Dům soumraku II (ukázka)

„Líbilo?“ vydechla a ruce se jí ještě chvěly.

Vstřebával doznívající rozkoš. Bylo to tak odvážné… zrovna tady…

„Hele, máš…“ naznačil gestem.

Dovtípila se.

Malíčkem si vytřela z koutku úst zapomenutou kapku spermatu.

„Vidíš… stihli jsme to,“ vydechla a pohled měla ještě zastřený. „Já už to tady znám...“

Srdce mu bušilo jako kovadlina.

„Jak se tu cítíš?“

Nevěděl, co na to říct.

„S tebou se cítím skvěle všude,“ zalhal.

„Žiju tu takhle už dlouho,“ pronesla šeptem. „Až příliš dlouho… než jsi přišel ty.“

Klekl si k ní a ona mu přitiskla bradu na rameno.

„Už jsem ani nedoufala,“ zašeptala znovu.

Zase zvuk otvíraných dveří.

Kočka Šklíba se nečekána zjevuje, vybavilo se Patrikovi. Až se za ten příměr zastyděl.

Škubl sebou, jako by dostal elektrošok… elektrošok ve zlatém teráriu, slyšel ozvěnu svého vnitřního hlasu.

„Mami? Co jsem říkala? Neklepeš – a nejsem tu sama!“

Její hlas bublal stěží potlačeným vztekem.

„Holčičko, jdu jen odnést ten tác. Aby vám nepřekážel. Je ti dobře?“

„Bylo by mi, kdyby ses naučila klepat,“ pronesla Klaudie vzdorovitě. „Mami… opravdu si uvědom, že jsem už dávno dospělá. A opakuju, nejsem tu sama. Něco se změnilo. Víš? Nejsem tvůj pacient.“

„Dcerko…“

„Mami, můžeš to odnést a nechat nás konečně o samotě? Kolikrát ti to mám opakovat, abys pochopila? Kdybych něco potřebovala, dokážu si o to říct sama.“

Matka systematicky posbírala tác, podšálky a šálky a stejně tiše se rozplynula za dveřmi v hale.

V Patrikovi by se krve nedořezal, když si promítl scénu, kdyby přišla o tři minuty dřív. Toužil být s Klaudií sám, v parku, u sebe, v posteli, kdekoliv, jen oni sami dva, nikdo jiný.

„Promiň.“

Omluvně na něj koukla. „Doufala jsem, že nás nechá na pokoji. To jsem fakt nechtěla. Jsi první kluk v mém pokoji. Netušila jsem, že i DNES bude takhle dotírat.“

„Nemáš to snadný… koukám,“ pronesl obezřetně.

„Mají mne rádi… milují mne, oba, moc. Jenže až příliš moc.“

Všimla si, že dveře do haly zůstaly pootevřené. Přijela k nim a tentokrát bez ovladače je úderem dlaně rezolutně zabouchla.

Úder rezonoval celým domem jako hrobkou.

„Snad už to bude stačit. I když tady v domě neexistuje od žádných vnitřních dveří klíč,“ dodala.

Patrik periferním viděním zaznamenal, že matka odešla do svého pokoje – každý měl jeden – a za svou skleněnou stěnou k nim čas od času nenápadně pohlédla.

Přemýšlel, zda dveře zůstaly otevřeny náhodou… nebo je chtěla poslouchat?

Zvuk se nesl rozlehlým bytem nečekaně lehce.

Klaudie mu hleděla do tváře, v níž se zračil smutek.

„Proč ses vlastně do mne zamiloval? Víš to?“

„Protože je mi s tebou skvěle… protože jsi skvělá holka… inteligentní. A krásná. Moc krásná. Mrzí mne, že jsem si toho nevšiml dříve. Víš, nejsem zrovna ten typ, který si věří na holky.“

„Nebylo to jen proto… že jsme spolu byli nazí v bazénu? Že to není jen přechodné?“

Vycítil její vnitřní nejistotu, strach, který z ní přímo čišel.

Tu nejistotu, jakou pociťoval mnohdy on sám.

Objal ji.

„Ne, to tehdy bylo nádherný, ale není to jen tím. Rozumíme si spolu. Už bych si bez tebe nedovedl představit svůj život. Tak dlouho jsme se míjeli… až to bylo… jako by se protrhla hráz.“

„Nebylo… nebylo to jen z lítosti? Že jsem postižená… a že by ses bál se mnou rozejít, abys mne nezranil?“

„To na věci nic nemění,“ dodal rychle. „Mám tě moc rád a žádné okolnosti na to nemají vliv.“

Vtiskl jí další polibek, ten dlouhý. Pátravě mapovali svá ústa jazykem. Dodal si odvahy a nebral na zřetel, že se dveře za ním mohou znovu otevřít.

