Optimismus

     Všechny trny přestaly drásat, mám z nich radost. Ukazujou mi, jak lehce lze projít komorou srdce. Odhalily veškeré své zbraně a já vím, že víc už neumí. Znám nože, co řežou míchy, nástrahy osamělosti, nebezpečí života a díky! Díky vám si to jenom užívám a proplouvám kolem ostrých hran. Uvědomuju si, že nic neovládám. Odrážim se od stěn, veden neexistující rukou, městem z lega. Jsem připraven na to, že na nic nejsem připraven. Připravuju se leda na každou další zatáčku, cestu podél roztodivných baráčků, kde číhá všechno, čeho jsem se bál. A já z toho mám radost. Z očí do očí tomu nejhoršímu, co příjde, musím se usmívat a psát svůj příběh už ne krví do kůry stromů, ale klidnou chůzí uprostřed sněhových hromů. Užívám si bolest, protože nic dalšího už není. Nic než oslepující sníh v očích, střepy zmzrlé vody, nic než blesk z nebe projíždějící mnou. Přes kosti prochladlé lebky až k prstům u nohou zkroucených zimou. Nic víc už není než umírání. To vědomí ve mně probouzí oheň, výtrysk osvobozující lávy ze sevření silných ledů. Nic dalšího už není. Zkouška vůle, kdo se déle vydrží smát.