Ranyt: Proměna; Část XXI.

Dvacátá první část temné fantasy o zaprodanci Ranytovi.

Ranyt: Proměna je má prvotina, která nedávno vyšla pod hlavičkou nakladatelství Viking

---

Ačkoliv jel Ranyt stále kolem řeky, byl již v lese. Nervózně se zavrtěl v sedle. Začínal mít zvláštní pocit. Rozhlížel se kolem sebe, hledal neviditelného původce svých nepříjemných pocitů. Nikde nebylo nic jiného než stromy. Čím dále však zajížděl do lesa, tím víc napětí sílilo. Začal sahat po pochvě své čepele. Asi nebude mít nikdy klid od bojů.

Začínal vnímat, že celou dobu cítí jakousi sílu. Ne jednu, byly dvě. Jedna nepříjemná a mrtvolná. Druhou velmi dobře znal. Poznal, že se zde nachází velké množství síly jeho boha. Zastavil pantera, aby měl klid na určení směru. Cítil se hladový, chtěl – ale jen trochu – aby znovu se změnil v monstrum. Opět se díval na všechny strany, jako by hledal očima zdroj božské energie. Znovu pobídl kočku k pohybu, to už ale změnili cestu a jeli vstříc k ohnisku moci.

Kolem se míhaly mohutné staré stromy. Mnohé byly porostlé mechem, jít zde pěšky by bylo téměř nemožné. Pouze díky hbitým nohám šelmy se po veškerých kořenech a nerovnostech terénu pohybovali velmi rychle. Ještě zrychlili. Nemohl se dočkat.

Ranyta ovládla neskutečná chuť. Toužil se napít z toho tajemného pramene. Představoval si věci, které by poté mohl vykonat. Celé armády by lehly popelem. Dělal by jen, co se mu zlíbí. Dostihl by vraha svých rodičů během pár okamžiků. Na tváři se mu rozlil úsměv.

Již tak vražedné tempo ještě zrychlili. Elf se v sedle začal skoro šíleně smát při pomyšlení na možnosti, které bude mít. Musel uhnout hlavou před větví stromu, která ho skoro srazila ze sedla. Po tak dlouhé cestě, po takové námaze konečně dostane svou odměnu! Pomstu, svobodu a jako bonus i neskutečnou moc, jakou nevládne nikdo smrtelný. Dokonce ani draci by mu nemohli v ničem odporovat, tak jistý si byl.

Výjev, který viděl, ho přinejmenším zaskočil. Zůstali s panterem stát skryt v houští a pozorovali situaci. Před nimi, mezi několika stromy, jejichž kůra nebyla hnědá, ale černá, útočilo několik nemrtvých na ženu v tmavě zelenohnědém plášti s kápí. V ruce držela dřevěnou hůl, kterou se bránila čepelím. Musela být chráněná mocným kouzlem, jelikož na ní žádný meč nezanechal ani rýhu.

Po jejím boku bojoval vlk. Bílé zvíře děsivě vrčelo a chňapalo po nepřátelích. Ranyt naprosto přesně určil polohu zdrojů obou energií. Moc jeho boha vycházela ze země pod bojujícími, zatímco mrtvolná z oživlých mrtvol. Vytáhl z pochvy svůj dlouhý elfský meč. Pobídl Sairena kupředu, proskočili houštím a řítili se k nemrtvým. Jezdec ťal. Křupnutí několika přízračných fialových kostí bylo důkazem, že neminul.

Druidka se vyděsila, když vedle sebe spatřila bledého elfa. Netušila, kdo to je. Ale zdálo se, že bojuje proti stejnému nepříteli. Stáli nyní vedle sebe, jezdec, ona a její společník. Proti nim však stálo šest kostlivých válečníků z podivné fialové hmoty. Všichni ve zlatočerném brnění se zdobenými honosnými meči, které již vypadaly o mnoho více opravdově a hmotněji než jejich nositelé. Nebyli obyčejní nemrtví, byli jedni z nejsilnějších. Tento fakt podporovala i skutečnost, že všechny utržené rány se jim velmi brzy zahojily. Zatím nezabila ani jednoho.

Zděsila se v momentě, kdy se trhlina v pečeti začala rozšiřovat a z temného zdroje proudil neustále větší proud, který – jak zjistila už dávno – podporoval její soupeře. Pokoušela se trhlinu uzavřít, jenže proud energie teď ještě sílil. Znásobila své úsilí, aby ochranné vrstvy zajistila, jediný výsledek však byl, že díky ochabnutí pozornosti skoro zemřela ranou mrtvého válečníka.

Nově příchozí kousek od ní zápolil s dalším kostlivcem. Díky panterovi nad ním však získával výhodu v rychlosti. A jak se zdálo, i samotný válečník ze vznešeného rodu byl rychlejší, než čekala. Rozdával rány mečem na všechny strany, takže kostěný obr se velmi obtížně regeneroval. Danira vykřikla magickou formuli.

