Abych věděl

A město šumí jako moře v mušli 
kterou mi kdysi přivezli z Bulharska 
protože jsem byl ještě malej na cestu a tak 
pamatuju se, že jsem pak nepoznal mámu 
protože byla opálená jako cikánka a nechtěl jsem jí políbit
a ona z toho byla úplně hotová  
ale dnes bych jí to samozřejmě už neudělal
i když stále dítě jsem  
ale teď je před ránem a nechce se mi spát 
mohl bych ještě odletět na jih 
být prvním ptákem klínu a mířit pryč
a vrátit mušli zpět moři  
ale užívám si ostří žiletky 
a tak jen mám zavřené oči a dívám se 
naslouchám hlasu deště, který teprve přijde
a mé ticho je i tvým tichem  
jen tělo zdá se těžší než jindy 
jindy když ležíme vedle sebe a tělem se rozlévá oceán 
jakej je jenom na Měsíci a má latinské jméno jako nemoc nebo zvíře
a v ústech je chuť kovu
jako když jedeš starým rychlíkem 
a za špinavými okny, skrze které ani není moc vidět
se míhají šmouhy a jen co je daleko je stálé 
jako to, čeho nikdy nedosáhneme
viděl jsem včera bílé břicho krásné holky
neměla víc než patnáct 
vyhrnula si tričko 
a píchla si injekci inzulínu 
a kluk, kterej stál u ní se jí přitom díval očí 
třeba spolu zůstanou celej život 
říkal jsem si a moc jim to přál 
protože to nebudou mít jednoduchý
až té krásné holce s očima černejma jako punčochy na šukání
uřežou nohy 
a zbyde jí jen on k dotýkání, protože bude z té cukrovky i slepá 
a pak prošla kolem jedna
pod šaty jak z afrického šátku 
přetékala tělem ven ke chlapům z kalhotek a neviditelné podprsenky
a já jsem pochopil, že Buddha 
má ve všem pravdu 
protože: „Nejšťastnější je ten, kdo má nejméně žádostí“
a já jich měl minimálně milion
a ještě dlouho jsem se za ní díval a záviděl tomu, kdo jí ty šaty rozepne
i když vlastně – nebyly jen tak?
přetahovací přes hlavu?
a to nemyslím na její krajkované černé kalhotky
který se jí zařezávaly ani nechci vědět kam
protože to by byl s buddhismem rovnou amen
a to by si se mnou můj kamarád Siddhártha
kterej se mi zjevuje v podobách žebravých ožralů, holubů s jednou nohou
či průvodčích se zmačkanou bundokošilí – na kterýho jsem byl posledně sprostej za zpoždění 
přišel vyříkat 
a tak jsem si vzpomněl na svíčky od Svatého Štěpána 
které stále někdo zapaluje a které stále jedna za druhou zhasínají 
i na čas, který proudí proti proudu stromů 
abych věděl, že svatej sice nikdy nebudu 
ale milovat je mi vlastní