Vesmírní lidé

Návrat domů bývá téměř vždy spojený s nějakou nepříjemnou událostí. Nejinak tomu bylo i v mém případě. Vracel jsem se zpět do rodného kraje po několikaletém neúspěšném působení na Oxfordské univerzitě, v Anglii. Vracel jsem se, se smíšenými pocity. Nebylo to z důvodu, že jsem nedokončil studia, ale protože jsem dostal zprávu o úmrtí své matky.

Ta smutná zpráva mi přišla od příbuzných z matčiny strany, otec ji přede mnou zatajil. On si velmi přál, abych se stal právníkem. Nejlepším právníkem a proto mne zapsal na nejlepší školu. Přál si, abych po úspěšném složení zkoušek nastoupil do jeho společnosti. Zároveň se však v té době nepohodl s mojí matkou, která si zase přála, abych se stal lékařem.

 

Má matka pocházela z velmi zámožné a vlivné karibské rodiny a měla na to plné právo. Neboť to byla právě ona, kdo pomohla otci z finančních problémů, do kterých se dostal díky svým neúspěšným investicím. Mě osobně se více zamlouvalo být spíše lékařem a pomáhat lidem v jejich těžkých životních situacích. Ale otec rozhodl o studiu práv. Velmi se kvůli tomu tehdy s matkou pohádali a rozešli se. Matka se vrátila zpět, ke svým rodičům, a otec zůstal na svém sídle v Santa Anně.

 

Rozepře svých rodičů jsem vnímal ze začátku bez vyhraněného názoru, později jsem se však přiklonil na stranu matky. Protože její svět mi byl mnohem sympatičtější, než-li svět otcův. Matčin svět byl plný světla, lásky, touhy a tajemství. Kdežto svět mého otce byl plný prázdnoty, peněz, chtíče a hromadění majetku. Touto cestou jsem určitě jít nechtěl. Však jsem také později svého odchodu na univerzitu velmi litoval a mnohokrát jsem o tom telefonicky s matkou rozmlouval.

 

Když už to bylo neúnosné, dohodli jsme se, že prostě odejdu. S otcem se mluvit nedalo. Když jsem mu jednou naznačil, že chci odejít, byl ke mně hrubý a zle jsme se pohádali. Profesoři na univerzitě proti mému rozhodnutí nic nenamítali, i když je otec štědře podporoval. Musím sebekriticky přiznat, že jsem nepatřil k nejlepším studentům. Otce to pochopitelně rozčilovalo, však jsme se kvůli tomu často hádali. Asi bych měl dodat, že to byl v poslední době z mojí strany tak trochu záměr, než neschopnost. Usiloval jsem prostě o vyloučení.

 

Krátce před odletem jsem rozhovor s dědou, který mi oznámil, že maminka zemřela. Nemohl jsem tomu uvěřit, srdce se mi zastavilo a nedokázal jsem popadnout dech, zavrávoral jsem. Vždyť ještě před několika dny jsme spolu domlouvali podrobnosti mého odchodu. "Já vím chlapče," řekl děda tiše do telefonu "je to velice bolestivé, ale musíš být silný a dotáhnout do konce, co jste začali. Estella si přála, aby jsi ještě před příchodem k nám navštívil svého otce a usmířil se s ním. Uděláš to?" Na okamžik jsem se odmlčel a hledal vhodná slova, slyšel jsem v telefonu dech dědy a tlukot svého srdce. Zdálo se mi, že snad uběhla celá věčnost. "Ano," odtušil jsem a děda souhlasně dodal: "Dobře chlapče, potom se ozvi, budeme tě u nás očekávat."

 

Jak jsem předpokládal, otec z mého návratu nadšený nebyl. A to jsem ještě nevěděl, jak se zachová, až mu oznámím, že na univerzitě již nejsem. Rozhodl jsem se, že se budu chovat celou dobu neutrálně a nebudu ho ničím provokovat. Byl jsem ve svém pokoji, když za mnou otec přišel. Byl večer a já si připravoval věci na zítřejší cestu. "Co to děláš?," zeptal se trochu podrážděně."Připravuji si věci do tašky. Domluvil jsem se s maminkou, že budu bydlet u ní."  Dal si ruce v bok, do bojové pozice a tvářil se, že tomu nerozumí. "Cože chceš udělat?!," vyštěkl nervózně. "Tak to tě nesmí ani napadnout, tady rozhodnu já, co budeš dělat!"

Poslední slova už opět křičel.

 

Podíval jsem se na něj klidně a usmál se. "Ale otče, jsem již plnoletý a o své budoucnosti si mohu rozhodovat sám. Navíc oba dobře víme, že ze mě žádný geniální právník nikdy nebude. Ani tvoje peníze tady nepomohou. Také nechci promarnit svůj život hromaděním majetku. Maminku jsi také jenom využil, šlo ti jen o její bohatství. Nikdy jsi ji skutečně nemiloval, protože vlastně ani nevíš, co skutečná láska je." Moje poslední slova ho doslova rozzuřila, ale k mému překvapení se hned ovládl. Asi zjistil, že tady opravdu už nemá žádnou naději. Otočil se a prostě odešel.

 

Později jsem si uvědomil, že jsem to s tou kritikou poněkud přehnal a rozhodl jsem se jít za otcem, abych si ho udobřil. Nechtěl jsem se s ním rozloučit jako jeho nepřítel. Nemohl jsem ho nikde najít, tak jsem si alespoň nalil sklenici vody, abych se trochu osvěžil, neboť pořádné horko a já měl žízeň. Zanedlouho jsem otce opět zahlédl, pomalu a zamyšleně ke mně přicházel s rukou za zády. Hned jsem na něho promluvil, abych se omluvil. Ale on jenom podivně mlčel, stál několik metrů ode mě a dlouze se na mě díval.

 

Po chvíli přeci jenom promluvil: "Tak ty se chceš opravdu odstěhovat?" Jeho slova měla zvláštní do smutku zabarvený tón. "Ano tati, maminka mi nabídla, že bych mohl bydlet u ní a studovat školu, která si sám vyberu. Děda s tím také souhlasí." Otec stále kroužil kolem mně a pokyvoval hlavou a bručel si něco pro sebe, neustále však měl pravou ruku za zády. Bylo to zvláštní, ale nepřikládal jsem jeho chování žádný hlubší význam. Což byla chyba, jak se později ukázalo.

"A co tedy chceš dělat?" "Co chci dělat?," chtěl jsem mu odpovědět, že chci žít tak, aby měl můj život smysl a abych se za něj nemusel stydět, až budu starej. On však mezitím vyndal pravou ruku. Uviděl jsem, že v ní drží svůj stříbrný kord. Byl to sběratelský kus, který dostal od jednoho ze svých přátel.

 

"Co, co chceš dělat s tím kordem?," vykoktal jsem ze sebe, přitom jsem před otcem ustupoval a snažil se uniknout. Otce to nijak nerozrušilo, klidně si prohlížel hrot svého kordu a podivně se usmíval. Dostal jsem strach, že chce kord použít proti mně. V jednu chvíli jsem měl příležitost proklouznout, ale pro cvičeného otce nebylo těžké mne dostihnout. Ucítil jsem, jak do mého těla proniklo cosi studeného a nepříjemného. Více si již nepamatuji, snad jenom tolik, že jsem se propadal do stále větší a větší temnoty, která neměla hranic ....

 

Když si otec uvědomil, co udělal, odhodil svoji zbraň a zavolal lékaře. Hluboce svého činu litoval a na policii se ke všemu doznal. Mezitím lékaři v nemocnici bojovali o můj život. Měl jsem zvláštní sen. Zdálo se mi, že letím volně prostorem a pode mnou se objevuje a zase mizí neznámá krajina. Viděl jsem lesy, hory, jezera a louky. Vše rychle mizelo a opět se objevovalo. Jakási podivná síla moji rychlost stále násobila, až se zdálo, že to již nezvládnu a celé tělo se roztrhne na tisíc kusů. Tehdy se můj let zpomalil a já jsem zjistil, že stojím na břehu rozlehlého jezera pod koruny vysokých stromů. Náhle se z vody začínalo vynořovat zařící světlo, které na mě vysílalo příjemnou energii.

 

Ve středu onoho podivného záření jsem náhle zpozoroval čísi tvář. Byla to tvář mé matky. Vlídně se na mě dívala a usmívala se. Pochvíli ke mě promluvila laskavým a konejšivým hlasem: " Můj synu, to co nyní vidíš není tvoje představivost, nýbrž skutečnost. Jsme oba na prahu smrti, mě uštkl had a tebe propíchl vlastní otec. Naskýtá se otázka, co s tím budeme dělat?"

Matka se na okamžik odmlčela, dokonce i v této děsivé situaci měla smysl pro humor, pomyslel jsem si.

"Mám možnost ti pomoci, mohu tě zachránit." "Opravdu?," zeptal jsem se nevěřícně. Matka jakoby vycítila, co si myslím, odpověděla: "Ano Williame. Jistě tě překvapilo, za jakých okolností se setkáváme. Ve skutečnosti nejsem z tohoto světa, pocházím z planety Clarion, která se nachází v systému Plejád. Mé jméno je Skira Solmo. Před mnoha lety jsme ve vesmíru objevili planetu, jejíž obyvatelé měli zajímavý duchovní vývoj. Avšak vlivem času a okolností tento vývoj ztratili. Proto jsme se rozhodli jim pomoci. Jistě správně tušíš, že ta planeta se jmenuje Země. Nyní je ale tato Země ve velikém hospodářském a politickém nebezpečí: hrozí jí totální sebezničení. Pomoci z tohoto problému si mohou pozemšťané tím, že budou následovat určité duchovní principy, které jim ochotně a rádi sdělíme."

 

Matka se odmlčela a já na ni překvapeně zíral. Samozřejmě, že jsem neměl důvod své matce nevěřit. V minulosti se nestalo, že by mne někdy zklamala nebo podvedla. Nyní spousta věcí v mém životě dostávala úplně jiný smysl a význam. "Co mohu udělat já, pro uzdravení naší Země?," zeptal jsem se. "Mnoho věcí, nejdříve je však třeba, aby jsi se uzdravil ty sám, všechno ostatní ti sdělím později." "Ano matko."

 

S tím jsme se rozloučili a já se opět vrátil do svého těla. Matka svůj slib splnila a já jsem se zázračně vyléčil. Jinými slovy jsem vstal z mrtvých, neboť jsem podle sdělení lékařů byl v kómatu několik minut. Co jsem však prožil, jsem si prozatím ponechal pro sebe. Bez tak jsem neměl žádnou naději, že by ten příběh někdo uvěřil. V nemocnici jsem zůstal ještě několik týdnů, než-li se mi rána zahojila. Díky vnitřní léčbě mi zůstala jen nepatrná jizva v břiše a bolestná vzpomínka. Měl jsem alespoň nějakou dobu na přemýšlení a mohl jsem se rozmyslet, jak naložím dál se svým životem. S otcem jsem se již setkat nechtěl. Sice jsem mu odpustil, ale žít s ním pod jednou střechou bych asi nedokázal. Když mne propustili z nemocnice, rozhodl jsem se odejít co nejdál od všech lidí, od příbuzných

i od přátel. Nechtěl jsem nikoho vidět, ani s nikým o té události mluvit. Sbalil jsem si doma nějaké věci a vydal jsem se do hor, kde jsem si chtěl pořádně odpočinout. Cestou jsem se zastavil v bance a k svému překvapení jsem zjistil, že na můj účet přibyla pěkně velká částka, patrně od otce. Ušklíbl jsem se, pravděpodobně si myslí, že si za peníze koupí všechno, i odpuštění.

Ale neměl jsem v plánu mu to nijak ulehčovat.

