Ranyt: Proměna; Část LVI.

Temná psychologická fantasy mapující cestu zbloudilé duše posednuté zapomenutým bohem.

Ranyt: Proměna je má prvotina, která nedávno vyšla pod hlavičkou nakladatelství Viking

---

Putovali ještě celý zbytek dne. S každým krokem Cynar cítil, jak se přibližují krok za krokem k cíli. V pozdních nočních hodinách se před nimi rýsovala temná silueta zříceniny. Jako jeden muž všichni čtyři zastavili, aby se na ni podívali a pořádně ji prozkoumali alespoň pohledem. Nebylo ale možno vidět nic víc, než mohutný černý stín připomínající hrad.

Velmi dobře věděli, k jaké stavbě se právě dostali a koho v ní asi najdou. Dívali se na pevnost, v níž se měl skrývat muž, kterého hledají. Kněz pohlédl k černým nebesům, z nichž se snášela hustá sněhová vánice. Zavřel oči, cítil z budovy jasně temnou přítomnost posedlého. Pokynul svým mužům a společně s nimi zdolal několik posledních stovek sáhů až k rozpadlým hradbám. Nechali zde uvázané koně, dál už museli pokračovat bez nich. Prošli trhlinou v obranné zdi.

Ocitli se očividně na nádvoří. Vystoupali po krátkých schodech k vylomeným dveřím. Bez jediného zvuku se dostali až do vstupní haly. Mohli se vydat do přízemí, bylo by to však zhola zbytečné. Cynar dokázal vcelku přesně zaměřit elfovu polohu. Až teď uměl rozeznat i některé další informace o dotyčném. Stoupali po schodech nahoru na balkonek, z něhož pokračovali dále do místnosti, kde měl být. Došli až ke vchodu. Bojovníci tasili své zbraně. Cynar otevřel dveře.

Opatrně nahlédl do komnaty.

Nebyla velká, zjevně pouze pokoj pro služebnictvo, jelikož zde stálo několik lůžek vedle sebe. Zub času si vybral svou daň na veškerém vybavení. Několik postelí bylo prolomeno nebo jinak zničeno, zbytky nábytku zřejmě bývaly skříně, to se nedalo určit s jistotou. Nejdůležitější však bylo, že zde odpočíval ten, jehož celou dobu hledali. Kněz pokynul svým válečníkům. Téměř neznatelně přikývli a udělali krok vpřed.

Cynar však nedokázal najednou hýbat nohama. Instinktivně se podíval dolů. Čtyři bojovníci Jeho řádu s hrůzou hleděli na své dolní končetiny.

Taler otevřel oči. Rozespale zamrkal a rozhlédl se kolem. Stále byl ve stejném křesle. Líným a pomalým pohybem ruky si zakryl ústa, než rozespale zívl. Taler se napřímil. Slunce už dávno zašlo a byla hluboká noc. Pomalu došel až ke svému loži, lehl si a usnul.

Nebylo mu ale dnes souzeno pořádně se vyspat. Netrvalo dlouho a vzbudily ho hlasité rány. Ještě rozespalýma očima hledal z okna původ hluku. Když ho našel, byl vmžiku probuzený. Na hlavní bránu Kreasu bušilo několik beranidel. Celé okolí za hradbami, kam až oko dohlédlo, bylo doslova zamořeno cizími vojáky. Na jejich zástavách poznával znaky Straie, Ga'Bairu a dalších. Samozřejmě mezi nimi nechyběla ani Krua, hlavní spojenec prvního zmíněného království. Aby toho nebylo málo, jedna boční brána už vylomená byla. Po ulicích hlavního královského města se volně proháněli nepřátelští bojovníci.

Celý zákeřný útok byl mazaně ukryt pod roušku noci. Překvapilo jej, že ani neslyšel poplašné troubení. Možná ale bylo zbytečné, proti takové přesile neměl šanci s hrstkou vojáků, jež mu zde zůstala. V hlavě se mu honily nejrůznější nápady na svou záchranu, případně i na záchranu dalších občanů. Musel se ale sám udržet na živu, aby byl potom vůbec něco platný. Už se otočil a zamířil k tajnému východu, který ústil až daleko za hradbami. Neušel ale ani několik kroků, když se rozlétly dveře do komnaty. Stáli v nich vojáci. Přišli si pro něj…

Ráno byl otřesený ze strašlivého snu, sdělil mu ale důležité poselství. Naznačil, že nemá zajištěnou dostatečnou obranu země. Ještě dopoledne stál v čele shromáždění, jež mělo tento problém vyřešit. Sdělil všem přítomným svou vizi, jež vyplynula z nočního snu. Ujistil je, že ji nebere příliš vážně a nepředpokládá příchod nekonečného vojska, na druhou stranu ale je pravda, že jejich obrana pro případ útoku je mizerná a museli by čekat na pomoc elfů nebo trpaslíků.

