Archa svobody I.

Kdy to všechno začalo? Dost dobrá, ale příliš složitá otázka. Mohlo to být při útoku na WTC, nebo se začátek píše od založení USA?  Či snad byl plán připraven už v době, kdy se Ješua nechal ukřižovat?  Bylo to snad všechno součástí Plánu? To dnes ví snad jen ,,Oni". A vlastně na tom, kdy to začalo, vůbec nezáleží. Záleží jen na tom, že jsme dobrovolně odevzdali svá práva a svobody. Nebo alespoň pocit, že nám kdy patřily. A jak jsme to vítali a utěšovali se, že je to jen na chvíli. Kvůli nezpečnosti nás a hlavně našich dětí. Pche! Jako hloupá, tupá kuřata, která se do kurníku nechají zavřít s liškou jen pro to, že jim slíbila, že nedovolí, aby jim ublížila kuna. Takhle jednoduché to měli.

 A čemu se vlastně divit, když společnost přestala být ostražitá. Když lidem stačilo předhodit správně upravené informace a hle, pro společnost se z toho okamžitě stalo dogma! Stačilo prostě říct: ,,Ten a ten stát je špatný. Jeho tyranská diktatura se musí v zájmu civilního obyvatelstva potlačit!" A lidé před obrazovkami s tím souhlasili, aniž by se kdo zabýval tím, zda je tomu skutečně tak. Zda vláda skutečně utiskuje své občany, nebo jen odmítla přistoupit na ,,Jejich" hru. Málokoho prostě napadlo o tom, co je nám předkládáno, pochybovat. Dokonalá Derenova manipulace mysli...

 Ty, které přeci jen napadlo pochybovat a našli odvahu se ozvat, zbytek prostě překřičel. Označil je za konspirátory, hlupáky, rasisty, lháře a paranoiky. A skutečně, možná jsme opravdu byli blázni, když jsme uvěřili, že proti ,,Nim" máme nějakou šanci. Už ve škole jsem se podivoval nad tím, jak nacisté dokázali vyhladit miliony lidí bez jakékoli větší formy odporu. Bez toho, aby jim okolní svět přišel na pomoc. Dnes to chápu. Pochopil jsem, že většina lidí pravdě stejně neuvěří, i když je s ní konfrontována tváří v tvář. Z lidí se v průběhu let a staletí stala pouhá nemyslící masa, na kterou stačí cíleně útočit správně volenou propagandou a klidně půjde s úsměvem v řadě na porážku. A ještě budou rádi, že se jim dostalo té cti, že byli vybráni. Nebudou se moc dočkat až i oni vstoupí do těch malých zavřených zlatých dveří. A když přijdou na řadu, zjistí, že místo odměny je čeká kulka. Že místo životu v přepychu a bohatství, vytouženého ráje, stojí ve sklepní místnosti, kde to páchne výkaly a krví. Pak jen odevzdaně se skelným pohledem vyčkávají, až to přijde. Bum! Další šplíchanec krve na zdi, tělo se odtáhne k dalšímu užitku a jede se vesele dál.

  Musím se zbavit podobných myšlenek. Ale asi to nebude jen tak. Celé mé tělo svírá mrazivý chlad. Už si ani nenalhávám že je to z pomočených a propocených kalhot, které na sobě mám. Je to smrtelný strach a obavy, jaký konec si pro mě ,,Oni" nakonec přichystají. Snad to bude rychlé, třeba jako ona pomyslná kulka do hlavy. To nemusí být tak špatný způsob smrti. Určitě lepší, než upálení, nebo polití kyselinou. Jen cvak. Kohoutek narazí do úderníku a pak konec.

  Jestlipak člověk cítí těch pár milisekund, kdy mu střela pronikne kůží, tříští lebku a smaží se zničit mozek, nějakou bolest? To mi vždycky vrtalo hlavou. Co když se vteřina, z pohledu střelce, mění v hodiny utrpení oběti? Co když před tím, než člověk zemře, cítí každý průchod tkání, každý dotek rozpálené kulky o nervová zakončení? Jistě ne! Jistě jde jen o pouhý záblesk! Jistě...? I to ovšem nevylučuje utrpení oběti v rukou neschopného střelce. Co když kulka projde mezi oběma hemysférami a mozek jen poškodí? Co když ochrnu a nebudu moci pohnout ani očima, přesto si budu na plno uvědomovat své tělo, bolest, chuť žít? A místo paprsků denního slunce na mě bude dopadat pouze hlína. Do chvíle, než mi milosrdný kat hodí lopatu přímo na obličej a já budu rozeznávat nejen její vůni, ale i chuť. A jak mi bude prostupovat ústy do plic, nakonec nebude patrné, kde končím já a začíná ona a naopak...

  Kulka bude dobrá smrt! Spíš se pokaždé, když v téhle špinavé černé díře na pár drahocených chvil usnu, křikem budím s přesvědčením, že jsem se nějakým zvráceným omylem ocitl v díle E.A.Poa Jáma a kyvadlo, Pak se bojím i pohnout, abych se náhodou v té temnotě nezřítil do hluboké propasti, kde bych si v lepším případě zlomil vaz, v horším pak kosti a páteř. Co když až příště usnu, budu probuzen přivázán ke stolu, nad kterým se bude snášet níž a níž houpající se ostří čepele?

  Už z toho tady blázním. Samota a tma udělají i s tou nejsilnější lidskou myslí své. A já mezi nějak zvlášť odolné jedince skutečně nepatřím. Vlastně ani nevím, kdybych předem věděl, jak dopadnu, zda bych se zachoval stejně. Někdo mě mohl mít za hrdinu, ale pro většinu jsem spíš byl jen nesvéprávný blázen. A je mezi tím vlastně nějaký rozdíl? Je úplně jedno, za koho mě mají ,,Oni". Tak jako tak mě trest nemine.

  Nejhorší je, že vůbec nemám pojem o čase. Nevím, zda je den, či noc, pondělí, nebo středa. Tedy, ne že by to mé nepohodlí nějak zmírnilo, to ne, ale asi bych byl klidnější, kdybych věděl, že je například pondělí 1. září 2025, 10:47. Hned bych byl klidnější, protože bych měl pocit určitého řádu. Pocit, že se vlastně nic neděje, když čas a dny ubíhají stále kupředu. Vědět, že po deseti bude jedenáct, po pondělí úterý. Ale i tuto jistotu mi vzali. A nejen mně!

  Jak se to vlastně stalo, že jsme přišli o svět který jsme tak důvěrně znali? Opravdu je to tak jednoduché? Udělat pár nesprávných rozhodnutí a sbohem, jistoty! Sbohem! Ne, není. Je za tím mnohem, mnohem víc. Je to skutečně mistrovský PLÁN, kteří ,,Oni" po staletí krůček po krůčku uskutečňovali. A my jim šli na ruku!