš na čtenáři, když na něm necháváš celé téma básně. 

Chybí ti oko čtenáře. Než abys argumentoval, že je tvá báseň dobrá, jen mlčky pozoruj, jak to působí na ostatní. Já nepotřebuju nic slyšet, není to přece moje báseň:) A když ano, zeptám se, neboj.

Tady to tak ale není, pochop. Já už v tom JSEM. Bojoval jsi někdy doopravdy? Máš před bitvou plno odhodlání, skládáš nepřátele nalevo-napravo a pak ti, sakra, dojde dech, to se holt stává, jsi zraněn mnoha meči, nebo jen jedním, ale mockrát, krev z tebe stříká na všechny strany a křičíš "O, Bože, dej mi sílu!!" A Bůh ti říká: "Pomoz si sám, synu/dcero." No, a pak přiběhne sestřička s obvazy a za chvilku jsi v lazaretu. Vše dobře dopadlo.))

Otevřený závěr - to nechávám skoro vždy. Jsou to dveře pro čtenáře. A pro mě. Skoro nic nevím jistě. V tom je též radost žití.

Ano, píšeš doktorskou práci, ba ještě víc, píšeš něco, na čem ti osobně záleží.

V bitvě většinou bojuji a sílu se snažím získat před bitvou. Přemýšlej - změnila by se báseň, kdybys nahradil "jsem" za "budu"?

Čti pozorněji: "dej mi sílu Zvítězit..." Už bojuju, dochází mi síly, potřebuju oporu, musím zvítězit, jinak zemřu, proto ho volám. A pak "přežít její porážku..."

A závěr... Že chybí? Copak, píšu doktorskou práci?))