Semelé

„Už se mele,“ smáli se mi démoni, a já na to: „Vítej starobylá bohyně do příbytku vidoucího tvé bradavky pod blůzkou z jitrocele.“ To jsem je vypekl na pekáči plném nevinných klobás. To jsem je zachytil u celnice pravé hemisféry a všechny je vyhnal. Zapálil vonné tyčinky s kadidlem a vrhl se do sexu se Salomé za přívětivého syčení démonů, kteří mi chtěli odpárat hlavu. Jako hadrový panák jsem vykonával milostné pohyby až na samotné dno nemoudré slasti. „Podívej, jak Semelé tak Salomé nejsou holky, s kterými bys mohl zažít štěstí,“ smály se vnitřní hlasy a já se při chvilkové nepozornosti udělal hluchým. Od té doby jsem už nic neslyšel. A rozhodl se zemřít. Bez hlasů byl můj život pustý, mlčení světa bylo horší než jejich štiplavé urážky, kontroloval jsem se a odečítal ze rtů Salomé všechnu slast světa, když s hlavou v Semelině klíně něco šeptala. K symfonii už chyběl jen hlas nadrženého celníka, tak jsem z plných plic vykřikl a nechal se odvézt.