Ze země pod nejbližším nemrtvým začala vyrůstat kamenná stěna. Šplhala stále výš a výš, obklíčila ho, byl v ní uzavřen. A pořád rostla, už dosahovala výšky jeho nohou. Zmatený bojovník se pokoušel překážku přelézt, nedařilo se mu to. Ona sama nyní spoléhala, že ji Kilein ochrání, při provádění tohoto kouzla byla zatím téměř bezbranná. Kameny již přerostly i přes lebku s rozeklanými zuby. Druidka se zle usmála a prudce udeřila oběma rukama svou holí do země.

Ozvala se hlasitá rána. Stěny okolo kostlivce se srazily k sobě. Chvíli je držela kouzlem u sebe. Povolila stisk, kusy kamení se rozsypaly všude kolem. S napětím čekala, zdali nepřítel znovu povstane z hromady suti. Nikdo však nevstal. Opatrně se přiblížila. Skutečně, zbyl po něm jen prach a úplně zničená zbraň se zbrojí. Všecko jí došlo. Musí je doslova rozdrtit na prach, aby byli definitivně mrtví. Tento důležitý poznatek jim může vyhrát boj.

Ranyt cítil, jak sevření kolem jezera božské energie povolilo. Začal ji čerpat v mnohem větším měřítku, téměř ji hltal plnými doušky. Zároveň ale i mrtví rytíři začali nabírat na rychlosti a síle. Síly obou bojujících byly téměř vyrovnané. Dlouhou dobu spolu zápolili. Elf neustále objížděl malá kolečka a zasazoval jednu ránu za druhou, kdykoliv se mu naskytla příležitost. Tělo z kostí konečně začalo trošku zpomalovat pohyby. Nyní dostali jezdec s panterem jedinečnou příležitost. Sairen se přikrčil, skočil na kostlivce, povalil ho na zem; mezitím již muž v sedle rozdával další tvrdé údery mečem.

Veškerá zranění, která uštědřil tvorovi pod sebou, se mu přímo před očima regenerovala. Ranyta popadla zuřivost. Jeho pohyby mečem se ještě zrychlily. „Rozštípu tě, rozsekám tě!“ mumlal si pro sebe skrz zatnuté zuby.

Ze sedla ho srazila k zemi tvrdá kostěná pěst. Napůl omráčený dokázal jen zdvihnout meč, aby se ubránil čepeli nemrtvého, kterou spíše vycítil, než viděl. Se zasténáním se překulil doprava, aby získal alespoň nějakou vzdálenost. Vedle něj se do země zabořila mohutná šavle, jíž ovládal druhý válečník. Slyšel, že na něj žena něco křičí, ale nerozuměl jí. Znovu a znovu se vyhýbal ostří zbraně, která na něj neustále dotírala. Pokoušel se zvednout, při každém pokusu ho ale srazila k zemi další tvrdá rána.

Konečně stál na obou nohách a hledal svou dřívější stabilitu. Udělal úkrok vlevo, aby si otevřel cestu k nechráněné části soupeřova těla. Rád by věděl, jak si vede Sairen a také dívka, které přišel na pomoc a díky níž skoro zemřel. Nebyl ale čas se někam dívat, musel se bránit. Zasadil dvě rychlé rány do odhalených žeber, až jedno odštípl. Fialová kost spadla na zem, kde se rozpadla na prach. Kostlivec si z této ztráty očividně nic moc nedělal, místo toho bojoval stále zuřivěji.

Ranyt byl o mnoho rychlejší než jeho zavalitý nepřítel, proto se na mrtvolném těle velmi rychle tvořily rýhy, záseky a praskliny. Čas od času odpadl kus nějaké kosti useknutý k zemi. Potřeboval se dostat do tempa, aby zaměstnal nemrtvého válečníka a on sám měl mezitím čas odčerpat další energii. Nacvičil si několik sestav, které začal provádět neskutečně rychle za sebou. Jeho čepel již téměř nebyla vidět, byla z ní jen rozmazaná šmouha. Stále častěji pronikal skrz krytí a působil tak další poškození.

Prolomil další kousek bariéry chránící zásoby síly, jež tu byla pro něj k dispozici. Nemohl se tohoto pocitu nabažit. Sílil, zrychloval. Ale v dalším okamžiku se vyděsil, jelikož mu živý mrtvý vyrostl před očima. Všichni nabyli ještě větších rozměrů. V tuto chvíli už připomínali spíše golemy než normální bojovníky. Rytíři smrti se seskupili do jedné řady. Nyní byli všichni mnohem vyšší a mohutnější. Měřili dobré tři sáhy na výšku, zbraně se jim leskly ve světle prosvítajícím skrz koruny stromů.

Druidka nevěděla, co má dělat, boj byl zřejmě prohraný. Zřejmě nedokázala ani splnit zkoušku, aby se mohla učit od Remerose. Byla slabá. Dopustila, aby temná energie, kterou zapečetila, byla opět uvolněna. Dopustila, aby její nepřátelé získali další sílu. Elf s černým panterem, kteří jí přišli na pomoc, byli bezpochyby schopní válečníci, ale zde jim to nebylo nic platné. Pomalu jí přicházely na mysl myšlenky na smrt. Měla pocit, jako by za všechno, co se zde stalo, mohla ona sama.

