Ranyt: Proměna; Část XLII.

Temná fantasy mapující cestu zubožené duše posednuté zapomenutým bohem.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

Snažil se vypadat co možno nejlépe. Bohužel se v žlutém hávu poněkud ztrácel. Povýšeně hleděl na chlapce s dívkou, pak něco štěkl ke svým poddaným, kteří jako odpověď vydali podobně nepříjemný zvuk. Král pokynul prstem, načež k němu doklusal jiný skřet, oblečený s mnohem menším přepychem. Vládce k němu něco štěkal, poté tlumočník – jak se ukázalo, vykonával tuto funkci – promluvil: „Vznešený vládce vás vítá v našem malém království a ptá se na důvod vaší návštěvy.“ Překládal na zdejší poměry velmi dobrým obecným jazykem, ačkoli v porovnání se světovým měřítkem byly jeho znalosti mizerné.

„Nemáme cíl návštěvy,“ odpovídal elf za oba, „byli jsme sem v podstatě uneseni vašimi muži, vznešený. Ale nedávám jim to za vinu, na jejich místě bych udělal to samé.“

Tlumočník přeříkal zprávu svému pánovi. Ten se na chvíli zamyslel a zeptal se na názor svých poradců. Ti se mezi sebou začali překřikovat a ukazovat na vězně zakřivenými prsty. Nebylo mu v jeho pozici vůbec příjemně. Díky elfskému původu mu tato rasa připadala podřadná, ačkoli mu nevadila – na rozdíl od skřetů, které znal z povrchu. Ale že to je skřet, kdo o jeho osudu rozhoduje, to byla hluboká rána pro jeho čest i hrdost.

Pak vládce znovu promluvil. Překladatel jim sdělil, že Jeho Veličenstvo si není jisté, jestli mu náhodou nelžou a proto si je tu nějakou dobu nechá, nepřijde-li náhodou zbytek jejich vojska. Pokud ne, propustí je, až uzná za vhodné, zatím nemohou opustit město. Umožňuje jim však volnost pohybu, kdokoli by se je pokusil napadnout nebo jakkoli proti nim zasáhnout, bude krutě potrestán. To samé však platí i pro ně. Pokud je přistihnou, že se pokouší překonat nějakou ze zábran a utéct, budou okamžitě zabiti.

S těmito slovy se panovník otočil na velkých plochých nohách bez bot a za pleskání chodidel o kamennou podlahu odcupital pryč. Elf upřímně nechápal jeho počínání. Proč by tu nechal pobíhat dva cizince, ještě k tomu z naprosto jiného světa? Nechtěl se s ním však přít, vždyť jeho rozhodnutím opět nabyli alespoň částečné svobody a tím i naděje na možnost ukrást amulet a dopadnout vraha Ranytových rodičů. Potřeboval si na chvíli sednout někam, kde by byl sám a měl klid na rozhovor se svým bohem. Chtěl od něj získat další instrukce, protože o předmětu, jehož se má zmocnit, nevěděl dosud nic.

Vyšel z komnaty do chodby osvětlené pochodněmi. Byl jim ponechán jediný průvodce a ten nyní Ranyta i Daniru zavedl do jejich provizorního příbytku. Nebyl nijak velký, větší ale ani nepotřebovali. Stejně tu nehodlal zůstat až do doby, než budou propuštěni. K témuž názoru chtěl přesvědčit i Daniru, zatím však jen mlčky kráčeli za podzemním živočichem. Vedl je bludištěm chodeb, dokud nevylezli po točitých schodech nahoru do haly domu. Skřet otevřel dveře na ulici a ukázal ven, aby mu rozuměli, že je tam silnice. Lehce pokývli, jako že chápou. Po kamenných schodech se šlo do dalšího patra, kde se nacházely dvě malé ložnice. Celá budova byla maličká, obsahovala pouze obývací pokoj dole a nad ním dva pokoje poloviční velikosti.

Když je skřet opustil, Ranyt se otočil k druidce. Věděla, na co se jí chce zeptat, proto ho jen zarazila rukou a zakroutila hlavou. Nemohl jejímu rozhodnutí uvěřit – ona tu chtěla zůstat a vydat se jim na milost a nemilost? Zděšeně vytřeštil oči, ale nebyl schopen říct na protest ani slovo. Bez ní však jít nemůže, udělala pro něj až příliš mnoho. Jistě svůj názor změní, až se pořádně vyspí. Odebrali se tedy každý do své ložnice, kde téměř ihned usnuli.

Tady v podzemí nebylo možné poznat, jestli je ráno nebo večer. Nebyl si jistý ani tím, jestli tady dole mají pojem alespoň o čase. Potichu přešel až ke dveřím do dívčina pokoje a opatrně je otevřel, jen aby zjistil, jestli ještě spí. Spala, on už však chtěl jít. Nemohl si dovolit ztrácet čas, vrátil se proto do své místnosti, aby podnikl veškeré přípravy. Nejdřív se usadil na své lůžko, aby mohl rozmlouvat se svým bohem.

Po několika minutách měl ve všem jasno. Bylo mu řečeno, že se nemá nijak stresovat, všechno, co bude třeba, si k němu včas najde cestu, tlačit na pilu v tomto případě nemá smysl. Byl i varován před některými nadcházejícími událostmi, jež by pro něj mohly mít katastrofální následky, kdyby o nich nevěděl dopředu a neměl čas se na ně připravit. Dostal také pokyn, že nesmí nikomu nic říct, dokonce ani Daniře ne. Jediné, co mu nyní zbývalo, bylo vyčkávat zde a odpočívat. Po dlouhé době teď byl nezvykle klidný. Jelikož měl jistotu, že se věci budou vyvíjet přesně podle jeho zájmů, znovu zkusil spát, dlouho nenechal své tělo pořádně odpočinout.

Vstal, až když se ozvalo zaklepání na dveře. Šel je pomalu otevřít. Stála v nich druidka. Chtěla se vydat na průzkum nejbližšího okolí. Neměl nic jiného na práci, navíc se mu znalosti místa budou hodit. Prošli halou, museli se přitom sklánět, protože stavitelé nebyli tak vysocí jako oni, ani nepočítali s přítomností jiných ras v malém domečku. Maličkatými dveřmi vyšli na rušnou ulici.

Ranyt se díval směrem k pyramidě stojící ve středu města. Na vrcholu plál oheň. Nebyl to požár, naopak, bylo vidět, že plamen je velmi pečlivě střežen. Byl umístěn v jakési nádobě, nebo v něčem podobném, na dálku se to nedalo přesně poznat. Co si však pamatoval jistě, bylo, že když se na chvíli probudil a podíval se z okna, světlo zdaleka tak jasně nesvítilo jako teď, navíc ani na silnici se nikdo nepohyboval. Podzemní obyvatelé tedy měli pojem o čase, a zdá se že víc než dobrý. Zjevně jej určovali podle intenzity plamene.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz

---