Wiana se ho pokoušela ujistit o příchodu posil stran jejího národa do dvou dnů. Otočil se k ní s pohrdavým pohledem. „Předpokládám,“ promluvil přede všemi jen k ní, „že jsi asi nikdy v žádné bitvě nebyla, nebo ano? Pokud ano, tak bys věděla, že dva dny jsou proklatě dlouhá doba, když ti hoří město a tvá země je pleněna bezohlednými poskoky sousedních vládců.“ Elfka si přišla neskutečně trapně. Řekla skutečně hloupost a plně si to uvědomovala. Na druhou stranu i takováto pomoc přeci byla lepší než nic.

Největším problémem byla nedostatečná schopnost civilistů se bránit. Další část jednotek ze shromáždiště spojeneckých armád byla odvelena do obranných pozic. Pořád ale museli vyřešit otázku, aby byl i řadový sedlák schopen vzít do ruky zbraň a aby jeho životnost v boji nebyla jen několik okamžiků, ale dní, nebo ještě lépe, aby přežil úplně.

Byla tedy zavedena povinnost účastnit se vojenských výcviků již od třinácti let života. Dívky byly cvičeny v ošetřování raněných. Ještě nebylo jisté, jak nařízení přijmou obyvatelé Arfarie, na tom ale ani tolik nezáleželo, jako na dohlížení, aby se dodržovala. Musely být stanoveny ještě speciální jednotky, které budou na celý proces dohlížet.

Když král odcházel ze zasedání, odnášel si dobrý pocit. Další problém by měl být vyřešen, navíc ekonomická situace byla více než dobrá a podle odhadů by se neměla změnit, ani kdyby vedli válku ještě několik dalších let. První nejisté pocity z vyhlášení otevřeného konfliktu již byly tatam. Teď byl rád, jelikož alespoň vyvedl sebe a své lidi z období napětí, kdy se nic nedělo, ale přitom neustále bylo něco skoro na spadnutí.

Konečně dal své zemi cíl. Jakousi vizi nezměrného bohatství, jež se ukrývá pod povrchem v dalekém Ga'Bairu; s prostředky, které má, se ale dokáže zmocnit všeho, co mu může tato proklatá země nabídnout, a využít ve svůj prospěch. Nyní ale potřeboval najít Torima. Trpaslík a nejlepší přítel musel být někde v tomto hradu. Prošel několika spletitými chodbami s nesčetným počtem odboček, ale nikde vyslance nemohl najít. Rozhodl se tedy situaci vyřešit klasickým královským způsobem – nechal si ho zavolat.

O několik minut později mistr trpaslík skutečně rozrazil dveře do králových komnat. Na vousu měl ještě pěnu od piva. „Vidím, že jsi začal beze mne,“ začal žertem panovník. Podsaditý mužík se od srdce zasmál. „No, stejně jsem měl v plánu totéž jako ty, tak pojďme,“ navrhl mu král. Výhodou trpasličí rasy bylo to, že je nikdy nikdo nemusel přemlouvat, aby s ním šli do putyky na korbel nebo dva zlatého kvašeného pivního moku.

Jedna z největších šaleb lidstva už od nepaměti je stanovení počtu skleniček. Nikdy se ho nepodaří dodržet, a to ani samotnému králi. Ani stanovený počet dodržet nechtěl, jelikož to bylo po velmi dlouhé době, kdy mohl se svým nejbližším přítelem sedět a vesele se bavit o ženách i jiných, veřejnosti nepřístupných tématech.

Následné probuzení bylo pro Talera doslova krušné. Nejen, že v sobě stále cítil zbytky alkoholu, čekala na něj také špatná zpráva od syna, že mu psanec stále utíká; ale nejhorší ze všeho byl Stow. Malé proklaté stvoření stálo hned za dveřmi do jeho ložnice. Když otevíral dveře, nemohl uvěřit svým očím, že je tak drzý a přišel až sem, navíc poté, co mu už zaplatil. Vždyť ho král víceméně požádal, aby mu už nikdy nechodil na oči!

 

---

Ranyt bude vycházet i tiskem! Více informací na http://ranyt.4fan.cz/ranyt-vychazi-tistene/

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi buď zde či u Vašeho oblíbeného knihkupce.

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu!

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz

---