Dvě skupiny stály proti sobě. Členové jedné byli probuzeni z věčného spánku, zatímco příslušníci té druhé se je pokoušeli znovu poslat zpět, odkud se vynořili. Zatím se nikdo neodvážil k jakémukoli útoku. To byla šance pro Ranyta. Rozpřáhl obě ruce. Oči se mu protočily vzhůru, bylo vidět jen bělmo. Začal se třást, od pusy mu šla pěna. Danira tušila, že v této chvíli asi vyvolává mocné kouzlo, bylo tudíž na ní, aby ho ochránila před případnými útoky.

Nečekala, neváhala, rychle odříkávala slova v prastarém jazyce. Prosila přírodu o pomoc. Žádala, aby se postavila proti posluhovačům zla, proti pravému opaku čistoty prvotního života. Zdvihla ruce vysoko nad hlavu dlaněmi vzhůru. Téměř křičela magická slova. Nevolala marně, ze země mezi oběma tábory nepřátel začaly vyrůstat kořeny a šlahouny.

Sápaly se po mrtvých sloužících. Nyní již věděla, co má dělat. První bojovník si nedal pozor a jednu nohu mu zachytila popínavá rostlina. Téměř ihned se na něj uchytilo několik desítek dalších, stále rostly a točily se kolem holé kostry. Během několika vteřin nebylo z původní nafialovělé barvy nepřítele vidět skoro nic.

Rostliny prorůstaly čímkoli. Prorazily si cestu čelní kostí, čelistmi, proděravěly celou lebku skrz na skrz. V momentě, kdy se již žádný šlahoun neměl kam dál upnout, přestaly růst, veškerá právě vyrostlá flóra se začala nadouvat. Co už držela, nepustila, jednotlivé provazce se rozšiřovaly. Danira by přísahala, že slyší, jak kostlivec sténá. Brzy nezbylo z jeho obřího, děsivého těla nic než malé kousky. Už se nemohl zregenerovat, byl skoro dokonale zničen. Nad zbytky se svíjely kořeny, které způsobily jeho zkázu. Nyní si hledaly další cíl.

Dívka je ochotně vedla, přesměrovala je k druhému kostlivci. Vzápětí musela změnit cíl, jelikož se k nim řítili tři nemrtví. Periferním viděním zkontrolovala, zda muž stále vyvolává kouzlo. Nepřestával se třást ani nabírat vědomí. Její rostliny nyní sloužily jako bariéra mezi protivníky. Měla co dělat, aby si udržela ty tři hrozivé bytosti od těla. Hodně jí pomohli Kilein a panter.

Postupně však přestávali mít převahu. Kořeny nedokázaly pohltit kostěnou bytost pořádně. Navíc již byly notně osekané a jejich kusy se svíjely na zemi pod nimi. Nemrtví rytíři se dokázali bránit lépe, než by kdo čekal.

Hrálo se teď už jen o čas. Ranytovi bylo jasné, že jeho společníci brzy podlehnou. On však nyní načerpal takové množství energie z temných vod, že začínala přesahovat jeho chápání. Naprosto se jí otevřel, nechal se pohltit. Začínal nad sebou ztrácet kontrolu, připadal si, jako kdyby doloval drahé kameny. Postupně odkrýval další a další kusy zeminy, aby se dostal ke kameni takové krásy a velikosti, kterou nikdo nechápal.

Nyní opadly i poslední zbytky pečetě objímající ohromné množství energie. Elf teď jen stál a vnímal příval černého proudu, který do něj tekl. Po tváři se mu rozlil krvelačný úsměv. Natáhl pravici směrem k nepřátelům. Nad jeho dlaní levitovala malá kulička z hmoty, která ze všeho nejvíce připomínala sliz. Pomalu se vznášela po směru ruky. Zastavila se na půli cesty, nehýbala se dál, jen levitovala.

Druidka, vlk, panter i kostlivci udiveně zírali na maličkatý předmět. Ranyt se jen zle usmíval.

Sevřel dlaň v pěst.

Skrz tekuté stěny začaly prosvítat paprsky červenooranžového světla. Ze začátku jen maličko, postupně jako by se uvolňovaly z vězení, jehož zdi postupně praskaly. Kulovité zhmotnění energie se hroutilo samo do sebe. Pomoz! křičel v duchu na hosta ve své mysli, jelikož nad kouzlem ztrácel kontrolu. Imploze začala příliš brzy.

Zamrazilo ho u srdce, když ucítil přítomnost boha. Celým jeho světem se stal pouze hlasitý úlisný smích. Byl slyšet, cítit, dokonce i vidět. Propadal se opět do tmy. V posledním záchvěvu vědomí cítil ohromnou sílu, která skrz něj proudila.

---

Ranyt bude vycházet i tiskem! Více informací na http://ranyt.4fan.cz/ranyt-vychazi-tistene/

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi buď zde či u Vašeho oblíbeného knihkupce.

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu!

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz

---