Můj pocit

 Zajímalo by mne, zda máte podobné pocity jako já? Jestli se vám taky zdá, že jste tu špatně. Že patříte úplně někam jinam. Že jste z úplně jiného světa. Světa, který občas vidíte ve svých snech a který probleskuje ve vašich vzpomínkách. Jdete po ulici a máte pocit, že je něco jinak než má být, něco je špatně, něco se změnilo. Třeba se taky ocitáte v situacích, kdy pozvednete ruce a užuž chcete něco říct, když tu vás mozek zradí a slova, jež sídlí kdesi ve vaší mysli ven nevyjdou.

A co deja-vu? Máte jej? Často? A nepřipadá vám to divné? Vzpomínky na situace, jež se nikdy nestaly. Nebo možná ano, ale někdy jindy a někde jinde. Nebo možná teprve stanou. Budou stány. Byly nastány. Nevím, který čas použít. Nejsem si jistý, zda existuje pevná časová kontinuita. Vy ano? Kdesi, v mých hlubinách hoří malý plamínek, který symbolizuje názor. Názor, že materie vesmíru je formovatelná. Realita je jen to, co chceme aby bylo. Realita je jen to, co tvoříme.

Podivný pocit. Přichází nečekaně. Před spánkem, při poslechu hudby, u filmu, knihy, při chůzi, kdykoliv. S trochou představivosti by se dal nazvat mrazem, jež běhá po zádech. Až na to, že není vyvolaný zimou a neběhá po zádech. Už dlouho jej pozoruji, studuji, snažím se zkrotit. Bezúspěšně. I když možná by tu jistý úspěch byl. Ten pocit je totiž stále silnější. Začíná v hlavě, kde je nejintenzivnější a během sekundy se dostává do celého těla. Jsem spalován mrazivým ohněm. Zevnitř. Líbí se mu v rukou. (Ano, již jsem dostal do fáze pracovně nazvané „povídáte si se svými pocity“) . Prozkoumává prsty a snaží se uniknout. Ven. Zatím se mu nepodařilo uvolnit. Před očima se míhají fialové blesky. Po chvíli přestane a já se cítím prázdný. Nikoliv unavený, ale prázdný. Ale on se vrátí. Někdy za pár minut, jindy za 14dní. Ale vrátí. A já se bojím toho, co s sebou jednou přinese. Uklidňuji se jedině myšlenkou, že je to něco, co jsem si vsugeroval, že to není skutečné, že jsem se akorát zbláznil. Kéž by.

Možná jednou i vy sami rozpřáhnete ruce nikoliv z vlastní vůle a budete marně vzpomínat na slova, jež nejsou slovy a budete se hrozit chvíle, kdy najdete ta pravá a místo vzduchu vydechnete prapodivné přízraky.

Každým nádechem nasáváte veškeré živly, které se  míchají kdesi uvnitř ve vašem těle. Chrliče na domech vás začnou pozorovat a kočky ve vaší přítomnosti chovat podivně. Zjistíte, že při noční cestě domů vidíte a slyšíte podivné věci. A můžete cítit jejich strach tak, jako cítí oni váš. Začnete mluvit se stromy.

Budete si o sobě myslet, že jste zešíleli. Ale opak je pravdou.

A co dál? Sám nevím. Zatím.