 

Nedaleko jezera Salton Sea jsme měli srub a tak jsem se uchýlil tam. Po nějakou dobu jsem zde mohl být, neboť prozatím nehrozilo, že bych se s otcem mohl setkat. Byl totiž stále ještě ve vazbě, ačkoliv jeho právníci se velmi snažili ho dostat ven. K jezeru jsem přijel, když už se stmívalo. Dlouho tady nikdo nebyl, bylo zde spousta prachu a nepořádek. Protože tu nebyl nikdo, kdo by za mě uklidil, musel jsem se do toho pustit sám. Když jsem byl částečně hotov, unaveně jsem se sesul na gauč a pustil si televizi. V noci jsem měl opět kontakt s matkou. Ptala se mě na moji budoucnost a co mám v plánu dělat dál. Po pravdě jsem odpověděl, že nevím. Navrhla mi, že bych jim mohl pomoci při realizaci jejich plánu, který se týkal zveřejnění jejich pobytu na Zemi.

 

Vyprávěla mi o Vesmírném společenství, nebo-li Velikém kruhu, který sdružuje mnoho planet, které se spojili za účelem spolupráce. Nejedná se však jenom o spolupráci na technické úrovni, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale a to především, jde o spolupráci v duchovní rovině. Členem Velkého kruhu se ale může stát jen ta civilizace, která prošla jistou vývojovou fází Každá kultura prochází určitými vývojovými etapami do určitého bodu. Můžeme je rozdělit do tří kategorií. První je stvoření, vývoj a vznik druhů. Druhá je očišťování, kdy se společnost očišťuje uvnitř i zvenčí od nánosů zla, násilí, ničení a zabíjení. To očišťování se projevuje výše zmíněnými úkazy v dané civilizaci formou katarze. Ale zde také vznikají nové ideje a myšlenky, vynálezy, objevy a cíle. Je to fascinující doba, později přijde období harmonie, klidu a tzv. Zlatého věku. Každá civilizace těmito stupni musí projít. Ale neděje se tak jenom na úrovni celku, těmito stupni musí projít každý člověk, který se vydal na duchovní cestu. Byl jsem zvědavý a dlouho jsem se matky vyptával na nejrůznější detaili a ona se snažila mi odpovídat, jak nejlépe uměla. Od matky jsem také dostal pokyn, abych založil společnost, která by propagovala jejich myšlenky. Byl to spíše návrh, ale já jsem ho přijal jako pokyn, neboť jsem se rozhodl následovat její duchovní cestu.

 

Nevěděl jsem však, jak mám začít, ale matka mi poradila i v tomto směru. Spojil jsem se se svým dávným přítelem Georgem Lyttonem a podařilo se mi ho přesvědčit, aby se k nám připojil. George byl velmi pragmatický člověk, který věřil jenom tomu, čeho se mohl dotknout, nebo co si mohl ověřit. Nicméně měl jednu slabost, měl rád hvězdy a vesmír. Již od dětství se často díval na noční oblohu a pozoroval její krásu a velikost. Pořídil si i dalekohled a navštěvoval nedalekou hvězdárnu. Musel jsem mu předložit několik důkazů, aby uvěřil. Mimo jiné jsem mu vyprávěl i svůj příběh. Nakonec se mi to podařilo, ale stálo mne to mnoho energie. Jest-li to takhle půjde i s tou společností, pomyslel jsem si ...

 

Ale matka a její vesmírní přátelé naštěstí stáli vždy při nás a ve všem nám ochotně pomáhali. Nejdříve jsme se s přáteli scházeli po bytech, kde jsme pořádali různá setkání a seance, při nichž se četli vzkazy od našich mimozemských přátel. Tyto vzkazy se zapisovali a protokolovali podpisy všech účastníků. Matka nám později představila i další své spolupracovníky: svého bratra Astéra a dívku Mithilu.

Naši vesmírní přátelé nám navrhli, abychom si zakoupili nějakou farmu, případně pozemek, kde bychom mohli takovou farmu postavit. Farma měla mít tzv. ekologický charakter a později nás měla zbavit závislosti na materialistické společnosti. V realitní kanceláři nám nabídli několik zajímavých objektů, ale prakticky žádný nevyhovoval našemu záměru. Většina z nich vyzdvihovala spíše "osobnost" majitele a do krajiny moc harmonicky nezapadali. U některých zase chyběli pozemky, což byl dost závažný nedostatek. Teprve později jsme objevili zajímavou usedlost, která se všem hned zalíbila. Byla sice v trochu zanedbaném stavu, ale zato měla kolem sebe dostatek pozemků různého druhu. Tak že jsme se s majitelem domluvili na ceně.

 

Začátky byly neobyčejně těžké a frustrující, však také mnoho přívrženců odpadlo. Vesmířané nás ale nepřestávali povzbuzovat a podporovat, říkali, že tímto obdobím musí projít každá komunita. Když už se zdálo, že vnitřní spory byly zažehnány a farma vzkvétala. Objevil se jiný nepřítel, konkurence a závist. Nebylo to nic zvláštního, spíše by mne překvapilo, kdyby se tak nestalo. Naše společnost se na farmě zabývala prodejem a výrobou ekologických potravin, kupodivu se nám docela dařilo, tak že jsme naše produkty rozváželi do celého kraje. To se pochopitelně konkurenci moc nelíbilo, protože oni prodávali sice také potraviny, ale přidávali do nich nejrůznější přísady. Jen aby měli co největší zisky, bez ohledu na zdraví odběratele. Ani prostředky, jakými se nás chtěli zbavit nebyli také moc čisté. Ale účel světí prostředky, když už vyčerpali všechny možnosti, uchýlili se k násilí. Nastrčili do našeho středu svého člověka, který měl za úkol nás zdiskreditovat.

 

Na inzerát v novinách se nám hlásilo mnoho zájemců o život na farmě, tak že nebylo nijak těžké se mezi nás dostat. Onou nastrčenou osobou byla nenápadná, skromná dívka, která tvrdila, že přišla o práci a nemá střechu nad hlavou, protože jí vlastní rodina vyhodila na ulici, když byla neúspěšná v podnikání, o které se také pokoušela. Její příběh byl velmi dojemný a zajímavý a proto jsme se rozhodli, že dívku přijmeme. Ze začátku byla velmi nadšená, iniciativní a zvídavá a žádné indicie nenasvědčovali tomu, že se jedná o štěnici. Později se však objevili jisté indicie, které naznačovali, že cosi není v pořádku. Po nějakém čase se začali v tisku objevovat články, které tvrdili, že naše farma není nic jiného než obyčejná sekta. Informátor nebyl zveřejněn, protože se jednalo o novinářské tajemství. Objevilo se také několik rodičů, kteří tvrdili, že zde zadržujeme jejich děti a nechceme je propustit. Ačkoliv se jednalo o úplný nesmysl, řada lidí začala o naší společnosti smýšlet jinak někteří tomu dokonce uvěřilli. Také se například říkalo, že chceme spáchat hromadné sebevraždy, abychom se přiblížili ke svým přátelům z hvězd.

 

Celá záležitost nakonec vyústila do konfliktu se zákonem a jednoho dne na nás zaútočila speciální jednotka. Když přišli, právě jsme seděli v chrámu a naslouchali přednášce. Ostatní členové skupiny, kteří nechtěli jít po duchovní stezce připravovali zboží do krabic nebo měli osobní volno. Vojáci vrazili do místnosti, aniž by zaklepali nebo si zuli boty.

 

Přinutili nás se zbraní v ruce, abychom vstali a seřadili se obličejem ke zdi. Velitel jednotky se zeptal ostrým hlasem: „Kdo z vás je William Mackenzie?!" Vstal jsem a udělal několik kroků směrem k němu. „Co si přejete?," zeptal jsem se jak nejklidněji jsem uměl. „Půjdete s námi!," rozkázal voják a jiný do mě strčil. Pak nás nahnali jako stádo do aut a odvezli nás do vojenského vězení, bez jakéhokoliv dalšího vysvětlování. Byla to pro nás jistá nevýhoda, protože v armádě platí jiná práva, než v civilním sektoru.

Naši blízcí si to však nenechali líbit a vyvinuli na ministerstvo armády takový tlak, že nás byli nuceni převézt do vězení civilního. Tady se o naši záležitost postarali již rodinní právníci a za několik dní nás byli nuceni soudy propustit. Protože zjistili, že se na žádnou cestu nechystáme, ani nikoho nezadržujeme. Po tomto incidentu jsme se rozhodli být vůči veřejnosti poněkud otevřenější. Na všeobecné poradě jsme se usnesli, že napíšeme několik článků do místních novin o farmě i s fotografiemi. Později jsme k tomu přidali dny otevřených dveří a připravili jsme amatérský dokumentární film. Vesmířaní slíbili, že se postupně budou ukazovat. Nejdříve na fotografiích a později také ve filmu, kde dokonce promluví. Souhlasili s fotografiemi do místních novin a se schůzkou s redaktorem. Bylo by to první nejvýznamnější setkání na oficiální úrovni v historii.

 

Setkání se mělo uskutečnit nedaleko farmy, kde naši přátelé chtěli předvést své stroje a potom z nich vystoupit. To se také stalo, ale oba novináři byli zklamáni. Manévrování sice bylo zřetelné, ale když Mithila a Astér vystoupili z lodi, byli jejich postavy nejasné a rozmazané. Z toho důvodu ani fotografie moc dobře nedopadli. Však si také reportér neodpustil poznámku, že to vypadá jako dobře sehraná kamufláž. Odpověděl jsem mu, že se naši vesmírní přátelé budou objevovat postupně, aby si veřejnost zvykla na jejich přítomnost. Napsal jsem mu na list papíru také jejich příběh o příchodu a že se v minulosti na Zemi již několikrát objevili.

 

Článek, který potom vyšel v novinách, nebyl ani kritický ani oslavný. Byl tak akorát, tak nějak jsem si to představoval.

 

Po incidentu s armádou se duchovní život na farmě začal vracet do normálních kolejí. Při jedné z mnoha seancí promluvil Astér následovně: „Hledáte cesty, jak se dostat do vesmíru. Chcete navštívit jiné světy a setkat se s jejich obyvateli, je to tak?"  „Ano," odpověděli jsme všichni téměř sborově. „Ale vaši bratři již tyto cesty uskutečňují." „Cože?," zeptali jsme se nevěřícně. Astér však pokračoval: „Ano, je to tak drazí přátelé. Vaši lidé se již ve vesmíru a na jiných planetách objevili. To byl také jeden z důvodů, proč jsme se s vámi spojili. Protože ty věci, které oni provádějí na domorodém obyvatelstvu jsou přímo úděsné." „Proč by nám to zamlčovali?" „To bylo ještě v době tzv. studené války, kdy plánovali zničení poloviny zeměkoule a přestěhování důležitých lidí po katastrofě."

 

Podívali jsme se po sobě, proč nás to vůbec nepřekvapilo? „To nemohl nikdo zasáhnout?," zeptal jsem se podrážděně. Astér však byl klidný a dodal: „My nemůžeme, my jsme pacifisté a neuznáváme žádné násilí, dokonce ani ne na obranu. Proto rada rozhodla o kontaktu s vámi." "Na jaké planetě jsou nyní?" „Právě teď si budují další kolonii na planetě Helix, kterou však její obyvatelé nazývají Kevala. Své základny budují za podpory svých spojenců známých jako Khasové Aniž by se zeptali místního obyvatelstva, samozřejmě." Sdělení, která jsme dostávali od Astéra byla vždy zajímavá a závažná. Ale tato zpráva byla opravdu šokující. Tak tohle nám opravdu nikdo neuvěří. Zeptal jsem se vesmířanů, jest-li bychom si to sdělení mohli nějak ověřit.

