Ranyt: Proměna; Část XL.

Temná psychologická fantasy mapující cestu zatracené duše posednuté temným bohem.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

Několik tvorečků zvedlo bezvládné tělo a odneslo je pryč. Ranyt došel až k protější stěně, opřel se o ni zády a vyčerpáním se sesul na zem. Unaveně otočil hlavu na stranu a díval se ven na chodbu. Za mřížemi viděl potenciální svobodu, ale věděl, že by musel projít celým městem skřetů, což byl téměř nemožný úkol. Vzpomínal si na lekce ve škole, kde se o nich učili. Tito chlapíci byli ve svém přirozeném prostředí v podzemí velmi nebezpeční. Díky nevelkému vzrůstu a tudíž nedostatečné síle se museli vybavit nejdůmyslnějšími zařízeními na polapení nebo zabití nepřítele. Další přednost, jíž využívali, byl jejich velký počet.

Nic se zde nedělo, jen čas od času přešel dozorce sem a tam.

Proč jsi mě opustil, když na nás zaútočili? pomyslel si dotčeně. Ani nečekal odpověď, ta však přišla velmi rychle.

Protože tady je to, co hledáš, malý elfe. Neboj se, budeš v bezpečí. Ale čekal jsem, za jak dlouho tě napadne obvinit mě ze své neschopnosti bojovat bez mé pomoci.

Upřímná slova Ranyta zchladila a zahanbila zároveň. Měl knedlík v krku, ale nemohl nic odpovědět ani ve své mysli. Bůh měl totiž naprostou pravdu, bez něj nebyl schopný ničeho. Nic bez něj neznamenal. Jednoduchost této pravdy, kterou si palčivě uvědomoval, ho skoro srazila k zemi.

Jeho srdce snad ještě víc zasáhl svíravý pocit. Obklíčilo jej poznání zkažené přítomnosti něčeho mnohem mocnějšího než on. Nasucho polkl a před ohromující existencí si připadal ještě bezcennější. Věděl, že to „host“ v jeho mysli dělá naschvál, aby mu srazil sebevědomí, a docela se mu to dařilo. Beznadějně se rozhlížel kolem, aby našel cokoli, co by mu dopomohlo k útěku z této zatuchlé kobky.

Nemohl nic najít, usnul tedy schoulený na tvrdé zemi. Brzy ho však vzbudil důlní skřet, který pro něj přišel. Něco napůl vrčel, napůl štěkal ve svém rodném jazyce. Po nějaké době mu zřejmě došlo, že mu Ranyt nerozumí, proto ho popadl za ruku a táhl ven z cely a chodbou stále dál. Elfovi svitla nová naděje na útěk, sledoval proto pozorně po celou cestu všechno kolem sebe, hledal skrýše a cokoli, co by mohl využít. Došla mu však další věc, vždyť on vlastně utéct nemůže! Respektive i kdyby tu možnost měl, nevyužil by jí, protože zde nechce nechat Daniru.

Nechával se vést podivným průvodcem. Vylezli ven z budovy, která měla sloužit jako vězení. Ačkoli byli stále v podzemí, na první pohled se mu zdálo, že vidí noční oblohu, brzy však zjistil, co to ve skutečnosti je. Obrovská jeskynní místnost, v níž bylo vystavěno celé město. Jasně viděl několik čtvrtí, z nichž některé byly prastaré, jiné zase působily vcelku nově. Vysoké věže se vypínaly nad městem, jako by je hlídaly. Samotnému sídlu vévodila pyramidová stavba ve středu, okolo níž protékala podzemní řeka. Všechny vchody do městského komplexu byly hlídány několika věžemi a přehrazeny branou, nebo úplně zazděny.

Udělal krok vpřed, jenže skoro přepadl z římsy. Vězení se nacházelo na malé skále, z níž nyní sestupoval za svým průvodcem dolů. Nemohl pochopit, jak to, že se o tomto nádherném místě, osvětleném pochodněmi a magickými ohni, neví. Možná že se tu skřeti jen skrývali před okolním světem, nebo svět dělal, že neexistují, možná obojí. Každopádně um a smysl pro krásu, s nimiž bylo vše vybudováno, by oslnily nejednoho obyvatele na povrchu.

Ptal se, kam jdou, nedostávalo se mu však odpovědi a tak jen vzpurně zachrastil řetězy na svých rukou. Zřejmě mu nebylo rozumět. Jak procházeli přeplněnými ulicemi skrytého města, všichni se za ním otáčeli. Takový rozruch snad nikdy nezpůsobil, místní obyvatelé při pohledu na něj zírali a překvapením upouštěli věci, které nesli. Někteří před ním tasili zbraně, nebo na něj vrčeli a štěkali různé nadávky. Zatím si však nic nedovolili, protože šel v doprovodu menší skupiny vojáků, která se k nim připojila hned po odchodu z vězení.

Bylo jasné, že i jeho ochránci se ho bojí nebo jej minimálně nemají v oblibě. Rozkaz však byl pro ně nadevše svatý, tudíž nemohli dopustit, aby se mu cokoli stalo. I když si toho byl velmi dobře vědom, nechtěl se o nic pokoušet a tvářil se co nejméně nápadně, i když to bylo na tomto místě zhola nemožné.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz

---