Divoký zákon: (4/5) Lov medvěda

‚‚Taková nádhera,’’ rozplýval se Edwards.
    Kráčeli hlubokým lesem.
    Storm s hlavou skloněnou kontroloval stopy. Carter se ostražitě rozhlížel.
    ‚‚Úžasné! Krásné! Skvostné!’’ Lovci po něm šlehli nevraživým pohledem.    ‚‚Dýchá to tu takovou nepopsatelnou atmosférou. Příroda je chrámem klidu, míru a ticha.’’
    ‚‚Tak buďte ticho, jinak ztratím klid a na mír můžete zapomenout.’’ Zavrčel nakvašeně Stormuset. Nebudu si s váma hrát na to, jak jsme na sebe hodní.’’
    ‚‚Budete mu.
    ‚‚Nebuďte tak popudlivý, příteli,’’ řekl s nádechem posměchu Edwards.
    ‚‚Nejsem váš přítel, měskej snobe.’’  
    ‚‚Dokud vás platím nesnesu takové urážky, rozumíte?’’
    ‚‚Budete mset. Obávám se, že vám unikla jedna maličkost. Nepotřebuji dva lovce. Mohu vás kdykoliv propustit.’’
    Storm neodpověděl.
    ‚‚Požaduji abysme se usmířili.’’
    ‚‚Abychom,’’ opravil ho Storm.
    ‚‚Na tom nesejde. Podáme si ruce. A vy ji nabídnete jako první.’’
    Storm se na něj nevěřícně podíval. Edwardsova sebejistota ho překvapila.
    ‚‚Čekám. Je to podmínka pro vaše setrvání v mých službách.’’
    ‚‚To si náramně věříte. Kdo mi zabrání, abych vás teď třeba nezabil?’’ Zeptal se výhrůžně. Chtěl Edwardse zastrašit.
    ‚‚Špatně položená otázka. Ne kdo, ale co. Ty peníze, které bych vám jako mrtvola nedal.’’
    ‚‚Vezmu si je sám.’’
    ‚‚Nejsem hlupák abych je nosil u sebe. Až se budeme vracet, stavím se v bance.’’
    Carterovi v očích blesklo porozumnění a špetka obdivu.
    Storm se zastavil. Les jakoby ztichl napětím. Richard probodával Mathewa nenávistným pohledem. Pak neochotně natáhl ruku.
    Edwards mu ji s vděčným úsměvem stiskl. ‚‚Jsem rád, že jsme zase přátelé,’’ řekl.
    Chvíli šli mlčky. Ve vlhkém vzduchu rostla špatně skrývaná nenávist. Jemný ranní svit vysoušel poslední kapky rosy. Vzduchem se nesla vůně usychajícího jehličí. Mech tlumil kroky.  Zdálky doléhalo tiché burácení řeky, k níž mířily.
    ‚‚Pane Cartere, možná budu trochu dotěrný, ale vám se snad v přírodě nelíbí, že jste se tak podrážděně tvářil?’’
    ‚‚Líbí. Ale pro hezký věci mám jednu zásadu,’’ odmlčel se. ‚‚Zklapni a čum.’’
    ‚‚ Chápu. A víte, docela by mně zajímalo, co ostříleného lovce na divočině nejvíc fascinuje.’’ Mluvili polohlasem.
    ‚‚Ta syrovost,’’ odpověděl. Před chvíli se přesvědčil, že bude rozumné spolupracovat.
    ‚‚Syrovost? Nevidím tady nic takového.’’
    ‚‚Vidíte a slyšíte, ale neuvědomujete si to.’’
    ‚‚Nevěřím. Slyšíte ten nádherný zpěv ptactva? Co je na tom syrového?’’
    ‚‚Všechno. Ti ptáci volají buď jestli vstoupíš na moje území rozbiju ti zobák, nebo hledám samici, nejde mi o nic jinýho než o pudy. Na tom není nic krásného, Edwardsi.’’
    ‚‚A co ta srnka, která se tam mihla, byla nádherná.’’
    ‚‚Byla vystrašená. Zdrhala před náma. Celej život žije ve strachu. Nemůže se ani v klidu nažrat. Každou chvíli kontroluje jestli ju zrovna něco nechce zabít.’’
    ‚‚No tak potom šelmy. Jsou ztělesněním síly a odvahy.’’
    ‚‚Zestárnou a neuloví ani králíka. Většina jich pojde hladem. Představte si to. Zesláblý vlk, leží schoulený v temnotě své nory, vnitřnosti mu trhá hlad a on s tím nemůže nic dělat, čeká na smrt.’’    
    ‚‚Dobrá. Pořád ale kolem vidím plno stromů a květin.’’
    ‚‚Zápasí o místo na slunci, o trochu vody. Snaží se zadusit ostatní.’’
    ‚‚Dejme tomu, ale zkuste vnímat celek. Nechte to na sebe působit. Necítíte ten klid? Netvrďte mi, že ne.’’
    ‚‚Cítíme to samy, Edwardsi,’’ řekl lovec. ‚‚Cítíme klid, protože tu je syrovost. Je tu všechno jak má být. Silní vítězí. Slabí umírají. Je to krutý, možná zlý a mě se zdá, že moc, ale takový to bylo vždycky. A my cítíme klid, protože tady je naše přirozenost . Tady se vracíme ke kořenům. My lidi už sme takový. Vnitřně i přes tu civilizaci pořád vyznáváme ten divokej zákon, že silnější přežije. Je to v nás.    Chvíli mlčeli. Hukot řeky tlumil jejich kroky. Skrze stromy se prodíraly paprsky slunce a prozařovaly mlhu.