 

 „To jsme vám právě chtěli navrhnout," odpověděl Astér a pokračoval: „V nejbližší době bude uneseno jedno mezinárodní letadlo, které bude přelétávat nad bermudským trojúhelníkem." „Jak to víte?" „Někdy můžeme nahlédnout do budoucnosti a vidět události, které nás zajímají." „Proč nám to říkáte?" „Protože na palubě letadla by mohl být někdo z vás, aby se dostal na planetu Kevala." „Ale vždyť vy máte časoprostorové brány, těmi by to bylo bezpečnější." „To je pravda, ale tímto způsobem to bude méně nápadné. Také budete v přímém kontaktu s lidmi v letadle a v těžařských dolech." Astér nám dopodrobna vysvětlil celý plán a také nám řekl, co dělají vědci a armáda na Kevale.

 

Těžili vzácné suroviny a nerosty, aby je používali na modernizaci a výstavbu svých lodí.

Měl jsem si vybrat někoho ze svých přátel, kdo by mohl jít se mnou. Ta volba nebyla vůbec jednoduchá, bylo hodně kandidátů. Ale nakonec jsem si vybral George Lyttona, který narozdíl ode mě byl svým založením spíše astronom, vědec a nikoliv snílek, jako já.

Při jedné z dalších seancí jsem se Astéra  zeptal: „Zmínil jsi se o dolech, co to znamená?"

„To znamená, že v těch dolech těží vzácné nerosty. Ale netěží je tam jen domorodci. Vojáci, kteří mají na starosti rozvoj těchto oblastí unášejí lodě a letadla a nutí lidi, aby pro ně pracovali. Protože většina domorodců není schopna snášet tak namáhavou práci. Někteří proto utekli do hor a lesů, zůstalo jich jenom pár. „Ale co zmůžeme my dva, jak si poradíme s takovou přesilou?" „Mohli by jste například vyvolat vzpouru a spojit se s místními obyvateli, kteří vám velice rádi a ochotně pomohou."

„Nemusíte se vůbec ničeho obávat, vše budeme monitorovat," dodal Astér. To mne uklidnilo. Plejáďanům jsem bezmezně důvěřoval. Pomalu jsme se s Georgem začali připravovat na cestu, odlet měl být již pozítří. Ve zmíněném letadle bylo ještě nějaké to místo volné, neboť se jednalo o běžnou linku. Rozloučil jsem se se všemi přáteli a příbuznými, neboť pro okolní svět jsme měli zemřít. Teprve později jsem se měl vrátit pod změněnou identitou a odhalit veřejnosti zmíněné skutečnosti.

 

„Domorodci o našem příchodu vědí?," zeptal jsem se pro jistotu Astéra „Ano, bude vás očekávat muž jménem Longhorn, je to nejlepší bojovník z kmene Sokolů." „Oni jsou rozděleni do kmenů?" „Ano, byli nuceni okolnostmi se takto rozdělit. Protože, když jsou rozdrobeni do menších skupin, je riziko také menší." „To je chytré, v podstatě se jedná o partyzánskou válku." „Ano, to je výstižně řečeno. Jste připraveni k odletu?" „Ano." „Mělo by to být, co možná nejméně nápadné. Mělo by se zdát, že připravujete v New Yorku nějakou přednášku, nebo seminář o UFO." „Ano, již jsme rozeslali nějaké signály." Ve skalách za farmou, v jedné jeskyni se nám zjevil Astér osobně a předal nám komunikátory a zbraně, zvané phasery.

 

Namítl jsem, že něco takového nebudu potřebovat. Ale on se jen usmíval a řekl: „ Ty věci jsou jen na obranu. Vím, že jsme vás učili, že pacifismus a neubližování jsou nejvyšší ctnosti, jaké může člověk mít. Ale toto je zcela vyjímečná situace, jde o záchranu jedné civilizace, kultury, která má vesmíru rozhodně co nabídnout i po stránce duchovní. Možná, že opravdu phasery nebude potřebovat. To je docela dobře možné, právě jsme s někým začali vyjednávat a je to na docela dobré cestě. Nebojte se včas vám dáme vědět," dodal Astér a zmizel. Vrátili jsme se na farmu a připravili se na cestu. Vzali jsme si jen bežná zavazadla a nejnutnější věci. Výprava do neznáma mohla začít. Vše se stalo tak, jak Astér předpověděl. Letadlo skutečně odstartovalo v určený čas a ve vzduchu, již několik mil od města se dostalo do nečekané bouře, dostalo turbulenci a začalo klesat do prázdna. Vše probíhalo zatím podle plánu, jenom s tím rozdílem, že jsme se trochu křečovitěji drželi opěradel a snažili se splynout se sedadly. „Už je to tady," pronesl potichu směrem k Georgovi a podívali jsme se s pochopením po sobě. Když vše ustalo, tak se letadlo opět vyrovnalo a my jsme pozvolna klesali k zemi. Tehdy se ozval kapitán: „Vážení cestující, vůbec ničeho se ničeho se nemusíte obávat. Vše máme plně pod kontrolou." Kdyby tak kapitán a cestující věděli pod jakou kontrolou doopravdy jsme, řekl jsem si pro sebe v duchu a usmál jsem se. Mezitím se v pilotní kabině stalo cosi podivného, byly vypnuty všechny motory a piloti se pustili řidících pák, přesto stroj klesal pomalu sám dolu. Potom klesání přestalo a zdálo se, že jsme na místě. Jenom jsme přesně nevěděli kde.

 

Lidé se pomalu začínali vzpamatovávat a probouzet se z prožitého šoku. Většina z nich pak zatleskala kapitánovi a pilotovi za dobré přistání. Teprve později se začali zajímat o to, kde vlastně jsou. Zdvihali se ze sedadel a prohlíželi si okolí, ale nebylo nic vidět, protože byla tma. Na Kevale zřejmě nadešla noc, nevěděli jsme, ale jak dlouho potrvá. Opět se ozval kapitán: „Přátelé, prosím vás, zachovejte klid, neodcházejte nikam. Pokusíme se s někým spojit a zjistit kde jsme. Pravděpodobně zde zůstaneme až do rána, teď v noci beztak nemá význam něco podnikat." Kapitán měl pravdu, teď v noci se nic nevyřeší, ráno je moudřejší večera, řekl jsem si pro sebe.

 

Pomalu jsem se začal uvolňovat a připravovat se na spánek. George to znepokojilo: „Co to děláš Willi?" „Vidíš. Chystám se spát, kapitán má pravdu, teď se nic nevyřeší." Také ostatní pochopili situaci a pomalu se zklidňovali a zhasínali světla nad svými sedadli. „Nechceš zavolat Astérovi,?" naklonil se ke mě George „vždyť ani nevíme, jak dlouhá je tady noc." „Ále, prosím tě. Přeci ho nebudu otravovat s každou malicherností," protáhl jsem. „Co když jsme na nějakém skalisku, nebo v džungli mezi divokými zvířaty?," nedal se odbít Georg. Usmál jsem se: "Georgi, prosím tě nepřeháněj a důvěřuj taky trochu Astérovi, ano?" Georg se odtáhl: „Asi máš pravdu Willi, ale stejně, kdo ví, kde jsme."

 

Goerg měl pravdu, kdo ví, kde jsme. Ale rozhodl jsem se Astérovi plně důvěřovat, snad by nás neposlal do nějaké příliš nebezpečné situace. Noc byla neklidná a dlouhá. Někteří spolucestující se procházeli, jiní harašili nebo hlasitě chrápali. Bylo to prostě hrozné, přesto se mi nějakým zázrakem podařilo usnout. Vzbudil jsem se však, když byla ještě tma a náznak jakéhokoliv svítání se zdál být v nedohlednu. Ti, kteří byli večer, dá-li se to tak říci, neklidní, byli nyní ještě podrážděnější a nervóznější. Noc se totiž opravdu zdála být nekonečná. Georg se také vzbudil, patrně díky rozruchu, jaký v letadle nastal. „Už je ráno?," zeptal se ospale a mžoural očima. Ač nerad, musel jsem mu říci pravdu. Ale kupodivu nereagoval moc agresivně, zřejmě se i on rozhodl důvěřovat Astérovi, nebo na to nebyl dostatečně probuzený.

 

Kapitán musel opětovně zachraňovat situaci, s vynaložením všech sil a donucovacích prostředků se mu podařilo cestující uklidnit. Teď každému bylo zřejmé, že něco není v pořádku. Napsal jsem Astérovi textovou zprávu s dotazem, jak dlouhá je zde noc a také jsem mu popsal situaci. Chvíli trvalo, než-li přišla odpověď. Náš přítel odpověděl takto: Noc na Kevale trvá 24 hodin pozemského času, den je stejně tak dlouhý. Buďte trpělivý, ještě zbývá 10 hodin, hlavně se neprozraďte. Ukázal jsem na displeji zprávu Georgovi. Ten pokýval hlavou a usmál se. Byl jsem celý rozlámaný a bolela mne záda, také Georg se necítil příliš dobře. Požádali jsme letušku, jest-li bychom si mohli zacvičit a protáhnout se. Nikdo proti tomu nic nenamítal, ale pro jistotu jsem se zaptal. Několik podobně postižených se k nám připojilo.

 

Když už konečně nastalo ráno, tak se všichni vyhrnuli ven, ani kapitán proti tomu nic nezmohl. Čekalo nás ale nepříjemné překvapení. Všude kolem nás byla jen nekonečná, rozlehlá poušť.

Bylo zde jen spousta drolícího se kamení, prachu a písku. Podívali jsme se nevěřícně s Georgem po sobě.Georg chtěl vybuchnout, bylo vidět,že se jen stěží ovládá a málem nás prozradil. Položil jsem mu proto ruku na rameno, trochu se uklidnil. „Co budeme dělat?," zeptal se bezmocně. „Musíme se odsud dostat, co možná nejrychleji. Kdo ví, jak to tu chodí." „Ty myslíš, že už o nás vědí?," pokčil jsem rameny a řekl: „Je to možné." „Vždyť ale nevíme, jakým směrem máme jít." Vytáhl jsem opatrně z kapsy komunikátor a snažil se zjistit nějaké údaje o místě, kde jsme se nacházeli. Na displeji se objevilo jakési pohoří s vegetací a vzdálenost byla odhadnuta na několik mil. Tak, že jsme tak docela ztraceni nebyli.

Přistoupil jsem k Georgovi a zeptal jsem se: „Co si myslíš o kapitánovi, jaký na tebe udělal dojem?" „Jak to myslíš?" „Proč nám tolik bránil opustit letadlo?" „Ty myslíš, že je v tom nějak zapletený?"

 

„Je to docela dobře možné, za odměnu udělá člověk cokoliv." „Abych byl upřímný, kapitán mi byl podezřelý již od začátku. Vrtalo mi hlavou, proč nechtěl, abychom zjistili, kde jsme. Ale třeba se mýlím, třeba opravdu nemá ponětí, kde se právě nacházíme a snaží se jenom udržet pořádek a autoritu, i když nutno dodat, že to nedělá právě nejšťastnějším způsobem.

Vrátili jsme se do letadla a snažili se nabrat nějaké zásoby na cestu, která jistě nebude jednoduchá. Naštěstí nás přitom nikdo nezpozoroval, kapitán a další členové posádky měli jiné starosti, než věčně hlídat cestující. Zdálo se, že se skutečně snaží zjistit, kde se  právě nacházíme. I když jim samozřejmě nikdo neodpovídal.

