Dům soumraku II (ukázka kapitola 5)

Zima se přehoupla do pošmourného jara. Koruny stromů, zbavené loňského listí, se rýsovaly proti zhasínající obloze jako pařáty kostlivců. Našlapovali zvolna cestou pokrytou loňským listím, spočívajícím zde jako příkrov hrobů. Šustilo jim pod nohama. Kráčeli mlčky do kopce a míjeli náhrobky z kamene, němé vzpomínky na ty, kterých už nebylo. Šedivé, deštěm obtěžkané mraky proplouvaly nad nimi jako stěny oživlé jeskyně. Zvuky kroků doprovázelo jemné, sotva slyšitelné bzučení motorku.

Letos tu byli poprvé ve třech. Patrik s Hankou sem chodili každý rok pravidelně touhle dobou. Ano, tehdy dávno, onen březnový den, který nepatřil jejich paměti, měli rodiče svatbu.

Z oblohy spadly první těžké kapky.

„Mám otevřít deštník?“ pronesla stísněným hlasem Hanka.

„Asi to bude lepší,“ uznal Patrik a napřáhl ruku, aby prověřil intenzitu dešťových kapek.

Klaudie zmáčkla knoflík a vzápětí se nad jejím vozíkem roztáhla malá stříška.

„Teda… to máš vymakaný,“ vydechla s úžasem Hanka.

„To víš, zázraky techniky a taťkova účtu,“ pronesla Klaudie.

Jinak se moc neprojevovala. Dnes byla mlčenlivá ještě více než jindy. Měla k tomu své důvody.

 

*

 

Tuhle návštěvu hřbitova si musela doslova uhádat u rodičů. Nechtěli ji pustit. Matka trvala na tom, že pro její psychický stav je to deprimující zážitek, prohloubený tím, že počasí, zatím marně vyhlížející skutečné jarní dny, prohlubuje nejvíce deprese lidí po konci zimy. A rozhodně jí to nedoporučuje.

Klaudie se nečekaně vzbouřila. Už jí nebavilo ustupovat. Vztah s Patrikem jí dodával sílu i naději. Ječela tak, že i Severus rozrušen seskočil z jejího klína a ukryl se kdesi pod postelí, ostražitě monitorujíc průběh události. Ano, ječela jako na lesy v tom skleněném, mlčenlivém hrobě. Tam, kde se mluvívalo jen tiše, šeptem a s rozvahou. Ona sama proti dvěma dominantním osobnostem bývalého ředitele a psychologické odbornice.

„Už mi bude čtyřiadvacet, čtyřiadvacet, matko, chápeš, co to znamená? Jsem dávno dospělá se vším všudy, co k tomu patří, mám právo na svůj život, do prdele, chápete to ve svých zabedněných mozcích?! Už chci žít podle svého a ne tady! Dusím se tady! Je tu k zalknutí! Jsem tu jak v akváriu, to jste ještě nepochopili? Roky se vám to snažím říct! Dávno už nejsem vaše malá holčička vyžadující ochranu na každém kroku!“

Jak byla rozlícená, naklonila se ve svém vozíku dopředu a z úst jí vylétlo několik slin.

„Ale zlato, víš, že to s tebou myslíme jen a jen dobře. Víš, co se tehdy stalo? Jak jsi byla v depresi? Nemůžeš být tak umíněná, to ti jen a jen uškodí. A nekřič prosím. Dala bych ti něco na uklidnění.“

Matka hovořila stále stejným, konejšivým tichým hlasem, který doháněl Klaudii k nepříčetnosti. Obezřetně se ke své dceři blížila.

„Strčte si ty psychologický žvásty do prdele, oba!“ zařvala Klaudie a zuřivě se udeřila pěstí do kolena.

„Zlato, jsi rozrušená, musíš se uklidnit. Máš teď rozbouřené emoce, nedokážeš racionálně vyhodnotit, v jaké jsi situaci. Máš problémy se sebekontrolou, varoval jsem tě, že existují emoce, které dokáží hodně vyvést z rovnováhy… ten vztah…“ přispěl svým douškem otec.

„Ahááá! Tak v tom je zakopanej pes. Vztah! Vztah!“ vykřikla pohrdavě.