„Ty ses mi vždy líbil,“ pronesla, jakmile od sebe odpoutali ústa. „Vím, že je na tebe spolehnutí a že jsi měl taky svůj s prominutím podělaný život. Asi jsi slyšel něco i o mém… že byly časy, kdy jsem uměla chodit.“

„Jen něco málo jsem zaslechl od Květy.“

„Ta vyslídí snad všechno. Víš, byla jsem vymodlené děcko. Otec s máti byli spolu devět let, už chtěli založit rodinu. Zkusili všechno. Prý byli v pořádku oba, a přitom pořád nic. Ani to drahé umělé oplodnění nevycházelo. A pak se stal zázrak a narodila jsem se já. Jemu bylo 49, máti 39. Poslední šance, dá se říct. Proto se na mne tak šíleně fixovali, už od narození. Byla jsem jejich božstvo. Buď rád, že jsi mne v té době neznal. Ještě v pubertě jsem byla odporně rozmazlenej fracek.“

Patrik napřáhl ruce v nesouhlaseném gestu.

„Ale byla, já to dobře vím. Nevěděla jsem, co bych si ještě vymrčela. Rodiče nikdy neměli nouzi o prachy, však jsi to tady viděl, když ses rozhlídl. Mauzoleum za všechny peníze.“

Patrik neodpovídal.

„Otec pracoval v bance na vysokém postu, byl i ve správní radě, prostě velký zvíře. Lidi mu zobali z ruky.  Zvykl si poroučet. Měl vždy slabost pro silný auta. Při svých příjmech si to mohl dovolit. S dodržováním rychlosti si nedělal vrásky. Když ho náhodou zastavili policajti, měl své dobré konexe a vše se vyžehlilo. Do prdele, všichni mu šli na ruku.“

Klaudie zrudla ve tváři a zlostně bubnovala prsty o opěradlo invalidního křesla jako workoholismem stižený datel.

„Kdyby mu ten řidičák sebrali, tak se to nikdy nestalo!“

Bubnování ještě zrychlilo.

„Vezl nás tehdy z té zasrané dovolené v Itálii a když jsme přejeli hranice, valil dvoustovkou. V jedné zatáčce to neukočíroval. Vylítli jsme ze svodidel jak divoký husy při honu.“

Patrik jí chytil za dlaň a přitiskl si ji ke své tváři.

„Do té doby jsem si nikdy neuvědomovala, co to je za zázrak, chodit. Vylítli jsme v plný rychlosti. Rodiče byli jen potlučení, měli z pekla štěstí. Jim se dohromady nic nestalo. Ale mně, jejich zlaté modle, jejich božstvu, to přerazilo páteř. Bylo to všechno rázem úplně v hajzlu. Za rok mne dali jakž takž dohromady. Měla jsem ochrnutou i levou ruku, ale tu se postupně podařilo rozpohybovat. Tu už mám naštěstí v pořádku. Ale na nohy, na ty se už nikdy nepostavím, pokud lékaři nestvoří nějaký zázrak. Je mi moc líto, udělali jsme všechno, co se dalo, co bylo v lidských silách, ale chodit, znovu chodit ji už naučit nedokážeme. Tohle řekl primář otci. On zaplatil ty největší kapacity z oboru. Dal by býval celé své jmění, aby to napravil. Jenže osud je pěkná svině a mně se na jeho účet parádně vysmál. Otec už nikdy v životě nespáchal jediný dopravní přestupek. A já jsem nikdy neudělala jeden jediný krůček.“

Patrik mlčky poslouchal její zpověď.

„Stalo se to před více než deseti lety… je to věčnost… ale pořád se pamatuju na ten pocit, jaký to je, chodit. Tehdy jsem si to vůbec neuvědomovala. Brala jsem to jako samozřejmost. Než se mi úplně změnil život.“

„Dovedu si to představit.“

Zase jí políbil. Deset let… jaká zvláštní souhra osudu. I jemu se před deseti lety radikálně změnil svět. Jako dnes si vybavoval slova i ten tón hlasu, kdy mu primář sdělil: Ještě žije. Ale nevkládejte v to naději. Zranění jsou neslučitelná se životem. I to je zázrak, že ještě dýchá. Nedovedu si to vysvětlit. Ale měl byste ještě vědět… Šetrně ho odvedl stranou a vyjevil mu, jak na tom jeho matka je. Byl jako po úderu těžkým kladivem. A tehdy ho poprvé v životě, na chviličku, napadla myšlenka, zda si má opravdu přát, aby přežila. Sestře neříkejte všechno. Je ještě ve věku, kdy by jí to mohlo poznamenat na mnoho let. Posadil si ho ke stolku do pracovny a koupil mu z automatu kávu. A on jen mlčel a zíral, neschopen jediného slůvka… Jako dnes. A Hance ten rozhovor prozradil až o mnoho, mnoho let později.