 

Když už byli všichni venku z letadla, utvořilo se několik skupinek, které různě postávali a snažili se dohodnout co budou dělat. Konečnou iniciativu však opět převzal kapitán a další členové posádky, kteří promluvili následovně: „Přátelé, prosím vás,nikam neodcházejte a nic nepodnikejte, dokud nezjistíme kde jsme. Musíme se někde utábořit a pokusit se najít zdroj pitné vody, případně příjemnější krajinu."

Přistoupil jsem ke kapitánovi a řekl jsem, že chceme odejít. „Proč chcete odejít?," zeptal se překvapeně, usmál jsem se a odpověděl: „Protože na to mám právo a můj velitel tedy rozhodně nejste." „Kam chcete jít?" „To už je náš problém." „Tak to ne!" kapitán zvýšil hlas až si toho všimli ostatní a zpozorněli. „Já jsem kapitán a mám odpovědnost za všechny cestující." Pohlédl jsem na kapitána a dal si ruce v bok, do bojového postavení. „Kapitáne poslyšte, narozdíl od ostatních víme, že nejsme na Zemi, ale někde docela jinde a proto tady vaše pravomoce neplatí." Posádka se po sobě pobaveně podívala, někdo se pokusil žertovat: „To chcete říci, že jsme byli uneseni ufounama?" Podíval jsem se vážně na vtipálka a řekl: „Přeberte si to, jak chcete. Možná, že váš velitel ví více než my." Ostatní členové a letušky se sesypali okolo svého kapitána a dožadovali se vysvětlení.

 

My jsme se ale prostě dali na pochod. Podle komunikátoru byla nejbližší příroda východním směrem a tak jsme vyšli přímo za sluncem, které již majestátně plulo po obloze. Z dobrodružné a jiné literatury jsme věděli, že nejlépe se jde po poušti v noci. Zde jsme ale neměli jinou možnost, než-li vyjít nyní. Když jsem se po několika metrech ohlédl, zjistil jsem, že někteří jedinci chtěli vyrazit za námi, ale kapitán jim v tom zabránil. Měli jsme štěstí, o několik mil dál se začal ráz krajiny trochu měnit.

Objevila se skaliska a také písek již nebyl tak řídký, ale drtil se, když se ho člověk dotkl. U jedné ze skal jsme se rozhodli, že si odpočineme a posvačíme. Georg s radostí souhlasil, usedli jsme tedy na nejbližší kámen a dali se do jídla. „Neboj se Georgi z nejhoršího jsme již venku." George jenom zabručel: „Jen aby," abych ho povzbudil, řekl jsem: „Možná, že tady někde na nás bude čekat Longhorn." „Doufám, že máš pravdu,Willi." Jen s velkým přemáháním a vynaložením značného úsilí jsme se zvedli a pokračovali v cestě. Slunce žhnulo velmi intenzivně, určitě bylo několikrát silnější, než-li na Zemi. Podle komunikátoru zbývalo již jen několik mil, než se začnou objevovat první příznaky života. Počítal jsem, že by se Longhorn mohl ukázat někde v těch místech. Což se také o několik hodin později opravdu stalo.

 

Přišel sám, byl to muž střední atletické postavy, opálený a byl oblečený jako indián. Přivítal nás lámanou angličtinou a představil se, my jsme mu také řekli svá jména. „Astér mi říkal za jakým posláním jste tady. Ale bude to těžké, velmi těžké." „Jak silné jsou pozice našeho nepřítele?," zeptal jsem se našeho nového přítele. „Velmi silné, oni jsou podporováni Khasy. Khasové jsou bytosti, které přišli odkudsi z vesmíru a jsou vyzbrojeni tou nejmodernější technikou, jakou si zemšťané neumí ani představit." „A nevíš příteli, jaká je situace mezi unesenými?," řekl jsem Longhornovi náš plán, on se usmál a odpověděl: „To by možná šlo, mohli bychom se pokusit vyvolat nějaké nepokoje uvnitř. Někdo by se mohl pokusit dostat do hlavního tábora a vyvolat zmatek." „Kam teď jdeme?," zeptal se Georg. Odvedu vás na bezpečné místo, do našeho tábora, který je vysoko v horách." „Jak je to odsud daleko?" „Několik hodin, budeme muset jít v noci. Nikdo se za váma nevydal?" „Pokud vím, tak ne," odpověděl jsem.

 

„Většinou ti, co utečou, tak jsou pronásledováni tak dlouho, dokud je nedostanou." „My jsme se sem dostali trochu jiným strojem, pravděpodobně jsme použili brány času. Vše bylo pod kontrolou Astéra a jeho lidí, potom se to ale asi nějak zvrtlo. Dostali jsme se do pouště, a museli jsme jít celý den, než-li jsme se tady setkali." „To je v pořádku, Astér mne informoval přes komunikátor a navigoval," odpověděl náš přítel. „Máš také komunikátor?," zeptal se zvědavě George. „Ano." Longhorn nás upozornil, že brzy začne noc. „Odpočineme si?," zeptal se opět Georg.

 

„To bychom mohli, alespoň načerpáme nějakou energii na výstup do hor." Posadili jsme se na zem a opět jsme trochu pojedli, nabídl jsem také našemu průvodci. Ale on s díky odmítl. „Já se najím až doma,"dodal Longhorn. Potom nám stručně popsal cestu, byla opravdu dlouhá a namáhavá. Dohodli jsme se, že v určitou dobu budeme odpočívat, abychom zbytečně nezatěžovali náš organismus, který přeci jenom nebyl ještě zvyklý na podnebí na Kevale. Shodli jsme se na tom, že nás pravděpodobně nikdo nepronásledoval, zřejmě si řekli, že se o nás poušť postará. Noc na Kevale byla zvláštní, nebyl zde žádný soumrak ani svítání. Tma se prostě najednou objevila a trvala. Jakoby někdo sluneční kotouč prostě zhasl, jako lampu nebo svíčku a na obloze ihned zářili hvězdy. Bylo jich miliony a miliony, bez mraků bylo vidět až daleko do kosmického prostoru. Bylo vidět nádhernou mléčnou dráhu, která svým průhledným závojem pokrývala celé noční nebe. Šťouchl jsem do George, který byl jako u vytržení: „To by se to pozorovalo, viď příteli?" „No to teda jo," odpověděl George a společně jsme se zasnili. Z našeho rozjímání nás vytrhl Longhorn když řekl, že je čas postavit tábor a přenocovat. Jen velice neradi jsme se vrátili do reality.

 

Když jsme se dostali do vesnice Sokolů, byla opět noc Náčelník kmene nás rychle uvítal a ubytoval v jednoduše zařízené chatrči. Byli jsme natolik unaveni a vyčerpáni, že jsme jeho slova téměř nevnímali. Sotva se za námi zavřeli dveře, tak jsme ihned ulehli na jakési kavalce a usnuli. Následující den svolal náčelník mimořádnou radu kmene, kde nás oficiálně představil. Podrobně jsme všem přítomným popsali naše malé dobrodružství a také z jakého místa přicházíme. Členové rady souhlasně pokyvovali hlavou, občas se někdo na něco zeptal nebo udělali nějakou poznámku. Bylo dohodnuto, že se ze všech kevalských kmenů vyberou nejvhodnější bojovníci a pokusí se proniknout do tábora pozemšťanů a domluvit se s unesenými. Zeptal jsem se, jestli vědí, kolik těch unesených asi je. Náčelník odpověděl, že velmi mnoho, že je jich snad více než jeden tisíc. „Nejsou tam ale jenom vaši lidé, také tam jsou z nejrůznějších kmenů Kevaly, prakticky z celého světa a vesmíru," dodal náčelník. „Jsou tam i tvorové, jejichž tváře jsme viděli poprvé." V rozhovoru nás vyrušilo pípání, byl to komunikátor.

 

Omluvil jsem se svým hostitelům a přečetl jsem si zprávu od Astéra. Oznamoval, že se mu podařilo dohodnout se s jistými Silkirdi, kteří byli ochotni pomoci národům na Kevale. K tomu je ovšem zapotřebí zemšťany vyprovokovat. „Co se stalo?," zeptal se náčelník nedůtklivě, neboť i on se již pochopitelně s komunikátorem setkal. „To byl Astér náčelníku. Právě se domluvil s národem Silkirků, kteří jsou ochotni vašemu lidu pomoci. Ale potřebovali by pozemšťany nějakým způsobem vyprovokovat, aby mohli zasáhnout. Chtěli byste do toho vstoupit?" Náčelník se nadšeně usmál a řekl: „Samozřejmě, s největším potěšením. Sokolové jsou nejlepší válečníci ze všech." Otázal jsem se dále náčelníka, jest-li mají nějakou mapu. Nějaký plán, kde by byl zakresleno hlavní sídlo pozemšťanů a jejich spojenců. Náčelník se opět usmál a odpověděl, že taková mapa existuje. Před časem ji prý nechal zhotovit Astér. Náčelník pokynul svému asistentovi a ten onu mapu donesl. Tato mapa byla uchovávána jako relikvie v náčelníkově domě. Samotná mapa byla nakreslená na velkém plátně a stočená do role v oválném pouzdře. Podle typu výkresu jsem poznal, že byla patrně zpracována na nějakém velmi výkonném počítači. Longhorn nám pak ukázal, kde se tábor nachází.

 

Vlastně se nejednalo o tábor,ale byla to rozlehlá skupina budov a objektů,které byly určené k nejrůznějším účelům. Byly zde sklady, ubytovny vojáků, kanceláře atd. Longhorn nám sdělil, že doly se nacházejí v Železných horách, které jsou na východě. Jedná se prý vlastně o jakési předhůří ještě větších a rozlehlejších hor, které prý dodnes nejsou zmapovány a nikdo neví, co se za nimi ukrývá.

S náčelníkem jsme se domluvili, že budou z každého kmene Kevaly vybráni ti nejlepší bojovníci, kteří se pokusí inflirtovat do jednotlivých táborů a vyvolat tam nepokoje. Později zaútočí sjednocené kmeny společně se Silkirdi. Takový byl stručný a jednoduchý plán celé operace na osvobození Kevaly. Vlastní přípravy na tuto akci ale zabraly několik dnů, mnohdy se protáhly do jednoho týdne. Zvláště pokud se jednalo o spojenectví mezi některými kmeny, kteří si na přítomnost zemšťanů již zvykli a dokonce s nimi spolupracovali. Některé kmeny mezi sebou zase válčili a navzájem se nenáviděli, přepadávali se, kradli koně, ženy, zabírali území a podobně. Tyto nesváry byly však dílem jejich nepřátel, kteří se snažili domorodce do této situace dostat, aby je mohli lépe ovládat.

 

Tato taktika vyšla američanům v případě indiánů, ale zde byl docela jiný národ. Byl to lid, který měl hlubokou tradici a úžasnou kulturu. Čím více jsem jejich historii poznával, tím více jsem si jich vážil a obdivoval je, byl jsem rád, že mohu pattřit mezi jejich přátele.

Dalo hodně práce a přemlouvání, než-li poznali, kdo je jejich skutečný nepřítel. Mnohdy jsem použil příkladu z historie „osidlování" Ameriky, neboť některých jednání jsem se mohl také zúčastnit. Na některé náčelníky zapůsobil zánik původních obyvatel, indiánů velmi silně, až dojemně. Občas byl některý natolik rozezlený, že prohlásil, že něco takového na Kevale nepřipustí! A nejraději by se vydali do boje ihned.

 

Pomalu jsem začínal chápat, proč mne sem Astér pozval. Někomu by se možná mohlo zdát podivné, proč se tolik angažuji v tomto povstání. Ale my jsme se rozhodli, že budeme respektovat právo na život všech živých bytostí, ať již budou na Zemi či na Kevale.