    Teda, pane Cartere nevěděl sem, že jste takový filosof.’’
    ‚‚Vy ještě nevíte věcí.’’
    ‚‚Oba zklapnout, medvěd je blízko.’’ Šeptl Storm.
    Les prořídl. Ocitli se asi sto metrů od řeky. A od medvěda. Od medvědice s medvídětem.
    ‚‚Zatraceně,’’ sykl Storm. ‚‚Má malý. Miřte přesně Edwardsi. Jestli nezabijete první ranou, naštve se a máme problém.’’
    ‚‚Klid, doma na střelnici jsem zasáhl těžší cíle,’’ řekl Edwards a pozvedl hlaveň.
    ‚‚Ale tohle je živý. Úplně něco jinýho. Zabil jste něco živého?’’ Šeptal.
    Edwards neodpověděl. Mířil. Hledí, muška, medvědice. V jedné rovině. Nemůže minout.
    ‚‚Slyšíte? Je to důležitý. Zabils ste něco živého?’’
    Edwardsovi v hlavě vířila změť pocitů. Přišla chvíle, na kterou se těšil, které se bál.
    Přece nejsem zbabělec, říkal si, co na tom o jednoho medvěda míň? Nic to není, tak co mi brání vystřelit?  Vždyť ho nemusím zabít. Proč vlastně?
    Úporně sevřel rty.
    ‚‚Tak dělejte,’’ sykl Carter.
    Edwards odjistil.
    V tom se z křovin vyřítil jakýsi černý tvor. A zaútočil na medvídě. Kvičelo. Z roztrženého ucha se mu řinula krev. Medvědice strašlivě zařvala a vrhla se na vetřelce.
    ‚‚Zatraceně, rosomák,’’ řekl Storm. ‚‚Rychle střelte’’
    ‚‚Ne, chci vědět jak to dopadne.’’
    ‚‚To vám povím. Medvědice to nepřežije.’’
    ‚‚Potom nebudu chtít jako náhradu dalšího. Naše výprava skončí.’’
    ‚‚Jak chcete. Ale děláte chybu, ona to fakt nepřežije.’’
    ‚‚Tomu nevěřím. Je větší, silnější a chrání medvídě.’’
    ‚‚Rosomák je obratnější a zákeřnější. Vždyť to vidíte sám, jak je rychlý.’’
    Tvor kroužil kolem medvědice a zraňoval ji krátkými rychlými výpady. Ta nestačila uhýbat, natož útočit.
    ‚‚Jo,’’ přidal se Carter. ‚‚Nevíte, co je rosomák zač. Všichni ho nenávidí. Lidi i zvířata. Je to vtělený zlo. Myslíte, že má hlad? Ne, zabíjí pro potěšení. Chápete? Jediný zvíře tohle dělá. Medvědice nepřežije.’’
    Edwards zavrtěl hlavou. ‚‚Zabíjení ze zábavy nemůže být víc, než síla matky chránící potomka.’’
    ‚‚Na ideály se tady nehraje. Až zmoudříte pochopíte to sám.’’
    Ozval se děsivý skřek dodělávajícího.
    ‚‚ To neni možny. Ona to zvládla,’’ hlesl Carter.
    ‚‚Byla zkrvavená a zraněná. S krví podlitýma očima se rozhlížela po okolí. Vedle ní ležel roztrhaný rosomák. Medvídě se k ní s kňučením tisklo.
    ‚‚Víte, pánové, já jí věřil, protože silný mateřský instinkt…’’
    ‚‚Střílejte,’’ zařval Carter.
    Medvědice je spatřila. Šílená vztekem a bolestí se se zlostným zařváním rozběhla.
    Hledí, muška, medvědice. Třesoucí se ruka. Rychle se blíží. Odjistil. Zmáčkl spoušť. Zaburácel výstřel. Medvěd se s hrozivou pomstychtivostí hnal dál. Zbývá sotva dvacet metrů.
    Storm vystřelil. Hromová rána jako z děla, ale minul. Medvěd se blížil.
    Carter zamířil. Medvěd povalil Edwardse a prokousl mu rameno. Carter vystřelil a prohnal medvědovi kulku hlavou. To Mathewa zachránilo.
    Edwards křičel bolestí a strachem. Byl v šoku.
     Až se lovci vzpamatovali, vyprostili ho zpod medvěda a Storm mu začal ošetřovat zranění. Edwards každou chvíli řval bolestí. Brečel.
    ‚‚Zklapni,’’ zavrčel Storm. ‚‚Nebo tě tu hubu zavřu.’’
    Carter došel k řece. Malé medvídě zmateněq volalo po mámě. Tenkým, plačtivým hlasem.
    ‚‚Ta už nepřijde,’’ řekl polohlasem Carter. ‚‚Tady by tě nečekalo nic dobrého. Zemřelo bys hlasem. Dlouhá pomalá smrt.’’ Vystřelil.
    Medvídě padlo mrtvé k zemi.
    Najednou neslyšel žádný křik.
    Došel ke Stormovi a uviděl Edwardse bezvládně ležet.
    ‚‚Omdlel?’’
    ‚‚Omráčil sem ho. Strašně řval.’’

    O několik dní později, až se Edwards zotavil dal lovcům peníze za jejich služby  a jako poděkování, za záchranu života.
    ‚‚Naše výprava skončila,’’ řekl. ‚‚Je po všem. Zítra se vracíme domů.’’
    Lovce s platem v kapse zamrazilo. Jediný důvod slušného zacházení s Edwardsem zmizel.