Ranyt: Proměna; Část XLIX.

Temná psychologická fantasy popisující cestu zbloudilé duše posenuté temným bohem.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

Přesto se nynější styl boje nezdál natolik účinný, aby je zachránil. Všem bylo jasné, že je jen otázka času, kdy přesile podlehnou. Danira stále naléhavěji prosila svou matku o vytvoření tunelu, průchodu nebo čehokoli jiného, co jim pomůže přežít. Zatím bezvýsledně. Začala být vzteklá. Možná že zase cítila jeden ze svých starých záchvatů. Bránila se tomu.

Na její pokyn se z kamenné podlahy zvedla obrovská dlaň rovněž z kamene. Na šířku měřila několik kroků, stiskla všechno, co uchopila. Asi desítka malých tvorů byla uvězněna v pasti, dokud je ruka nerozmáčkla a nezahodila. Krutý způsob zabíjení, o tom není pochyb, bohužel jeden z nejúčinnějších. Hlava jí začínala třeštit a cítila to téměř zapomenuté opojení...Danira přestávala zvládat své skryté démony. Ti se sápali na povrch stále naléhavěji, škrábali svými drápy na její mentální obrany a stále hlasitěji se dožadovali pozornosti, dokud jim nepodlehla.

Její oči se zvrátily dozadu, zůstalo viditelné pouze bělmo. I tak působila, že vidí. Rozhlédla se nyní již klidně a bez jakéhokoli stresu kolem, pomalu mávla rukou jedním směrem. Všichni její nepřátelé, na něž tím pohybem ukázala, vzpláli. Začal se šířit chaos, jeden narážel do druhého a tím se požár šířil. Chlapec se na ni udiveně otočil. Neměl ani ponětí o těchto schopnostech, jež měla. Za normálních okolností by byl snad vyděšený, ani on sám nyní nebyl tak úplně sám sebou. Odrážel útoky zbývajících nepřátel, kteří nehořeli nebo neutekli.

Ovládán pouze svým bohem, se strašnou touhou po krvi, rozběhl se přímo do ohnivého davu. Odčerpával z nekonečného množství síly svého pána. Oheň jej nepálil, zranění nebolela. Cítil se jako bůh sám, nemohl zemřít, nemohl být poražen. Jediné, co čekalo každého, kdo se mu postavil, byla smrt. Prosekával cestu pro sebe a svou společnici k jednomu z východů. Měli spoustu práce, protože hořící skřeti již pomalu popadali k zemi, zůstali jen ti živí, nesmírně rozlícení. Těm už bylo úplně jedno, jestli zemřou, chtěli se jen pomstít za všechny své druhy. Za všechna příkoří, jež kdy byla způsobena jejich národu. Ze všeho zlého vinili jen ty dva vetřelce.

Paradoxně oběma stranám v tomto momentu bylo jedno, jestli zemřou nebo vyhrají, pouze bojovali. Ranyt a Danira dělali všechno, co mohli, aby se dostali k nejbližšímu východu. Museli si proklestit vlastní cestu neustálým utíkáním a souboji. Konečně se dostali k jednomu z otvorů. Bez váhání do něj vklouzli, pelášili, co jim nohy stačily nejrůznějšími cestami; skřeti to zde znali a byli jim na stopě i v paralelních chodbách.

Zbavili se jediné skupinky, kterou viděli bezprostředně za sebou. Druidce došla trpělivost. Prudce se zastavila. Natáhla ruce před sebe, chtěla požádat přírodu, pak si ale uvědomila svou chybu – ona jí to musí rozkázat! Veškerou silou vůle přikázala zemi, aby povolila a zavalila tunely. Zemi se zprvu nechtělo, Danira však stále naléhala. Zem se nakonec nechala dívkou zlomit a vykonala její vůli. Směrem k městu za nimi se začaly stropy chodeb hroutit. Propad nedosáhl až k sídlu, to ale ani nebylo třeba. Stačilo zavalení nejbližších tunelů, aby se hlídkám ztratili. Navíc nyní měli před sebou strmý vzestup, jenž díky díře ústil až na povrchu. Vyšplhali po něm, jak nejrychleji mohli. Zatím budou muset pokračovat bez svých zvířat, jelikož je Danira zavolala teprve nyní. Bude jim to zřejmě pár dní trvat, takže zatím musí jít sněhovými pláněmi pěšky.

Ale nestěžovali si, takový luxus si nyní nemohli dovolit. Bez ohledu na povrch, po němž se pohybovali, nebo na způsob cesty, pokračovali dál. Jejich postup nezastavilo ani setmění, které v těchto krajích přicházelo nezvykle brzy. Věděli, že pokračují směrem k pevnosti, v níž se měl nacházet Firo'en Poute. Při pomyšlení na toto jméno opět popadla Ranyta zuřivost a touha po pomstě. Nikdy snad netoužil po ničem jiném víc.

Vrátil se několik kroků zpět, aby podepřel dívku. Začínala klesat vyčerpáním a bylo jasné, že na ní jdou mdloby. Bez problémů ji vzal do náručí. Stále omámený tajemnou mocí pokračoval ještě několik hodin, zatímco mu Danira spala v náručí. Slunce znovu vyšlo na oblohu, minul něco, co mu připomínalo les, veškeré stromy však byly zmrzlé a nerostlo na nich žádné listí. Viděl jen holé kmeny.

Po obou stranách se zvedaly mohutné skály. Procházel mezi nimi po širokém sedle dlouhém několik mil. Cítil, že odčerpává poslední zbytky energie. Zastavil, dívku stále držel v náručí. Beznadějně a odevzdaně se podíval na šedé nebe nad sebou. Hustě sněžilo a proti horám si přišel malý a bezcenný. Padl na jedno koleno, položil druidku na zem a sám si lehl vedle ní. Náhle nebyl schopen kroku. Otočil hlavu na bok, myslel, že bude zvracet. Celé tělo ho bolelo, hlavou se mu honily černé myšlenky, protože nemohl nic než ležet. Přemýšlel o smrti, jaká asi bude. Netrvalo dlouho, i on vyčerpáním omdlel.

Ze spánku ho probrala až Danira. Vzbudila se jako první, nyní se odsud museli dostat, aby tu neumrzli. Takhle špatně mu snad nikdy nebylo. Sotva kladl nohu před nohu. Každý okamžik chůze mu připadala jako hodina. Nechtěl nic, jen si zde lehnout a usnout. Bylo mu jedno, co se stane, jestli ho najdou skřeti nebo sežere medvěd. Díky dívce se překonával, sáhl si až na dno svých sil, aby se vůbec držel ve vzpřímené poloze.

Ještě několik nekonečných hodin chůze trvalo, než nalezli otvor jeskyně na levé straně. Hnáni vidinou odpočinku, bez váhání se k němu vrhli. Slunce mezitím znovu zapadlo a na nebi se ukázal měsíc s hvězdami. Vylezli až ke vchodu pár sáhů nad zem. Nakoukli dovnitř, zkusili zahoukat. Nic se neozvalo.

 

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz

---