Ranyt: Proměna; Část XLIII.

Temná psychologická fantasy mapující cestu zubožené duše posednuté zapomenutým bohem.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

Nejspíš už byl až moc posedlý vyhledáváním případných potíží a snahou jim předejít. Obhajoval se sám před sebou tím, že nemůže nechat nic náhodě, vždyť hodně lidí zemřelo jen kvůli nedostatečné opatrnosti. Brzy z něj vyprchají i poslední zbytky propůjčené moci. Přišlo by mu vhod najít nějaké vhodné místo k odpočinku, věděl totiž, že brzy přijde slabost a nevolnost, jež pokaždé vystřídaly pocity euforie a opojení. Možná že měl požádat o další posilnění, bůh by měl mít neomezené množství moci, takže to pro něj není problém... Zavrtěl hlavou, aby se zbavil podobných myšlenek. Nesměl se stát závislým na pomoci, byl to jeho boj, nikoliv boj mocné bytosti.

Následné stavy po vyprchání těch euforických pro něj začaly být pro něj vážným problémem. Musel hned na místě přerušit jízdu. Svezl se ze sedla. Klečel na kolenou, pravou rukou si držel břicho a levou vyvažoval, aby neupadl, jelikož se předkláněl. Ošklivě kašlal, před očima se mu zatemňovalo a nepřekvapilo ho, když se několikrát vyzvracel. Cítil na rameni dívčin dotek. Ten mu dodal alespoň trochu sil, potřeboval být jen na chvíli v klidu. Napůl stál, napůl ležel přes Sairenova záda a jen ztěžka oddechoval. Snažil se nevnímat pulsování na spáncích. Trvalo několik nekonečných chvil, než byl konečně zase schopen pokračovat v jízdě na hřbetě černé kočky.

Země se stále svažovala, dokud neskončila ostrým zlomem do propasti. Ani nescházeli úplně dolů, nemělo to žádný smysl, prasklina v zemi přece nemohla být nekonečně dlouhá. Měla by se tedy dát obejít.

Skutečně netrvalo dlouho a dorazili k jejímu konci. Zvláštní, pomyslel si, trhlina totiž prostě končila. Pravda, dosud podobný útvar viděl jen jednou, zážitek byl tehdy lemován děsivými výjevy, přišlo mu ale divné, aby se prostě zúžila a kousek na to už nikam dál nevedla – prostě se změnila v rovnou zemi. Rozjímat nad tím, co nemohl změnit, ale nemělo vůbec žádný smysl. Druidka již mohla pokračovat v jízdě, nemarnili čas – ztratili ho více než dost – a vyrazili.

Sněžný prach odletoval od dusajících nohou. Zkracovali vzdálenost každou vteřinou. Ranyt už putoval několik měsíců a dosud neměl žádný hmatatelný výsledek své snahy, zatím nedosáhl ničeho, co by jej nějak posunulo. Nebylo tedy divu, že nevěřil svým očím, když se v dáli před nimi objevila – byť zatím jen silueta – jakési pevnosti. Nečekal, že Severní pláně budou takto plné staveb. Celý život si pod tímto názvem představoval pouze nikdy nekončící bílou plochu a ledové nestvůry. Ano, to všechno zde skutečně bylo, ani ve snu by jej však nenapadla možnost, že najde pozůstatky předešlých civilizací, natožpak jednu, jež stále přežívala v jeskynních komplexech.

Nechtěl se pouštět do dohadů, kolik dalších úžasných a majestátných staveb bylo zasněženo nebo zničeno při Válce bohů. Dost možná je potkal stejný osud jako jejich obyvatele a stavitele, z nichž přežila jen hrstka v dnešní severní části Arfarie. I tak zde ovšem nalezli velmi zvláštní věci, dokonce i obyvatele. S největší pravděpodobností tu ještě čekalo na odhalení mnoho dalších tajemství.

Čím přijížděli blíž, tím jasněji viděli opevnění. Napůl zbořené hradby bývaly kdysi očividně silné a mocné. Tmavě šedivé kameny ošlehaly nekonečné větry. Rozpadlý půloblouk býval asi v minulosti bránou. Vnitřní část hradu se až na několik zborcených věží vcelku zachovala.

Na krátkých schodech vedoucích k dřevěným dveřím byl dokonce zameten sníh. To dodalo Ranytovi kuráže. Vtrhl dovnitř. Vstupní hala neměla velké rozměry. Po obou zakulacených stranách ji lemovaly honosné ochozy. Přímo naproti němu se nacházel průchod do další části budovy. Chvíli se rozhodoval, jakým směrem se vydat. Zvolil přízemí, shora by se vrahovi utíkalo hůř.

Vešel do velké místnosti. Už dávno byla prázdná, podle zbytků nástěnných maleb to ale zřejmě bývala nějaká společenská místnost. Dál směřoval do kuchyně, odkud už nešlo pokračovat jinam než ven. Vrátil se tedy, aby mohl jít do horních místností. Vystoupal až na balkon, z něhož vedly chodby do dalších místností. Nemusel ani chodit daleko, ve druhém pokoji, knihovně, nalezl něco, co nehledal, ale osvětlovalo to mnohé.

 

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz

---