„Na co myslíš?“ zeptala se ho.

„Před deseti lety se u mne taky stalo něco, co mně a sestře převrátilo život na ruby.“

A pověděl jí všechno. Do nejmenších podrobností.

„Byli jsme si tak nějak osudem souzeni,“ pronesla.

„Já jsem neměla moc kamarádek,“ pokračovala. „Na základce jen pár. To víš, byla jsem brána za šprtku, a taky jsem byla do sebe děsně zahleděná. Myslela jsem si, že mohu dosáhnout všeho, na co si jen pomyslím. Bože, jak jsem byla blbá. Potom, co se mi to stalo, jsem musela školu přerušit. Strávila jsem rok v sanatoriích. Stejně to nebylo k ničemu, teda až na tu ruku, tu mi dali do cajku. Dík za to. Díky tomu se teď můžeme víc užít.“

Zašmátrala tam, kam by se v práci neodvážila.

„V léčebně jsem poznala několik skvělých lidí, ale po návratu domů se cesty rozešly. I zbylé kamarádky mne přestaly časem úplně navštěvovat. A taky mi pak došlo, že většina těch kamarádek se mnou táhla jen pro moje postavení. A další, nové, když jsem opakovala třídu, jsem si už nenašla. Kdo by kamarádil s vozíčkářkou? Lidi ze mne měli podvědomý strach.“

Strach? vytanulo mu na mysli. Byl to i u něj strach z toho, že je postižená, že si jí dříve nevšiml? Zastyděl se za to.

„Takovej strach… tuším asi z toho, že třeba jim by se něco podobného také mohlo stát. Tak jsem si to myslela. Každej se raděj kouká na příjemnější podněty. Nemohu se divit. Dodělala jsem si školu, s vyznamenáním pochopitelně, když jsem byla ta šprtka, pak jsem šla na vejšku, udělala jsem si bakalářku. Jenže pak mne to přestalo bavit a chtěla jsem jít do práce. Víš, kolikrát jsem koukala, jak si spolužáci umí užívat života, akce, pařby, cokoliv. To já nemohla. Bylo mi to líto. Ráno do školy odvoz taťkovým autem, po škole pro mne přijížděl, jiní vyráželi za bezstarostností studentského života. Tak jsem chtěla někam do práce. Mezi normální lidi. Pořád jsem byla sama. Vlastně sama ne. Pořád s rodiči.“

Zaznamenal vrásku na jejím čele. Prohloubila se.

„To je smůla, že sis nenašla kamarádku. Určitě to nebylo tím, že jsi na vozíku.“

„Není to tak snadné, jak si myslíš. To mám říct, haló, Aneto, chci s tebou kamarádit, nevyrazíme si odpoledne do obchoďáku? Potřebovala bych okouknout nový boty!“

Hlasem imitovala sictomovou slepičku. Obdivoval, jak si za dané situace zachovává humor.

„Jasně, od toho mého zranění jsem mohla hledat tak leda ve svazu vozíčkářů. Jenže tam se mi taky nelíbilo. Někteří postižení dokážou být pěkně zahořklí a zlí.“

Patrik přejel pohledem plyšová zvířátka, seřazená na kraji postele jako družstvo vzorných diváků sportovního zápolení. Němí strážci její samoty.

Pohlédla tam, co Patrik. Dovtípila se.

„Byla jsi… taková… mimo kruh,“ pronesl zasněně.

„Jak jsi to řekl?“

„Mimo kruh. To je oblíbené rčení mé sestry. Znamená to lidi, kteří se nesmýkají s davem. Že se něčím odlišují a ostatní je proto neberou mezi sebe… prostě mají před sebou takovou neviditelnou hráz.“

„Hm, hezky řečeno. Tvoje sestra je neobyčejně vnímavá. Víš, v práci jsou všichni ke mně velice pozorní. Nemohu si stěžovat. Nikdy jsem tu neměla konflikt. Ale kamarádky jsem si tu taky nenašla. Všichni už mají svůj život. Tvoje sestra mi připadala vždycky velice citlivá. Nikdy mne ani slůvkem nepolitovala. Víš, že jsem ji za to byla hrozně vděčná? Od jiných lítost cítím… lítost výměnou za přátelství.“