Navíc jsem pociťoval jakousi zradu ze strany mocných, kteří dali přednost vlastní záchraně před národem. Ani se přitom nenamáhali sdělit svým spoluobčanům jaké vlastní technologie, vše bylo přísně tajné. Mysleli jenom na svoje vlastní pohodlí a obyčejný člověk pro ně byl odpad, dobrý akorát k placení daní a poslušnosti. Mezi prvními, kteří se nechali chytit a odvléci do zajetí, byl Longhorn. Byl to velmi odvážný a silný bojovník, který dokonale ovládal bojové umění. Přitom se mu podařilo získat jednoho z vojáků na naši stranu. Byl to muž, kterému se ostatní posmívali a neustále si z něho utahovali. Dokonce i když přivedl svého zajatce, tak z toho měli srandu, neboť se jim nechtělo věřit, že by takového bojovníka zajal John sám.

 

Longhorn Johnovi pomohl, když ho někteří vojáci napadli a tehdy mohli všichni shlédout ukázku jeho umění. Nikdo si pak Johnovi netroufl ublížit. Po delší době se mi ozval Astér a ptal se, jak pokračuje náš plán. „Prozatím vše vychází tak, jak jsme si připravili," oznámil jsem mu „vše je na dobré cestě, vzpoura může začít, američané nic netuší."Astér byl potěšen „Výborně, za několik dní se u vás objevím a společně vymyslíme plán útoku." Oznámil jsem tuto novinu náčelníkovi, Stoupající dým byl spokojený. „Longhorn u sebe asi nemá komunikátor?," zeptal jsem se. Náčelník odvětil, že nikoliv, nejspíš ai všechny své zbraně uschoval na bezpečném místě.

Astér se ukázal za několik dní po našem rozhovoru. Velmi srdečně se přivítal s náčelníkem a členy rady. Ostatní obyvatelé vesnice ho rovněž přátelsky vítali. Značný respekt a úctu budil i u jiných kmenů. Shromáždění se uskutečnilo venku, pod širým nebem, neboť nikdo nevlastnil tak obrovský dům, aby se do něj vešlo tolik účastníků. Přijelo mnoho náčelníků a statečných bojovníků z nejrůznějších koutů planety.

 

Všichni přijeli s jediným cílem a myšlenkou, osvobodit kevalský lid od nadvlády zemšťanů.

Rokovalo se velmi dlouho a každý zástupce měl co říci. Vyslechli jsme nejrůznější příběhy a legendy, které byly neobyčejně zajímavé a američané v nich nedopadli právě nejlichotivěji. Až jsem se někdy styděl za to, z jaké země pocházím. Astér do svého plánu zasvětil všechny hlavní náčelníky, kteří s jeho návrhy ihned souhlasili. Později jsem se našeho přítele zeptal, jest-li se tu také ukáží Silkirkové. Astér se usmál a odpověděl, že nikoliv. „Bude lepší, když je nebudete znát osobně. Pocházejí z velmi temné strany vesmíru a jejich povaha je nestálá. Jsou prchlivý, snadno se rozzlobí a často mění své názory, někdy i během vteřiny. Věřím, že kdyby se američané se Silkirki setkali dříve než s Khasy,  tak by dnes stáli proti nám." Toto vysvětlení my stačilo a dál jsme se raději neptal. Pochopil jsem, že Silkirkové pochází z nižších planetárních soustav, které jsou obývány démony.

 

Následujícího dne se všichni náčelníci vrátili zpět do svých domovů a začali se připravovat do války. Samozřejmě, že takovéto manévry nemohli uniknout pozornosti američanů. I oni vyslali své zvědy do všech končin země, ale nikomu se nepodařilo zjistit, co se připravuje.

Alespoň ne hned. Mezi kevalským lidem a na plantážích a v dolech se rychle roznesla legenda, že se objevili dobří duchové, kteří jim chtějí pomoci. Byla to samozřejmě víra v Silkirki a lidé si mezi sebou začali předávat mantry na jejich přivolání. Protože se američanům včas nepodařilo zjistit, co se připravuje, uchýlili se proto ke lsti, jak bývá v podobných situacích jejich zvykem, neboť neumějí prohrávat. Vybrali několik kevalských lidí a unesených a nahnali je všechny na jednu plantáž, na otevřené prostrantsví. Drželi je tam několik dní a nocí, bez jídla a bez vody.

 

Longhorn nám prostřednictvím komunikátoru oznámil, co zemšťané připravují. Trochu jsem se

bál o své přátele, ale i o ty, které jsem ještě neznal. Protože jsem z historie Země věděl o případech, kdy k podobným událostem dicházelo poměrně často. Náčelník a rada byli zmateni a nevěděli, co mají dělat. Ačkoliv již mohli být na podobná zvěrstva ze strany američanů již zvyklí. Náčelník ale prohlásil, že v minulosti se nikdy nic podobného nestalo. Byli ochotni dokonce začít s američany a jejich spojenci vyjednávat. Ušklíbl jsem se a řekl: „Alespoň vidíte, jací doopravdy jsou." Oznámil jsem Astérovi, co se stalo. I on byl překvapený, zřejmě podobnou reakci také neočekával. Ale rychle se ovládl a řekl, že by to mohl být začátek naší akce. Sdělil jsem náčelníkovi Astérovu odpověď a on kývl na souhlas. Pak jsem řekl, že bych byl rád u toho. Načelník proti tomu nic nenamítal.

Astér náčelníkovi vzkázal, aby ihned připravil všechny své bojovníky k boji. Stoupající dým  se mě zeptal, kdo to sdělí ostatním kmenům. „To si vezme na starost Astér," odpověděl jsem mu. Když jsem si připravoval věci do batohu, zeptal se Georg, kam se chystám.

„Připravují se velké věci," odpověděl jsem a všechno jsem mu řekl. Georg prohlásil, že u toho rozhodně nemíní chybět.  A tak jsme se vydali na cestu, náčelník nám dal jako doprovod dva zkušené bojovníky.

 

Cesta na plantáž byla dlouhá, museli jsme projít mnoha údolími, kaňony a prodírat se pralesem. Oba domorodci nás ale vedli s jistotou a nikdy nezaváhali. Záměrně jsme šli po nevyšlapaných stezkách, nebo po pěšinách lesní zvěře, abychom budili co možná nejmenší pozornost. Věděli jsme, že američtí vojáci mají všude svoje hlídky a velice neradi bychom jim právě teď padli do rukou.

Když jsme konečně dorazili do cíle, uviděli jsme něco neuvěřitelného. Na obrovské ploše bylo tisíce lidí, kteří byli namačkáni jeden vedle druhého. Někteří z nich seděli, jiní zase vysíleně leželi na zemi. Kolem nich se procházelo několik vojáků se samopalama v rukou, byli připraveni kdykoliv střílet, kdyby se někdo pokusil o útěk. Museli jsme zůstat na okraji lesa, ve vysoké trávě a vše sledovat z dálky. Vytáhl jsem z batohu dalekohled a prohlédl jsem si celé okolí. „Jsou jich snad tisíce," vydechl jsem a předal dalekohled Georgovi, který se po něm nedočkavě natahoval. Dlouhou dobu se nic nedělo, domorodci a unesení  zůstávali na svých místech, nikdo z nich na útěk ani nepomyslel. Později jsem se dozvěděl, že se v té době již přiblížili k hranicím soustavy Silkirkovéa začal boj mezi nimi a Khany. Khanové zpočátku kladli tuhý odpor, měli přeci jenom více zkušeností v kosmu, než-li zemšťané. Postupně ale získávali převahu Silkirkové, kteří byli ještě agresivnější a bojovnější, nežli jejich nepřítel. Také přilétalo stálo více a více lodí a proti přesile nezmohli nic ani ďábelští Khanové. Byli nuceni ustoupit a Silkirkové mohli pokračovat v útoku na základnu američanů.

 

Útok byl zcela nečekaný a způsobil naprostý zmatek a chaos. Projevil se tak, že se zatáhla obloha a celý obzor potemněl. Lidé, kteří zpívali mantry ještě více přidali na intenzitě a někteří z nich propadali do extáze. Někteří vojáci zase naopak znervozněli a znejistěli. Ta tam byla jejich jistota a sebevědomí. Mezitím nebe ještě více zčernalo a začali se objevovat blesky, které jistě nebyli přírodního původu. Mračna se nad základnou a plantáží velmi rychle zatahovala, až se celá krajina ponořila do naprosté tmy, která připomínala zatmění slunce. Na okamžik nastalo ticho, dunění a burácení ustalo, jako když utne. Zřejmě, aby nikdo nebyl na pochybách, že tento úkaz nemá s přírodou nic společného. Silkirkové byli mistry v postupném stupňování nátlaku. Pak náhle se to stalo: obloha se otevřela a z ní se vyrojilo tisíce a tísíce létajících objektů, kteří začali střílet do všeho, co se pohybovalo. Stateční američtí vojáci a jejich spojenci se dali na hrdinný útěk, zmateně pobýhali sem a tam po nádvoří a snažili se zachránit alespoň holý život.

 

Válka na osvobození Kevaly začala. To mi stačilo, více jsem vidět nepotřeboval. Stejnou cestou, jakou jsme sem přišli, jsme se začali vracet do vesnice. Když jsme byli asi v polovině cesty, tak se opět ozvalo silné hromobití. Podíval jsem se na oblohu a spatřil jsem záblesk, pak se něco kulatého a žhavého začalo řítit dolů mezi skály. „Co to bylo?," zepptal se překvapeně jeden z domorodců. „Nemám ponětí," odpověděl jsem, ale potom jsem dodal: „možná, že to byla nějaká loď a teď potřebuje naši pomoc. Měli bychom se k nim, co nejdříve dostat." Rozhodli jsme se, že zjistíme, co se stalo. A po krátké poradě jsme se rychle vydali k místu, kde jsme předpokládali, že ta věc dopadla. Chvíli trvalo, než-li jsme objekt nalezli. Byla to opravdu kosmická loď a zdálo se, že je těžce poškozena. Pomalu a opatrně jsme se přibližovali ke stroji. Nehybný stroj nevykazoval žádné známky činnosti. Prostě tam jenom tak ležel, netečný a lhostejný ke svému okolí. Georg  mne chytil za rameno a řekl potichu: „Možná, že bychom neměli chodit až tak blízko. Vždyť ani nevíme, jak ti Silkirkové nebo Khanové vypadají." „Georgi, prosím tě nezmatkuj. Plejáďané by si jistě za spojence nevybrali žádná monstra. Asi se moc díváš na sci-fi."

 

Ale abych řekl pravdu, ani mě moc do smíchu nebylo. Co když to jsou skutečně nějací démoni? Zvědavost ale nakonec byla silnější,než veškerá opatrnost a rozhodl jsem se loď řádně prozkoumat. „Tak dobře," řekl jsem Georgovi a našim průvodcům „podívám se dovnitř a zjistím, co jsou zač.Všichni zůstaňte zde." Stroj měl elipsovitý tvar, s postranními křidélky a tak trochu připomínal obrácenou vážku. Jeho povrch byl hladký a lesklý, stříbřité barvy a jeho přední část byla téměř celá zabořená v zemi. Svým tvarem skutečně trochu připomínal létající talíř. Přiblížil jsem se ke stroji a hledal nějaký vchod, kterým bych mohl vstoupit dovnitř. Když jsem byl asi tak uprostřed, tak se najednou prudce otevřeli dveře a objevila se postava muže, který na mě zamířil neznámou zbraní. Polekal jsem se a couvl o krok zpět. Chtěl jsem mu říci, že jsem neozbrojený a že jsme mu přišli pomoci. Ale, než-li jsem se k tomu dostal, tak se cizinec zhroutil a klesl na podlahu lodi. Ihned jsem k němu přiběhl a snažil se ho ještě nějak zachránit, ale už bylo příliš pozdě. Muž ještě naposledy otevřel oči a s vypětím všech sil řekl: „Zachraňte princeznu. Slibte mi, že zachráníte princeznu..."

