Teror příležitosti

Jako malá holka Lenka snila, tak jako každý. Nejeden z nás si maloval svou budoucnost na růžovo. Nejeden z nás si myslel, že bude ředitelem nadnárodní společnosti, lidé ho budou uznávat, chodit si k němu pro radu a tak dále.  Některým se to splnilo, některým jen částečně a ti další zůstali u snění. A možná si říkají já bych to udělal mnohem líp a tohle se tomu našemu šéfovi taky moc nepovedlo, on je ale úplný debil, jak ho mohlo něco takového napadnout

Lence se sny částečně splnily. Dnes to ale vidí trochu jinak. To „povýšení“ byl vlastně trest. Ale za co? Co komu provedla? Naopak na všechny se vždycky usmívala, všechno vždycky vyřešila, byla v pohodě. Už ví, že její chlebodárci na ni připravili past a do té ji lapili. Jo, jo, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Byla husa neznalá a sedla jim na lep.  Kdysi ukázala, že umí používat hlavu, jen při práci přemýšlela, hlavně, jak si ji usnadnit. Vlastně se ani nikam nehnala. Jen tam u nich totiž nebyl nikdo lepší. Takhle je to asi správně. Tohle je ten správný pohled na věc. Nebyl tam nikdo lepší.  Pak si to všechno hezky vyžrala. Říká se tomu teror příležitosti.

Jak byla tenkrát, když  „povýšila“, opilá. Mohla konečně začít dělat na tom zabordeleném oddělení pořádky.  Mohla taky začít úkolovat lidi – což u nich dřív nebylo zvykem.  Každý se úkoloval sám, takže někdo dělal furt a někdo vůbec. Teď jim říká, co budou dělat a co už ne, je tedy jasné, že je zlá.

Kocovinka trvala ještě nějakou dobu, než si uvědomila, že všichni ostatní ji s ní nesdílí. Že ji pomlouvají, že jí vlastně závidí. Přitom neměli co. I když na druhou stranu – závist si prý musí člověk zasloužit. Když někdo nic nemá a nic neumí, nikdo mu nezávidí, není totiž co. 

Dnes si říká, že byla úplně blbá. Dnes si říká, že by byla velmi ráda zase v roli podřízeného. Chodila by domů s čistou hlavou, kolegyně by byly opět kamarádky, svěřovaly by se jí se svými bolístkami, pracovní dobu by společně prodrbaly…

Ale hlavně by nemusela myslet – většinou za ostatní, nemusela by řešit problémy – hlavně ty, co způsobili druzí, nemusela by se omlouvat a slibovat, že už se to víckrát nestane – obvykle kvůli chybám druhých. (Především kvůli některým konkrétním jedincům, se kterými nic nehne.)

A kdyby jenom to.  Poslední dobou špatně spí, padají jí vlasy, je neklidná, podrážděná, kila jdou nahoru nějak samy… kam to všechno povede? Vyhoří? Bude mít depresi? Tu opravdovou, co se s ní chodí k psychiatrovi?

Jednou přijela na parkoviště a koukala v obavách na budovu, ve které bude muset zase strávit několik hodin. Nejspíš příšerných hodin, u kterých si nikdy nemohla být jistá, co jí přinesou. Tohle ji přeci nemůže semlet. Zvládli to jiní, zvládne to taky. Sama sobě řekla: „Podívej se na to tak, jakože jdeš do divadla. Všichni kolem budou herci a ty budeš divák. Možná budeš muset občas zasáhnout, ale především budeš sledovat herce. Možná se dnes bude hrát komedie a ty se zasměješ… kdo ví.“

Otevřela dveře a vešla dovnitř.