„Tak tomu říkáte… vztah… och, jak chladný. Vztah…  proboha! My se milujeme, rozumíš, MILUJEME! Chápeš, co to znamená? O co se jedná? Patrik je skvělej kluk. Chápeš? Je pro mne vším. A budu se s ním milovat, budu s ním spát, kdy budu chtít. Já… já nejsem jako vy! Vy tu žijete jako dvě mrtvoly, jako zombie, v kryptě, v tom vašem ušlechtilém, hodnotném, vědeckém světě. Jenže já mám své touhy, své sny a ty tu nemíním pohřbít! A půjdu za ním, chápete? Smiřte se s tím! Chci mít rodinu, chci mít děti, chci být šťastná a teď, když konečně mohu, tak si tu příležitost nenechám uniknout. Nikdo, NIKDO mi v tom nezabrání. Ani vy! Jeho sestra je skvělá, je mi tam dobře, rozumíte vůbec tomu? Víte, že jedenáct let jsou oba sirotci a co všechno dokázali? Nikdo jim nepomáhal. Jen oni sami. Nebudu se vám už přizpůsobovat, hra skončila. Co si to o sobě vůbec myslíte? Že jsem vaše loutka? Loutka na pobavení? Loutka na provázku?!“

Matka přistoupila ke stolku, vyňala injekční stříkačku a naplnila ji bezbarvou tekutinou.

„Zlato, musíš…“

„Nejsem už vaše zlato, jasný? Pořád mne jen hlídáte, sledujete! Jako laboratorní krysu! Stejně je vám to hovno platné! Co si myslíte? Když tady byl Patrik, tak jsem mu ho ve svém pokoji vykouřila, jestli víte, co to je, co to vůbec znamená, a vy jste to vůbec netušili! To mi dáte příště nad postel i kamery? S tím je konec!“

Zlověstně se rozesmála.

„Prosím tě, dcerko, takové vulgární výrazy… tahle slova jsi nikdy nepoužívala… to od tebe neznám.“

„Ano, udělala jsem mu to! Bylo mu krásně. Víte, o čem to vlastně mluvím? Jak jsem se vám vůbec mohla narodit? To mne máte ze zkumavky? Ten váš chlad… brr, z toho mrazí. Jdi ode mne pryč! Pryč! Pryč!“

Hlas jí přeskakoval hysterií.

Matka se k ní pomalu blížila s otcem po boku. Hrot injekční stříkačky ještě ukrytý v plastovém chrániči. Právě ho snímala.

Metala kolem sebe rukou jako smyslu zbavená. Pravačkou ji zasáhla z boku, stříkačka vylétla z ruky a zabodla se do koberce dobré dva metry od ní.

„Zlato, uklidni se prosím. Promluvíme si o tom, ale v klidu. Víš, jak na tom jsi zdravotně, že takový vztah pro tebe je velice rizikový. Vidíš to hrozně živočišně. Ale neuvědomuješ si, že až opojení zmizí, kde máš jistotu, že tě neopustí? A pak to budeš mít o to těžší, o zklamání…“

Otec ve smířlivém gestu se k ní snažil přiblížit z druhé strany.

„V jakém stavu, do prdele?! O čem to mluvíš! Patrik mne neopustí, to vím. A kdybys, tati, nejezdil jako prase a sebrali ti řidičák, jak sis zasloužil, a ne abys ho získal za úplatek zpět, tak ze mne dneska žádnej krypl nemusel být!“

Ťala do živého. Otec zbledl jako stěna a zavrávoral. Teatrálně se chytil za srdce.

„Tak k tomu všemu ze mne nedělejte ještě duševního krypla!“

„Dceruško…“

„Nehraj zase na mne divadlo, tati!“

Klaudie otevřela ústa a ječela, její řev se odrážel od lhostejně chladného skla a rezonoval celým bytem.

Pak Klaudie rázem ztichla. Otočila se k nim čelem.

Hlas jí zněl trochu chraptivě.

„A teď… teď,“ napřímila pravačku a ta se jí chvěla.

„Teď jedu naproti Patrikovi a Hance. Slíbila jsem jim to. Pojedu s nimi na hřbitov pozdravit jejich zesnulé rodiče. A nikdo… nikdo,“ zahrozila ukazováčkem, „nikdo mi nebude stát v cestě. Opovažte se mne následovat. A jestli mne máte rádi, doopravdy, tak to dokažte a dejte mi trochu té volnosti.“

Zanechala obě postavy jako solné sloupy, cestou hmátla po své zimní bundě a vyjela do ulice. Mauzoleum zažilo svou první erupci.

 

*

 

Jela opuštěnou ulicí a z očí se jí řinuly slzy. Viděla jako v mlze. Už se ani nesnažila potlačit vzlyky. Náhodný kolemjdoucí se po ní pátravě ohlédl. Nevnímala jej. Vzápětí jí lhostejné oči ponechaly dál její pouti. Neobratně si začala oblékat bundu.

Proč to musí být zrovna takhle? ptala se v duchu sama sebe.

Konečně poprvé v životě pozná tak krásnou lásku a ti, na které tolik spoléhala, kterým věřila, se postaví proti ní.

Projela celou cestu ulicí. Tramvaj nepoužila. Měla ještě spoustu času. Patrik a Hanka na ni čekají na náměstí. Hanka se tam nedostane dřív, než se vrátí ze svých víkendových přednášek ve škole. Má ještě půl hodiny. Dostatek času, aby se uklidnila. Nechtěla se před Patrikem objevit uplakaná. A taky nechtěla, aby se dozvěděl, co se stalo. Už tak si všimla, jak byl posledně nervózní, když ji navštívil.

