Probudit se, pod studenou sprchou 18.6.16

Cesty osudu, jsou nevyzpytatelné. Dnes, mi trhá rozum, destruktivní rozhodnutí. Pochcala jsem, vlastní hráče. Slzy stékají, během usínání. Sami od sebe, od sebe sami. Musím se, s krokodýlem točit. Už nechci, tohle odloučení. Stahují obzor, do křeče, svaly. Deprese, chvěla ten den, mím tělem mírně. Pak přišlo tohle. Koupu se víc, ve své špíně. Dávám si, myšlenky na omáčce. Zkrouší mě, jedno z mích, prozatím nejhorších přání, v mém životě. Měla, jsem halucinaci. Cítit to polknutí, i v jiným světě, v bezvědomí. Kdy, už ta závislost skončí ? Umírám, nespím. Jak mě má, tohle posílit ? Vždyť, takhle se brzy zničím ! Nejde mi jíst, ale žádný hlad necítím. Co mě nezničí, to mě posílí ! Co mě nezničí, to mě posílí ! Áááá!... Pláču, když se musím smát ! Proč tomu, že to vydržím, od začátku nevěřím !? Jsem opilá, držím si u hlavy zbraň. Nemůžu, ale kohoutek zmáčknout. Ta zbraň, patří kamarádovi. Ale tak, ráda bych ! Fízlové, chtěli mě zatknout. Když viděli oči, tak se na mě vysrali. Chtěla, jsem to tak. Už to, takhle nechci. Myslí to vážně a já už vůbec. Na vysvětlování, je pozdě. Vysypu, všechny zbraně. Nemůžu meditovat, mám od slz dlaně. Něco, ve mě umřelo. Rozbít, o dopravní značku, pěst. Z výčitek, se rodí posedlost. Když zavřeli mámu, nebolelo to, až takhle. Slzy v očích, když mám snít. Oči večně, jako králík. Lomcuje se mnou absťák, lítost a stres. Už mi, 1. září nepiš. Bojím se, že to takhle bude znova. Páteř a ostrá hrana. V jakým, jsem teď stavu, totiž nevíš. Nejde se, na postupovky učit. Já nemůžu, ani vstát ! Jak mě, může něco takhle mučit !? Život je ořezávátko, co si tě brousí. Jsem v pohodě, ááá!... Brzy budu svůj pán. Nemůžu to vzdát ! Je to těžká hra. Vesmír, je jako dítě. Když tě vcucne a posere, tak se na tebe usmívá. Někdo se zamotal, do vlastní sítě. Já musím jít, jsem renegát. Někdo ustřihává nitě a do hlavy, zasadil mi granát. Pro začátek, představa a doba.. * Elvi *

---