„I my patříme tak trochu mimo kruh,“ pronesl. „Taky nás ty události změnily. Nebylo snadné vyrůstat jen spolu, odkázáni sami na sebe. A vím, jak je nepříjemné pokrytectví maskované za lítost. Naučili jsme se lépe znát lidi.“

„Jste dobře sehraný,“ potvrdila. „Hrozně jsem vám vždycky fandila, když jste hráli fotbal. A v duchu jsem snila o tom, jak bych chtěla být mezi vámi, běhat za míčem, útočit, prohrávat, dávat góly… Kdysi mi to vůbec nepřišlo. Víš, ve snu se mi někdy zdává, že chodím. Jsou to tak živý sny, že jim úplně věřím. Jenže pak se probudím… a je to horší.“

Vzala ho za ruce.

„Ty hodiny v tělocvičně byly pro mne takovým osvěžením. Jinak jsem zůstávala jen s rodiči. Hrozně na mne viseli. Ale časem se ta závislost změnila v nesmírně těžké břemeno.“

Znovu se otevřely dveře a duch domu vstoupil.

„Mami… teď si tady povídáme. Já tě zavolám, až budu fakt potřebovat.“

Téměř zakřičela.

V domě šepotu se její hlas vracel s tichou ozvěnou.

Matka se vytratila zpět za oponu. Rozplynula se v šeru haly. Šklíba.

„Tak to vidíš,“ řekla trpce. „Mám k dispozici luxusní invalidní vozík, bezbariérový vstup všude, nejnovější DVD rekordér, velkou plazmovou televizi, vše nač si jen vzpomenu… z materiálního hlediska. Ale nedovedeš si ani představit, jak mi to už každý den leze na nervy.“

„Chápu.“

„Matka je navíc odborná dětská psycholožka. Tak se ti představila. Ale netušíš, co to znamená. Jistě dokáže kde komu pomoci… jenže to jsou pacienti, k nim nemá žádný vztah. Jen finanční. Ale já jsem její dcera! Vím, jak šíleně se o mne snaží pečovat a jak šíleně mne tohle dokáže iritovat.“

„Už dovedu,“ řekl a imaginární potkan v něm pocítil úzkost z pokusu.

„Ty skleněné stěny…“ mávl rukou kolem sebe, ale vzápětí se zarazil. Cítil, jak se mu do zad vpichují neviditelné zraky.

„Tady, jedině tady v rožku na nás není vidět… proto chodí tak často,“ vydechla. „Přesuneme se raději zpět ke stolu. Pomazlíme se jindy.“

Věnovala mu na ústa další polibek. Trval krásnou věčnost.

„Ty skleněné stěny… to byl její nápad. Otec tím nebyl nadšen. Jenže ona tvrdila, jak to posiluje důvěru v rodině. Sdílený osud, vcítění. A tak po tom, co jsem provedla, když… Už dost, moc mluvím o své minulosti. Teď bychom měli být rádi, že jsme spolu.“

Patrik projížděl prstem po vzorku stolu a pak ztuhl, když zjistil, že zpod prostoru dobrých patnácti metrů, ze svého pokoje (brlohu temnoty?) zvedl její otec hlavu od knihy a pátravě na něj zírá.

„Koukají na nás?“ zašeptala Klaudie.

„Tvůj otec,“ pronesl stísněně.

„Naučíš se to nevnímat,“ procedila mezi zuby. „Aspoň na chvíli, než se…“

„Než se k nám přestěhuješ,“ vypadlo z něj spontánně.

„Chtěl bys?“

„To víš, že ano… pořád si to představuju.“

„Chtěl bys… na celý život? Slibuješ?“

„Slibuju. Není to u nás takový luxus jak tady…“

„Luxus nepotřebuju.“

„Stačí nám jen pár stavebních úprav. Sestra se už zajímala…“

„Já peníze mám. Z toho si hlavu nedělej. Nemusíte se kvůli mně vůbec zadlužovat. Toužila bych být s tebou, pořád. Když usínám, mám v náručí tady méďu a představuju si tebe. Jako bys vedle mne ležel. Toho méďu jsem dostala před deseti lety v léčebně. Jako dárek na rozloučenou. Provázel mne celým mým změněným životem. Ani jsem ho neodložila někam do skříně či na půdu, i když jsem dávno plnoletá, ujetý, co? Slibuju mu před usnutím, že chci s ním do jiného domu, kde nám bude dobře. Jak já toužím odsud vypadnout. Už jsem rodičovské lásky přesycená.“

Patrik se raději nedíval do haly. Nechtěl už zažít střet pohledů.