Vtom ji zatarasila cestu zaparkovaná auta, zabírající většinu chodníku. Zaťala pěsti a rázně najela do vozovky. Kolečko zarachotilo o obrubník a křeslo se zakymácelo. Svezlo se do vozovky, ale balanc udržela. To by ještě scházelo, aby se tady rozplácla jako ryba na suchu. Zaklela nadávku a z očí se jí vyřinul další proud slz. Tentokrát si jí už nikdo nevšímal. Každý jakoby spěchal, aby už byl z jejího dosahu. Jako by byla prokletá. Míjely ji jen lhostejné obličeje. S hlasitým zatroubením ji o pouhý vlásek minulo projíždějící auto.

„Hajzle,“ procedila mezi zuby. Takhle sprostě už dlouho nemluvila. Cítila se rozrušená na nejvyšší míru. Několika prudkými vdechy a výdechy se postupně uklidnila. Kousek před sebou spatřila široký nájezd do garáže. Sláva tomu. Co nejrychleji se vrátila na chodník. Ne, nesmí se tomu poddávat, tak se pohádala s rodiči, no a co? Jednou to muselo přijít. Podívala se na hodinky. Patrik s Hankou ještě nebudou na místě.

Dojela k další křižovatce. Zde se před ní objevil obrubník, tuhle starou křižovatku dlouho nikdo neopravoval. Zlostně zaťala pěsti. Křeslo prudce dopadlo na vozovku, až jí bolestně cvakly zuby. Vzpomínkou se vrátila do pradávna, kdy jí ještě sloužily nohy.

Musela to stihnout na zelenou. Před ní se objevil další schod. Zhoupla se dozadu tak, aby neztratila balanc a dostala kolečko nad úroveň chodníku. Byla to nejriskantnější chvíle celé akce. Letité zkušenosti se projevily a podařilo se jí vozík lehce nadzvednout. Klaudie se vyklonila dopředu, aby zády nepadla zpět do vozovky. Motorek zavrčel na plné obrátky, kolečka získala oporu a už byla na chodníku. Ještě jeden podobný přejezd silnice a bude na místě. Nechtěla u nikoho žebrat o pomoc.

Stihla to o pět minut dříve, než se z šera vynořila známá dvojice. On měl tmavomodrou zimní bundu, která splývala s pochmurným počasím, ona tmavočervený kabát a rifle, na zádech batůžek s učením a v ruce deštník.

„Dneska to vypadá, že zmoknem. Ponuro, pravý to čas k návštěvě hřbitova,“ pronesla básnicky. Patrik Klaudii objal a věnoval jí vášnivý polibek. Ničeho si nevšiml, už se stačila dát do pořádku. Za chvíli dorazila jejich tramvaj.

 

*

 

Největší Městský hřbitov se nacházel na pahorku nad Jižní částí, jednom z nejvyšších míst v okolí. Jako by kdosi v dávném středověku rozhodl, aby ti, co odešli, byli blíže nebi. Vystoupili z tramvaje a ocitli se na místě. Před obrovskou železnou branou se truchlivě sklánělo několik přerostlých smutečních vrb. Šedivá budova správy hřbitova tonula v temnotách. Za ní se vinula široká dlážděná cesta mezi hroby, proloženými smrky a borovicemi.

Téměř nikoho nepotkávali. Nebyly dušičky ani žádný významný svátek a lidé se věnovali jiným, nepochybně příjemnějším záležitostem, než brouzdání těmito truchlivými místy.

„Na konec března docela hnusota, co myslíš, Klaudie?“ pronesla Hanka. „Jestli nepohneme, tak by se nám hodila lucerna.“

„Brr…“ otřásl se Patrik při té představě. Těžká mračna jako by se jim přiblížila na dosah a chtěla je rozmáčknout. Připadalo mu, že se dotýkají vrcholků stromů.

Náhlý šustot je přinutil se ohlédnout. Byla to jen veverka, která popadla do tlapek zatoulaný oříšek, zbystřila je černýma očkama a vzápětí už metla po kmeni nahoru.

„Teda, to ticho je šílený. Málem jsem se podělala strachy,“ zasmála se Hanka a teatrálně si odfrkla.

Stoupali stále více do kopce. Vpředu už viděli vysokou kamennou zeď, která byla hranicí vstupu do dalšího sektoru. Stmívalo se každou minutou. Rozsvítila se sporá světla pořídku osázených luceren. Z křoví se jako klubka bájných hadů táhly stužky mlhy.

„Jako před koncem světa,“ pronesl temně Patrik.

„Hele, brácho, nesýčkuj, máš tu Klaudii, tak jí neděs.“

„Já se hřbitovů nebojím,“ pronesla Klaudie.

Pak přišly první těžké kapky.