 

Než-li jsem stačil odpovědět, tak muž zemřel. Opatrně jsem vstoupil do lodi. Zdála se být opuštěná

a prázdná. Nicméně jsem si připravil phaser. Loď byla zařízena jednoduše a stroze, bez jakýchkoliv ozdob. Měla jen jedno podlaží, kde bylo technické zázemí stroje, ubytování a řídící místnost. Zde jsem objevil tělo krásné dívky, když jsem se k němu shýbl, zjistil jsem, že je mrtvá. Tak to ji už asi nezachráním, pomyslel jsem si a pocíti jsem lítost nad zmařeným životem. Přesto jsem se dál zvědavě rozhlížel po místnosti a snažil se najít něco, co by mi řeklo, o bytostech, se kterými jsem se setkal. Stále jsem ještě nevěděl, jest-li se jedná o Khasy či Silkirki.

 

I kdyby to skutečně byli Khanové a ne naši spojenci, i tak jsem byl rozhodnut svůj slib dodržet. Patrně se budu muset porozhlédnout po kajutách, řekl jsem si. Ale ještě dříve než tak učiním, by bylo nejspíš vhodné uložit tělo do nějaké kabiny. Najednou jsem si povšiml, že v rohu stojí nějaká nádoba, která svým tvarem připomínala akvárium. V ní plavala dvě podivná stvoření, která se podobala hadům a upřeně se na mě dívala. Ale nepocítil jsem k nim odpor ani strach, přestože se hadů jinak docela bojím. Jenom jsem se trochu ulekl.

Tito podivní tvorové se nepodobali žádnému zvířeti na Zemi a byli by unikátem patrně i na Kevale. Mezitím jsem odnesl princeznu do nejbližší kajuty a vrátil se pro mrtvého muže. Přátelům jsem řekl, co jsem objevil. „Co jsou zač, ti tvorové," zeptal se Georg.  „Ještě nevím Georgi, ale pokusím se to zjistit. Rád bych zde nějaký čas zůstal." „Může to být nebezpečné, mohli by se sem zatoulat vojáci." Georg měl pravdu, američané by se sem mohli zatoulat. „V tom máš možná pravdu Georgi, ale já jsem slíbil, že se postarám o princeznu." „Co chceš dělat?," pokčil jsem rameny: „Ještě nevím, možná na něco přijdu, až prozkoumám loď." „Co máme dělat my?" „Vraťte se do vesnice, já zjistím, jak bych mohl pomoci." „Nemáme tu zůstat?" „Ne, to by bylo zbytečné, cestu do vesnice snad najdu," odpověděl jsem Georgovi a usmál se. Rozloučili jsme se a já se vrátil k lodi. Vzal jsem mrtvolu muže do náruče a odnesl ji do kajuty, v níž byla již princezna.

 

Pak jsem se ještě jednou šel podívat na bytosti v nádobě. Zkoumavě jsem na ně hleděl a přemýšlel co udělám. Napadlo mne, že bych nějak mohl zjistit rozsah škod. A pokusit se je případně odstranit, jenže problém byl v tom, že jsem vůbec nevěděl jak. Technologie, kterou jsem měl před sebou, byla pro mne španělskou vesnicí. Již od dětských let mne spíše přitahovala příroda, než technika, fyzika nebo matematika. Rozhlížel jsem se po sále a snažil se najiít něco jako počítač, nebo řídící systém. Zjistil jsem však, že to je nad moje síli. Nahlédl jsem opět do nádoby a nahlas řekl: „Teď my poraďte, jak mám zjistit, co se stalo." Myslel jsem to samozřejmě v žertu. Ti tvorové však na moje slova zareagovali rychlejšími pohyby a voda v akvariu začala podezřele vířit.

Moje slova tvory zřejmě vyprovokovala. Budu se asi muset poradit s plejáďany, řekl jsem si pro sebe v duchu.

 

Již jsem se chystal rezignovat a vrátit se do vesnice Sokolů. Když v tom se v mé mysli ozvala tato cizí slova: Nebudeš se muset ptát plejáďanů, již jsme je o naší situaci informovali. Hlas, který jsem vnímal, byl zcela zřetelný a čistý. Nebylo pochyb o tom, že mluví některý z tvorů. Přistoupil jsem blíž k akváriu a zeptal se nahlas: „To jste vy, vy se mnou hovoříte?" „Ano, my k tobě promlouváme, Urmanové. Jsme ti vděčni, že nám chceš pomoci." Odpověděl jsem, že jsem to slíbil a že jsem zvyklí své sliby plnit.

„Nevím, ale jakým způsobem mohu opět nastartovat loď." „To vůbec nevadí příteli, potřebné vědomosti dostaneš od nás. Jaké je tvé jméno?" Oba tvorové se také představili, jeden se jmenoval Corts a druhý byl ze vznešeného rodu, mohli bychom říci, že královského rodu a jmenoval se Darja. Řekl jsem, že se jmenuji Mohama. Což bylo mé duchovní jméno, které mi dal Astér. „Jakým způ- sobem od vás dostanu znalosti o řízení lodi?," zeptal jsem se zvědavě.

 

Tvorové se na okamžik odmlčeli, zřejmě v tom bude nějaký háček a oni přemýšlejí, jak mi to co možná nejšetrněji sdělit. „Je tady jedna věc, o které by jsi měl vědět," odpověděl Corts. Všiml jsem si, že většinou se mnou mluví bytost zvaná Corts a Darja mlčí.

 „Co je to za věc?" „Mechanismus, který pohání naše lodě je totiž organického charakteru." „Co to znamená?" „To znamená, že citlivější a reaguje jenom na naše vědomí. Cizí bytost nemá prakticky žádnou naději uvést loď opět do chodu." „Ale říkali jste, že my ty poznatky předáte?" „Ano, je to však pravda jenom z poloviny. Sám by jsi ten stroj ani nenastartoval, natož pak aby se vznesl. Tento stroj funguje jenom s kombinací s námi.

 

Musíme prostě do tebe vstoupit, abychom mohli všechna zařízení opět obnovit."

Porozuměl jsem tomu, potřebují prostě moje tělo. „A vy se nemůžete spojit se svými přáteli?," namítl jsem „bylo by přeci mnohem snažší...," nedopověděl jsem. „Ano, ale naše mateřská loď je moc daleko a každý Urman má jedno tělo. Nevozíme s sebou těla náhradní." Corts se odmlčel a také já jsem dlouhou dobu nic neříkal. Přes komunikátor jsem se spojil s Astérem a vylíčil jsem mu nastalou situaci. Byl velice překvapen a trochu se na mě hněval, ale nakonec přislíbil pomoc. Astér se objevil za několik minut přímo v lodi a sotva se ukázal, vytáhl phaser a namířil ho na oba tvory. „To nejsou Urmanové, Mohamo" vysvětloval „pocházejí z jednoho rodu Khanů, říkají si Skarnové a jsou  to teď už vlastně váleční zločinci. Podařil se ti husarský kousek příteli." „Oni jsou..." „Ano, jsou to spojenci Khanů. Neštítí se opravdu ničeho a chtěli tě jenom zneužít. Vysát z tebe všechnu energii, aby se mo- hli vrátit na svoji planetu." Tvorové i Asstér se na chvíli odmlčeli, zřejmě spolu rozmlouvali. Snažil jsem se zadržet Astéra:

„Víš,Astére, je zde jedna věc, o které by jsi měl vědět. Já jsem tomu umírajícímu muži slíbil, že se postarám o princeznu." „To je v pořádku, to jsi ještě nevěděl, kdo jsou." „Ano, ale i když to teď vím. Tak se přesto domnívám, že bych měl dané slovo dodržet." Skarnové v nádobě se uklidnili a Astér se obrátil ke mně. Bylo vidět, že se na mne hněvá, i když se snažil ovládat. Sklonil jsem hlavu a pokračoval: „Vím, že jsi můj duchovní učitel a měl bych mít k tobě úctu a respekt. To všechno samozřejmě k tobě cítím, ani tahle situace na tom nic nezmění. Ale myslím si, že bychom měli dodržovat jistá pravidla."

 

Astér  se už zase usmíval a sklonil zbraň. „Opravdu to chceš udělat, chceš jim pomoci i přesto, jak se k tobě zachovali?" „Ano i tak" „Tak dobře," souhlasil Astér a zandal zbraň zpět do pouzdra. „ale víš co je v sázce, v sázce je tvůj život. Opravdu si´s to dobře rozvážil?" „Domnívám se, že ano," odpověděl jsem rozhodně. Astér se pomalu přiblížil k nádobě. „Budeme ti nesmírně zavázáni, Mohamo a splníme ti každé tvoje přání," pronesla pokorně Darja. Mezitím Astér sundal nádržku a požádal mne, abych si lehl na podlahu. Udělal jsem, co řekl. Pak odstranil skleněný poklop. Řekl mi, abych se uvolnil a soustředil. Zachoval jsem se podle jeho pokynů a když jsem byl v naprostém klidu a uvolněný, tak přistoupil k operaci.

 

Opatrně vyjmul z nádoby prvního tvora, který do mne vstoupil přes krční obratel. Pak do mě vstoupil druhý tvor a ten se usadil v břiše. Několik minut jsem cítil nesmírnou bolest a tlak ve zmíněných orgánech, potom se objevilo svědění a svrbění v nejrůznějších částech těla. Později jsem nad sebou definitivně ztratil vládu a omdlel jsem. Nevím přesně, jak dlouho jsem byl v bezvědomí, ani co se všechno ve mně odehrávalo. Když jsem však opět přišel k sobě, zjistil jsem, že mým tělem prochází nesmírný zdroj energie a neznámá vitální síla. Pohlédl jsem na Astéra a usmál se. Když můj přítel zjistil, že jsem v naprostém pořádku a všechny funkce pracují normálně a moje osobnost nebyla nijak změněna, což byla jeho podmínka. Tak nás Astér opustil.

 

Zůstal jsem sám. Bylo podivuhodné, že jsem přítomnost těch dvou bytostí v sobě téměř nepociťoval. A přesto jsem vnímal, že jsem se trochu změnil. Pomalu jsem se odhodlal vstát z podlahy, umístil jsem nádobu na své místo a rozhédl se. Všechny ty zvláštní věci a zařízení najednou dostali smysl a řád. Uprostřed místnosti byla jakási lavice, byla to řídící lavice, na které sedával Corts jako velitel a hlavní pilot. Byl jsem ještě trochu zmatený a omámený, ale přesto jsem se poněkud vrávoravým a šouravým krokem dostal nějak k řídící lavici a usedl na ni. Spíše bych měl použít výraz, že jsem ulehl, neboť jsem se nacházel v pozici polovičního sedu a polovičního ledu, něco mezitím. Opřel jsem se o opěradlo a podíval se před sebe na obrazovku počítače. Jako první se ve mě projevil Corts a vedl všechny moje pohyby. Stroj pomalu zabzučel, bylo to jako, když se spouští počítač. Pomalu se rozsvěcovala všechna světla v sále a stroj se začal probouzet. Navázali jsme první kontakt a já jsem cítil, jak se postupně začínám propojovat s jednotlivými funkcemi lodi. Zjistit rozsah škod a vyhodnotit situaci pak nebylo vůbec obtížné. Nebylo to tak hrozné, jak jsem se původně domníval. Však si s tím také Corts velice snadno a rychle poradil a záhy byla loď připravena ke startu. Nejdříve se ale musel stroj vyprostit z hliněného vězení, to zařídili pomalejší motory.

