Drama v panelákovém domě

Drama v panelákovém domě
To se tak jednou za ten rok rozhodnete odjet na dovolenou. Jako správní obyvatelé panelového domu samo sebou dodržíte domovní pravidla – utáhnete kohoutky, aby ani kapička nevyrušila odpočívající dřez, který má jako vy nárok na týden prázdnin, ledničku i mrazák vyprázdníte, aby se nelinul bytem zápach hniloby, protože ji odpojíte, poprosíte sousedku o starostlivou péči o květiny, hodíte kufry do auta a pozorováni špičkovým kamerovým systémem v podání postarších sousedek Dvořákové a Novákové vyrazíte na Mácháč. 

To jste ale nepočítali s tím, že za dobu vaší nepřítomnosti se manželé z bytu nad vámi dozvěděli, že jste rodina vodníků a z ohleduplnosti, abyste nelekli jako ryby, vás patřičně vytopili. Vracíte se tedy do rozvlhlého obydlí a plánujete se ucházet o Darwinovu cenu za biologii za analýzu toho hnědozeleného, co vám nyní žije na stropě. A taky za mír, protože nerozhádat si souseda a zároveň z něj vymámit deset tisíc na malíře – to byste museli být Ethan Hunt a chystat se na další Mission: Impossible.

Před lety – mohlo být něco okolo jedenácté večer – jsem seděla s dobrou science fiction knížkou na pohovce vedle mámy, když slyším, jak králík vedle v kuchyni několikrát kýchne a oklepe se. Při dalším průzkumu zvuků z kuchyně – zatímco se na stránkách pod mýma očima odehrává (opět) zaručeně největší galaktická bitva – zjišťuji, že slyším i něco dalšího. 
„Mami, tady něco kape.“ Prohlašuji.

„Blbost, to máš z těch svých knížek, haraší ti ve věži.“ Směje se máma, ale mně to nedá a odcházím do kuchyně (když už nic, aspoň je tam čokoláda). Každým krokem blíže vytouženému pokrmu však zjišťuji, že drobné ševelení kapiček není výtvorem mých fantazií, což mi potvrzuje zmáčený králík, div že mu už nenarostly ploutve. 

„Mami…“ Tuším blížící se pohromu. „Vytopili nás.“
„No to si ze mne děláš…“ Z pohovky vstávající mamka už neglosuje výběr mé volnočasové literatury, a po prozkoumání nového pramenu Vltavy u sebe v pokoji se vydává o patro výše směřovat svůj hněv na sousedku. S nepořízenou se vrací přesně ve chvíli, kdy rozespalý táta v pyžamu prohlašuje: „Dyť oni dneska večer odjeli na chatu.“ 

To už se ale u našich dveří objevuje důstojný pán z patra pod námi: „Prosimvás, vždyť vy jste nás vytopili!“
„To říkejte těm nad náma…“ Myslím si, ale v zájmu dobrých vztahů je lepší nechat tátu vyřešit situaci strategičtěji. Za okamžik se soused (čistě náhodou předseda družstva bránící zájmy obyvatel domu) odebírá zpět zachraňovat vybavení svého bytu. Táta zase odchází pro telefon, aby kontaktoval sousedy, ti jsou všem nedostupní, tak volí linku 158.

Protože bydlíme prakticky u policejní stanice, jsou u nás strážci zákona téměř okamžitě. Dva mladí policisté, nadšení z opuštění nudné kanceláře jsou dobře znalí akčních filmů a navrhují vyražení dveří. Poněkud dramatické řešení, ale buďme fér, co by mohli dělat jiného? A tak za chvíli já s rodiči a knížkou, která se už nezdá ani tak napínavá, policisté, předseda bytového družstva a neodmyslitelné sousedky Dvořáková a Nováková stojí před dveřmi bytu ve čtvrtém patře. Policisté si střihnou „Kámen-nůžky-papír-tapír“ a výherce rozkopne dveře. Rána se rozléhá po celém domě a jeden z akčních hrdinů mých třináctiletých očí vchází do bytu. 

„Teče to tady slušně, ale nevidím odkud, je tu tma!“ ozývá se. Celé srocení je nalepené na dveře a čeká na výsledek nočního dobrodružství, když se za námi ozve zakašlání. 
Na schodech do dalšího podlaží stojí soused z pátého patra, úborem podobným mému tátovi, a s nevinným výrazem: „Já se strašně omlouvám, že ruším… Já jsem usnul ve vaně, náhodou, nevytopil jsem někoho?“