Pa Pa PaPa

Už když jsem zvedl telefon a ozvala se jeho družka jsem věděl, že se něco stalo. Upřímně jsem čekal infarkt a ne mrtvici a taky jsem čekal nemocnici a ne pohřební ústav. Viděl jsem ho naposledy před deseti lety, než jsem se odstěhoval do Německa. S máti se rozvedli, když mi byly čtyři a od té doby si mě brával jednou za rok na víkend. Vždycky mi koupil nějakou hrozně drahou hračku a já jsem si myslel, že je to nejlepší člověk na světě. Obzvlášť, když ten nevlastní byl typ zakazovatele. Postupem času mi začalo docházet, že to nebyla tak úplně pravda a začal jsem ho vidět sřízlivýma očima. Jako někoho koho jsem moc nezajímal. Jen si musel tu svou rodičovskou povinnost odbít mizernými alimenty a jedním dárkem ročně, který mu už nestanovil zákonem stát, ale naivní potřeba chlácholit se, že neselhal a dělá co může. 
Nebudu se vymlouvat, že byl důvodem mé drogové závislosti, protože my všichni bojujeme s chybami vlastních rodičů a odmítám zjišťovat co by na to řekl Freud, protože to bych se k té závislosti asi zase vrátil. Během léčby před dvěma lety jsem si dal věci dohromady. Teda alespoň ty v hlavě. Jinak je to už s těmi finančními. Ale co jsem potkal ji, jako by i to bylo trochu snesitelnější a únosnější. Dluhy sice nezmizely a rozhodně nechci aby mi s tím jakkoli pomáhala, ale už jen to, že mě má někdo rád takového jaký jsem a já si nemusím na nic hrát je něco, co bych si před pár lety nedokázal ani představit. 
Na pohřbu jsem musel stát v první řadě s jeho družkou a vůbec jsem nevěděl co tam dělám. Po obřadu mi kondolovali všichni přítomní a já se nezmohl skoro na jediné slovo. Ani teď nevím co bych těm lidem měl říct. Vždyť nás vlastně spojovalo jen biologické pouto, což je, dle mých současných měřítek, málo. Proč mě v tom takhle nechal? Proč se mi nevěnoval, tak jak měl? Je to důvod proč já ještě nemám děti? Protože se bojím abych to neudělal taky? 
Odpoledne, v den obřadu byla schůzka v kanceláři právníka, kterou dohodla jeho družka. Nedivil jsem se její nedočkavosti, vzhledem k tomu, že bydlela v jeho domě a nepracovala snad posledních deset let. Na chodbě kanceláře nezapoměla dodat, že jsem se taky mohl ozvat a nebo zastavit když ještě žil, jako by její nynější snaha o jeho dobro mohla ještě změnit obsah obálky. 
Po přečtení poslední vůle se dala v pláč. Já se omluvil, že se hned vrátím a vyšel ven na ulici. Se zapálenou cigaretou se mi myslí o něco lépe. Tržní hodnota nemovitosti by vystačila zhruba na všechny moje problémy a já bych mohl začít s čistým štítem. Konečně mi po všech těch letech k něčemu byl. Možná byl opravdu důvodem proč jsem začal fetovat a teď má možnost mi to splatit. Jeho družka si stejně nezaslouží vůbec nic, jen ho posledních dvacet let vysávala a on to musel vědět, protože napsal, co napsal. Nebo ho dohnaly výčitky? Posledním činem se chtěl vykoupit ze svého černého svědomí? Proč mi vzadu v hlavě šeptá tichý hlas, že to není správné? Proč bych na to neměl mít právo? 
Zběsilý proud myšlenek přerušují dveře. Když výjde ven a podívá se na mě těma kaštanovýma očima, zavládne klid. Chvíli se do nich dívám a mám pocit, že rozumí úplně všemu co se mi děje v hlavě. Aniž by řekla slovo, vidím jí v očích otazník. Když jí oznámím, že se dědictví zřeknu, bere mě za ruku a tiskne.