 

Potom už byla loď připravena k vlastnímu odletu. Naplánovali jsme si, že start musí být co možná nejrychlejší, abychom Silkirki překvapili. Zeptal jsem se Cortse, jest-li si myslí, že jsou přesvědčeni o jejich zneškodnění. „To nevím," odpověděl Corts , „ale vzhledem k tomu, že nás nezačali hledat, se domnívám, že jistou naději na moment překvapení máme." „Tak do toho," řekl jsem a spustili jsme zbývající zařízení. Během několika minut nashromáždila loď potřebnou energii do svých akumulátorů a byla připravena k odletu.

 

Start proběhl přesně tak, jak jsme si naplánovali. Využili jsme momentu překvapení a prorazili obrannou, respektive útočnou linii silkirků. Kteří byli natolik vyvedeni z míry, že než-li si uvědomili, co se vlastně stalo, byli jsme již dávno pryč a na nějaké pronásledování bylo pozdě. Když jsme se ocitli ve volném prostoru, nastal klid a veškeré řízení lodi bylo převedeno na počítač.

 

Vesmír mne překvapil svojí barevností a rozmanitostí, nebyl tak temný a pustý, jak jsem si ho představoval. Vzdálené galaxie a hvězdy vytvářely nádherné pestrobarevné útvary a kompozice. Hra stínů a světel na pozadí prostoru vypadala, jakoby tyto scenérie vytvářela ruka neviditelného malířského mistra. „Kam vlastně letíme?," zeptal jsem se svých nových přátel. „Musíme se spojit s naší nejbližší základnou, která je odsud vzdálena jen několik hodin a ta nás později dopraví domů." „Za předpokladu, že ji ovšem Silkirkové neobjevili," dodal jsem. „Doufáme, že ne. Základna je velice dobře chráněna neviditelnými štíty." „Za jak dlouhou dobu budeme na místě?" „Buď trpělivý příteli Mohamo, nebude to dlouho trvat." Corts měl pravdu, let nebyl moc dlouhý. Od startu k základně to trvalo jenom několik hodin. Senzory na počítači se daly do pohybu, to znamenalo, že základna je odsud nedaleko.

 

Ale já jsem stále nic neviděl. „To je v pořádku, že nic nevidíš, Mohamo," ozval se ve mě  Corts „ale základna je už jenom pár mil před námi." Oba stroje spolu již prostřednictvím počítače začaly komunikovat a Corts poslal kód. V okamžiku, kdy byl kód potvrzen se objevila základna. Byla to obrovská koule o velikosti malé planetky. Na obrazovce se objevila neznámá tvář. Byl to voják, který obsluhoval počítač v řídícím centru. Voják se zarazil, když mne uviděl a zeptal se: „Kdo jste?" „Jmenuji se Arkell Corts, velitel královské gardy a přivážím princeznu Darju. Byli jsme sestřeleni Silkirki na planetě Kevala a byli jsme nuceni vstoupit do tohoto těla. Toto tělo již mnoho nevydrží, proto ti nařizuji vojáku, abys nás ihned vpustil dovnitř." Voják byl překvapen a nevěděl co má dělat. Zavolal tedy raději svého nadřízeného. Ten se ho zeptal: „Znali kód?" „Ano, pane. Jenže je tady ještě něco divného. Princezna Darja a velitel stráže Corts jsou prý oba v jednom těle. To se ještě nestalo."

 

Nadřízený vojáka mávl rukou a  vydal rozkaz, abychom byli vpuštěni na základnu. S tím vyčerpáním měl Corts pravdu, moje tělo bylo už opravdu velmi vysílené a unavené. Jen s vypětím všech sil jsem dokázal loď navést do boxu. Svoje síly jsem poněkud přecenil, ono mít v sobě dva hady není nic příjemného. Prostor kolem sebe jsem již téměř nevnímal, tak že vám základnu ani při nejlepší vůli nedokáži popsat. Neboť jsem každou chvíli upadal do bezvědomí a opět se z něho navracel. To je jediné, co si pamatuji. Nějakou chvíli ještě trvalo, než-li jsme se dostali do parkovacího prostoru základny. Můj mlhavý dojem byl ten, že byla kolem lodi naprostá tma. Okna byla vzdálená natolik, že sem jejich světlo nedopadalo.

 

Stroj proplouval základnou zvolna a majestátně, jakoby dával najevo, jak vzácné veze  pasažéry. Rozlehlá vrata hangáru se pomalu začala otevírat a objevil se pruh světla, který ozářil celou loď. Loď se obrátila vpravo a zamířila do boxu. Stejně pomalu, jako jsme sem přiletěli loď dosedla na plochu hangáru a vypnula všechny motory. Venku na nás čekal již přímí Cortsův nadřízený s doprovodem vojáků a lékařů. Když jsem je při vystupování spatřil, tak jsem zavrávoral a definitivně jsem nad sebou ztratil vládu. Co se dělo potom nevím, protože jsem vůbec nic nevnímal.

 

Probouzel jsem se velmi pomalu a pozvolna a vůbec jsem se necítil nijak příjemně. Bolela mne hlava, břicho a všechny svaly jsem měl ztuhlé. Ležel jsem na jakémsi jednoduchém  lůžku bez polštáře a bez přikrývky, jinak byla místnost úplně prázdná bez jakéhokoliv kusu nábytku či dekorace. Rozhlížel jsem se a pokoušel jsem se vstát. Náhle se otevřeli dveře a do pokoje vstoupil neznámý muž, později jsem zjistil, že to je Cortsův nadřízený. „Ještě zůstaň ležet příteli, jsi ještě dost unavený. Musíš ještě hodně odpočívat, vzhledem k tomu, co jsi prožil." Muž se zdál být docela sympatický a inteligentní. Obrátil jsem se k němu alespoň na pravý bok. „Jak se cítíš?," byla jeho další řečnická otázka. „Jsem ještě celý rozlámaný  a unavený, bolí mne celé tělo," odpověděl jsem s námahou. „To bude dobré, jen klidně lež a odpočívej. Promluvíme si, až ti bude lépe."

 

„O čem?," domníval jsem se, že tady není co vysvětlovat. Muž byl už na odchodu, ale když zaslechl moji otázku, tak se ještě otočil a pohlédl na mne. „Tak například o tom, proč jsi udělal, co jsi udělal. S takovým případem jsem se ještě nesetkal, aby někdo vzal dobrovolně do svého těla dva skarny. Chtěl jsem se pokusit to pochopit, ale nějak mi uniká souvislost." Usmál jsem se, byl to spíš škleb, než úsměv. „Udělal jsem to ze smyslu pro povinnost, nechtěl jsem aby zbytečně zahynuli dvě živé bytosti." „Jsme přeci ve válce, jsme s vámi v konfliktu a vy uděláte tohle. Co si o tom mám myslet?" Pokčil jsem rameny, na takové otázky se těžko odpovídá. Přesto jsem řekl: „Se mnou nikdo v žádném konfliktu není," a zavřel jsem oči. „Potřebuješ něco?," zeptal se muž, než odešel. „Jenom polštář a deku, je mi hrozná zima." Bylo mi vyhověno, personál lékařského oddělení mi donesl přikrývku a občerstvení. Když jsem pojedl a vypil trochu vody, tak jsem vysílením opět usnul.

 

Mezitím se Cortsův nadřízený, který se jmenoval Kork a hlavní lékař základny bavili o mém zdravotním stavu. „Jak dlouho mohou ty jeho stavy trvat?," ptal se Kork opravdu upřímně a se zájmem. Doktor pokrčil rameny a odpověděl: „Těžko říci, záleží na jeho organismu. Každý vydrží něco jiného, jeho fyziognomie je poněkud odlišná od té naší. Přesto si dovoluji tvrdit, že je téměř zázrak, že ještě žije. Nepatří právě mezi trénované bojovníky." „Doktore a nemáme nějaký přípravek na povzbuzení nebo regeneraci organismu?" Lékař se zamyslel a pak dodal: „Mohli bychom použít výtažek šťávy z našich symbiontů, to pomáhá vždycky." „A nestačila by jednoduše regenerační vana?"

„Můžeme to zkusit, chceš to aplikovat hned?" „Co nejrychleji, jsme mu v mnohém zavázáni."

Během mého hlubokého bezvědomí jsem byl převezen asistenty na jiné oddělení ,což nebylo nic jiného než obrovská místnost ve které se nacházelo ohromné množství jakýchsi kójí, v nichž se regenarovali zranění nebo nemocní Skarnové. Moje obnovování organismu nebylo tak náročné a nákladné, byl jsem koneckonců jenom unavený a vyčerpaný. Žádná závažná zranění jsem neutrpěl, přesto jsem v regeneračním zařízení strávil několik dní. a když jsem se probral, tak jsem byl v naprostém fyzickém i duševním pořádku.

 

Následujícího dne mne skarnové odvezli do jiného, lepšího pokoje, dalo by se říci, že se jednalo o jakýsi apartmán. Byt byl zařízen velmi moderně a elegantně se všemi technickými vymoženostmi. Byla zde zvlášť ložnice a koupelna, domácí počítač a telestěna. Nalezl jsem i komunikátor a nové oblečení. Když jsem kontroloval komunikátor, ozvalo se zvláštní zapípání a zapojil se domácí telefon. Na displeji se objevila Arkellova tvář a ptala se, jest-li může vstoupit. Odpověděl jsem, že ano, ale nevěděl jsem, jakým způsobem se dveře otevírají. Arkell mi poradil, abych se dotkl senzoru na telefonním zařízení. Udělal jsem oč mne požádal, dveře se automaticky  otevřeli do stran a Arkell mohl vejít. Vybídl jsem ho, aby se posadil na pohovku.

 

Po úvodních rozpacích jsme se nakonec dali do hovoru. Arkell se zeptal, jak se mi daří a já odpověděl, že už to je lepší. „Jak dlouho zde budu muset zůstat?," zeptal jsem se. Arkella moje otázka trochu zaskočila a zklamala, ale přesto pohotově odpověděl: „Co se mne týká, mohl by jsi odejít kdykoliv.V podstatě jsi již zdráv, ale myslel jsem si, že u nás nějaký čas zůstaneš a budeš si chtít prohlédnout naši zemi." Uznal jsem, že jsem to svojí otázkou poněkud přehnal, ale i tak jsem odpověděl: „Musíš omluvit, že jsem tak netrpělivý," řekl jsem pokorně "ale už bych se velice rád vrátil na Kevalu a pokračoval ve své činnosti." „Smím se zeptat, čím jsi se zabýval?" „Na planetě Zemi jsme měli takovou ekologickou farmu a také jsme se prostřednictvím Plejáďanů zajímali o průzkum vesmíru a cestování do jiných světů. Chtěl bych v těchto aktivitách pokračovat i na Kevale, která se stala mým druhým domovem."

 

„Tomu rozumím Mohamo a přeji ti, aby jsi byl ve svém díle úspěšný." Poděkoval jsem Arkellovi a rozloučili jsme se. O několik minut později se ozval Arkell opět: „Naše královna mne pověřila, abych ti oznámil, že by se s tebou ráda setkala." „Udělí mi audienci?," zeptal jsem se překvapeně. „Přesně tak" „Mám se nějak zvlášť obléci?" „Není třeba, stačí, když půjdeš tak, jak jsi." „Doprovodíš mne? Ještě se u vás moc nevyznám." „Samozřejmě." Královna Omphalé mne očekávala ve svém apartmánu. Když jsem vstoupil, tak se usmála a zeptala se: „Tak to jsi ty, kterému vděčíme za život naší dcery?" Pozdravil jsem královnu a opověděl, že ano. Pokynula mi, abych se posadil do křesla naproti ní.