„Kdysi jsem byl se ségrou u psycholožky,“ přiznal. „Bylo to krátce po tom… po tom, co už rodiče nebyli. Lidé mi to radili. Že jí to pomůže vyrovnat se se smrtí… když si o tom promluví s profesionálkou.

„A pomohlo?“

„Napřed jsme se vydali za jednou takovou, specializovala se na děti do puberty. Jmenovala se Klementina Nevrlá. Skvělý jméno pro dětskou psycholožku, jen co je pravda. Úžasně povzbuzující… Je to zvláštní, poznal jsem v životě spoustu lidí a jmen, většinu časem zapomenu, ale tohle se mi nějak vrylo do paměti. Byla už v letech, taková statná ženská, krátkou trvalou, malá modrá očka v masité tváři. Vypadala jako syslice. Fakt. Úplně. Jako by zrovna prošla portálem z Narnie.“

Klaudie vyprskla smíchy. Líbilo se mu, jak se směje. Smát se ji viděl jen výjimečně.

„Už ani přesně nevím, co do nás hustila, jen jsem u toho byl jako stafáž. Ségra, bylo jí deset, celou dobu mlčela jako partyzánka. Pak jsme odešli. Za dveřmi mi řekla, že ať už ji tam nevodím, že to jsme mohli jít rovnou do ZOO, že tam by to bylo zábavnější a i ti sysli tam mají hezčí čumáky. Dostal jsem z toho úplný záchvat smíchu. Oba jsme se řehtali jak blázni. Musel to být děsnej trapas. Psycholožka za námi vykoukla dveřmi. Ale nedalo se to zastavit. Vzali jsme nohy na ramena a smáli se celou cestu domů.“

„Museli jste si ten stres vyventilovat,“ pronesla mezi záchvaty smíchu. „Je to nejzdravější, co může být… vedle sexu.“

Významně na něj mrkla a naznačila gestem… Snad teď nikdo nekoukal.

„Pak jsme zašli ještě jednou za jedním psychologem, toho mi taky kdosi doporučil. Ségra byla děsně tvrdohlavá, že nikam nepůjde, ale nakonec se podvolila. Tenhle na mne zapůsobil docela sympaticky. Zkusil to po svém, docela se snažil, ale nějak se to zase minulo účinkem. A dopadlo to zase trapasem. Ségra seděla napřed jako zařezaná a tvářila se nasupeně, pak po jedné replice vstala, poslala ho znenadání do prdele a nejkratší cestou zmizela. Bylo mi hrozně, omlouval jsem se, on na to řekl, že není za co, že lidé po traumatu dokážou říci cokoliv a že časem se to poddá. Ségra na mne čekala na chodbě jako malá bohyně pomsty a prohlásila, ať už to na ni nezkouším. Podstatné prý je, že rodiče nám už nikdo nevzkřísí a tudíž je celá tahle šaškárna k ničemu a že co si nevybojujeme sami, to nám nikdo nedá. A že ať se nebojím, že už není tak malá a že mi bude pomáhat ve všem a spolu to dokážeme.“

„Měla chuť bojovat s osudem. Vidíš, ani žádnýho terapeuta nepotřebovala. Našla sílu sama v sobě. Psycholog ti má pomoci získat sílu bojovat s osudem, chuť zvrátit situaci – nic víc. A jak se dokážeš sám se sebou srovnat, jeho úloha vlastně končí. Obdivuju tvou sestru, dokázala to mnohem líp než já.“

Patrik ji objal, podezíravě koukl na dveře a pak ji dlouze políbil.

„Už ne, raději…“ zašeptala. „Nebo to nevydržím a zase se na tebe vrhnu a na místě tě znásilním… tady nemáme dobré podmínky.“

Ještě dlouho povídali a venku se už úplně setmělo. Když se loučil, chladné, pátravé zraky jejích rodičů v zádech a pár zdvořilostních frází ho provázelo do setmělé ulice.

Když jí zamával, vidouc její siluetu v osvětlených dveřích, s kocourem v náručí a psem po boku, vycítil v její tváři takový smutek a touhu, až ho zamrazilo u srdce.

Zamával jí ještě jednou a poslal vzdušný polibek. Pak dveře její zlaté klece zapadly a on se ocitl sám, jen se zvukem svých kroků ve ztichlých uličkách vilové čtvrti.

Domů dorazil neobvykle zasmušilý a zabrán ve svých myšlenkách.

„Tak co je, brácho? Co tě tak vzalo?“

A tak jí všechno pověděl.

---