Zloděj vzpomínek

Tiše svítí zrádný plamínek,
noc šije stříbrnou nití,
já těžce stůňu.
Odešel zloděj vzpomínek,
a nikdo ho nechytí,
                  co mám dělat?

Z oblak sestoupili svatí,
a krásné mladé bohyně,
já stojím nahá na schodech.
Bojte se, lidi zlatí,
je tu nejvyšší soudkyně,
                  a jde si pro mne?

Nač měla bych mít strach,
už nemám pro co žít.
Mé vzpomínky,
proměnil zloděj v prach,
nač dál zbytečně snít?
                  Ne, nebojim se smrti.

Mrtvá na zemi ležím,
podlehla jsem nemoci.
Ticho rozhostí se kolem,
a já konečně věřím,
už mi není pomoci.
                  Smutné je umírání.