 

Byla velmi krásná, mnohem krásnější, než princezna Darja. Její krása se však neprojevovala pouze

na fyzické úrovni, nýbrž také moudrostí a zkušeností. Pomyslel jsem si, kolik jí může být asi let, milión, sto tisíc? „Naše dcera ti příteli slíbila splnit jakékoliv přání. Nyní máš příležitost ho vyslovit."

Usmál jsem se a poděkoval. Až do tohoto okamžiku jsem byl přesvědčený, že žádné přání nevyslovím, že postačí, když získám nové přátele. Nyní jsem si ale uvědomil, že jedno přání bych přeci jenom měl. „Královno, zpočátku jsem se domníval, že žádné přání nemám. Ale právě mne napadlo, že přeci jenom jedno přání mám." „Povídej příteli. Bude-li to jen trochu možné, ráda ti tvé přání vyplním."  „Myslím, že je ve vaší moci toto přání splnit. Přestaňte prosím válčit s Kevalou, jiné přání nemám." Královna na mne překvapeně pohlédla a odpověděla: „To nejde příteli, máme jisté závazky vůči našim spojencům." „Získáte lepší přátele, například Astéra a Kevalu," namítl jsem „Kevala je mojí novou vlastí a my jsme přeci přátelé." „Astéra si velmi vážíme, v minulosti jsme se již několikrát setkali a vždy se zachoval čestně vůči nám," královna si několikrát povzdychla „opravdu to není tak jednoduché drahý příteli, i kdybychom stokrát chtěli. Ty jsi žákem Astérovým?" Odpověděl jsem, že ano. Zdálo se mi, že jednám v jeho duchu.

 

Na několik minut jsme se odmlčeli, oba jsme hledali nšjaká vhodná slova, jak pokračovat v dialogu. Zdálo se však, že je to velmi obtížné. Ze zdvořilosti se mě královna zaptala, jak se mi u nich líbí. Odpověděl jsem, že je to tu pěkné, ale že mi chybí příroda. Požádal jsem královnu, jest-li bych se směl vzdálit a vrátit se do svého pokoje. Královna na souhlas mírně kývla hlavou a já jsem ji opustil. Nebyl jsem rozzlobený, jenom mne trochu mrzelo, že tak moudrá a vzdělaná žena, vůbec nic nepochopila. Usedl jsem do křesla a napsal textovou zprávu Astérovi, kde jsem mu vše vylíčil, včetně mého návrhu. Astérova odpověď byla následující: Tušil jsem příteli, že máš něco za lubem, už když jsi žádal o svolení letět na základnu. Ale tohle mne opravdu velice příjemně překvapilo. Je vidět, že jsi se přeci jenom něco naučil. Ze záporného výsledku si nic nedělej. Nyní se můžeš vrátit domů, na Zemi. Zareagoval jsem, že bych velice rád zůstal natrvalo na Kevale a vytvořil tam novou komunitu. Astér odpověděl, že proti mému rozhodnutí vůbec nenamítá a navíc mi sdělil, že má pro mne jisté překvapení. Jaké je to překvapení povahy, však říci nechtěl.

 

Až doma příteli, až na Kevale. Byla jeho odpověď. Na Kevalu jsem se vrátil prostřednictvím

brány času, kterou Khasové také vlastnili. Když jsem se vrátil na Kevalu, zjistil jsem, že válka již skončila a po dlouhé době nastal mír. Silkirkové nemilosrdně rozdrtily slavnou americkou armádu, která do té byla postrachem pro galaxii. To bylo to překvapení, které sliboval Astér. Teď však nastalo pro Kevalu a její obyvatele nelehké období. Udržet tento stav a naučit se spolupracovat se svými sousedy. Vrátil jsem se do vesnice Sokolů, tedy do místa, které jsem z celé Kevaly znal nejdůvěrněji a kde jsem měl své přátele.

Přivítat mne přišli všichni obyvatelé vesnice a Georg se hned začal vyptávat na mé dobrodružství se Skarny. Usmál jsem se a přátelsky jsme se objali, pak mne provedl po vesnici. „Zdá se mi to nebo je tady víc domů?," zeptal jsem se, Georg se usmál a odpověděl: „Jsou tu nějaké změny, těch domů je tu skutečně víc." Mezitím jsme došli až k domu, který si postavil Georg a který obýval společně s Johnem a jinými pozemšťany.

 

Zdá se, že nápad zůstat na Kevale jsem neměl jenom já. George mne pozval do domu a ukázal mi obytné místnosti. Dům byl zařízen jednoduše a úsporně, bez zbytečných dekorací a efektů..Georg mi navrhl, že bych zde prozatím mohl bydlet, než-li si zajistím vlastní dům. Jeho nabídku jsem rád přijal.

Následující den byla porada, na kterou jsme byli já i George pozváni. Rokovalo se zde o budoucnosti Kevali, o způsobu státního uspořádání, hospodaření, náboženství a podobných tématech. Při té příležitosti jsem se náčelníka zeptal, jest-li bych se mohl na Kevale natrvalo usadit, náčelník souhlasil. Později mi udělili titul čestného občana. Předložil jsem mu svůj plán na obrodu země, tedy konkréttněji jsem měl v úmyslu založit zde novou ekologickou farmu. Tuto iniciativu později podpořil i Astér a byla všeobecně přijata.

 

Plejáďané nám opět pomohli vybrat vhodnou lokalitu a s výstavbou objektů, abychom se ihned mohli začít věnovat vlastní práci. Také nám pomohli s průzkumem terénu, abychom mohli vybrat vhodné plodiny pro pěstování. Některé rostlinné kultury byly dovozeny ze Země a ujali se, jiné se naopak neosvědčili. Rovněž výběr dobytka pro chov byl komplikovaný. Například kráva se na Kevale vůbec nevyskytuje, ale když jsme dali domorodcům ochutnat mléčné produkty, tak jsme měli úspěch. Zemědělství bylo na Kevale prakticky neznámé. Z toho důvodu nám také někteří kmenoví náčelníci nedůvěřovali, ale když jsme začínali mít výsledky, tak uznali, že na tom přeci jenom něco bude. Ti prozíravější pochopili, že lovem se nemůže člověk živit donekonečna. Přestože je Kevala rozlehlá, její přírodní bohatství není bezedné. Kdežto zemědělství nabízí obnovitelný zdroj obživy.

 

Pomalu plynul den za dnem a zdálo se, že se život na Kevale vrací do normálních kolejí. Planeta Kevala v mnohém připomínala kolonizaci Ameriky. Byli zde indiáni, vlastně domorodci, kteří se jim velmi podobali. Jejich tradice a zvyky se téměř shodovali. Byli zde ale také dobyvatelé. Někteří z velitelů, kteří přežili masakr Silkirků, se nedokázali s porážkou smířit a připravovali odvetu.

Tak přišla takzvaná partyzánská válka. Velitelé vytvořili ozbrojené oddíly, které napadali vesnice domorodců, nemilosrdně zabíjeli muže, ženy i děti, přepadávali povozy se zásobama ... Bylo to opravdu jako v oněch dávných dobách v Americe. Což se nám, kteří jsme se chtěli na Kevale trvale usadit, moc nelíbilo.

 

Vojáků, kteří by nás chránili mnoho nebylo a domorodci již byli věčnými šarvátkami a bitkami také unaveni. Jednoho dne, když jsme o tomto problému rozmlouvali s našimi hvězdnými přáteli, Astér pronesl: „Byla by zde jistá možnost, jak zajistit trvalý mír. Museli by však s tím všichni souhlasit, nebo by se musel najít někdo, kdo by se dokázal obětovat."

„O co se přesně jedná," zeptal jsem se nedočkavě. Astér se usmál a pokračoval: „Jak jistě víte z našich dřívějších setkání, existují v tomto prostoru různé další úrovně, kterým se odborně říká dimenze. V těchto dimenzionálních světech existuje také život, který je totožný s naším, liší se jen v detailech. Mezi těmito světy existují brány, které mohou být za určitých okolností otevřeny. Pomocí těchto bran je možné také cestovat a to nejenom po současném vesmíru, ale i do minulosti a do budoucnosti. Existují ale také světy, které jsou na duchovní úrovni. Také tyto světy mohou být otevřeny. Tento přerod však může nastat jedině tehdy, je-li zaručena jistá kompatibilita prostředí.

 

To znamená, jsou-li všichni naladěni na stejnou frekvenci." Astér se odmlčel. Překvapeně jsme se po sobě podívali, to by snad bylo řešení, napadlo mne. Jenom jest-li s ním budou všichni souhlasit. A tak jsme dostali od Astéra nový úkol. Ale přesvědčit obyvatele Kevaly o duchovním řešení krize, nebylo nijak jednoduché. Než-li by se nám všem vysvětlit proces přerodu (převrácení), uplynulo by mnoho let. Navštívili jsme několik vybraných kmenů a rozmlouvaly s náčelníky a šamany, ale jen někteří poznali, o co jde.

Na seanci Astér řekl: „Tušil jsem, že to takto dopadne. Ale ještě není nic ztraceno." „Mohli bychom zkusit druhou možnost, říkal jsi, že existuje ještě jedna cesta," zeptal jsem se Astéra. „Ano, ale to by se musel někdo z nás obětovat za celý národ Kevaly."Astér se odmlčel a chvíli váhal, jest-li má pokračovat. „V čem to spočívá?" byla moje další otázka.

Astér odpověděl, že by se musel udělat jistý rituál a přiněm provést lidskou oběť. Ten člověk by musel být duchovně velmi vyspělí a kompatibilní s prostředím, které bude otevírat. „Ten člověk zemře?," zeptal se George. „Ne tak docela, on se také převrátí a stane se kosmickou bytostí, dojde k jakémusi povznesení. Ale nevím, jest-li by byl někdo ochoten toto riziko podstoupit kvůli národu Kevaly." Přestože si Astér nebyl jistý, našlo se několik dobrovolníků, kteří byli ochotni riskovat svůj život.

Všichni museli projít několika letou přípravou. Příprava spočívala ve speciálním cvičení, meditaci a odříkání. Stal jsem se také dobrovolníkem, přihlásil jsem se u Astéra mezi prvními. Astér se spokojeně usmíval, přestože něco takového od pozemštˇanů neočekával.

 

Ale my jsme se již necítili být pozemšťanama, protože naší novou vlastí se stala Kevala. Postupně odpadal jeden dobrovolník za druhým, až jsem zůstal jenom já. Nechci zde tvrdit, že jsem nějak zvlášť duchovně vyspělý. Do posledního kola, abych tak řekl, jsem se propracoval jenom díky své matce, která byla stále přítomna v mém srdci. Jenom díky její energii jsem byl připraven postoupit tento nelehký úkol. Mezitím naši vesmírní přátelé postavili na vyhrazeném místě obrovské pyramidové stavby, které se stali jakýmisi příjemci energie. Bylo zde shromáděno ohromné množstí energie a domorodci sem přinášeli obětiny a dary svým bohům.

 

Večer pak začal velký duchovní program, při němž kevalané nejprve obětovali své dary. Uprostřed pyramid byl vybudován velký oltář a na něm plály pochodně. Vedle něj stali duchovní a přednášeli hymny. Pomalu a rozvážně jsem v doprovodu svých přátel přicházel směrem k oltáři.

Všechny potřebné obřady již byly vykonány a čekalo se jen na můj příchod. "Jsi připraven postoupit tuto oběť?," zeptal se formálně Astér, odpověděl jsem, že ano. Lehl jsem si na oltář a čekal, co bude následovat. Právě v tom okamžiku se na vrcholcích pyramid začala uvolňovat energie, která se spojila do podoby blesku a zasáhla mé tělo.