Plamen hvězd II.

Kapitola 2.

 

„Sakra! Do prdele! Sakra!“ vztekal se Bran.

            Poslední dva týdny strávil objížděním statků a usedlostí roztroušených po okolních kopcích. Pátral po všech psech v okolí. Byli to však pouze obyčejní pastevečtí psi. Žádný z nich nebyl rezavohnědý a ani nedosahoval takové velikosti, aby mohl zanechávat stopy, jako spatřil pozůstatků Williama Pryderiho.

            Vyptával se místních, zda neviděli či neslyšeli něco zvláštního, a kde přesně došlo k útokům. Na místech, kde k nim nejčastěji docházelo, čekal s nabitými zbraněmi, připravený skoncovat s hrozbou, která sužovala tento kraj. Bděl celé noci a většinu dne strávil v sedle. Spal jen pár hodin denně. Skoro nejedl. Pak zabil šedohnědého vlka s ryšavým nádechem a lidem slíbil, že už to bude vše v pořádku.

            Zabíjení ustalo. Neztratila se jediná ovce či kráva. A teď tohle. Stál s několika muži nad tím, co zbylo z Gwynedd Haulové. Moc toho nebylo. Chtělo se mu řvát vzteky. Chtělo se mu zvracet. Všechno bylo nadarmo.

            Děvče se vracelo od svého milého do malé usedlosti asi míli od vesnice. A zde, u malé skalky, jež stála v půli cesty, leželo ubohé torzo mladé dívky. Cítil, že selhal a v očích mužů to jasně viděl. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat.

            Do tří dnů se s ním většina místních přestala bavit. Pokaždé, když některého z nich míjel, spatřil v jeho očích otevřené nepřátelství a musel poslouchat štiplavé poznámky. Několikrát se kvůli tomu dostal do rvačky. Nakonec se sebral a odjel.

            Vrátil se na hrad svého pána. Lidé ve vesnici si oddechli, že ten zachmuřený kapitán odjel. Za týden byl zpět a přivedl sebou býka. Byl to nádherný kus. Černý jako uhel, s dlouhými masivními rohy, a když zabučel, třásla se obloha. Jeho obrovské tělo tvořily mocné svaly, jasně se rýsující pod lesknoucí se srstí.

„Přijde o něj. Tohle má být návnada? Příliš okaté. Jen to zhorší. Jako předtím, když se tu objevil.“

            Takové a podobné poznámky poslouchal často. Byly pronesené jen polohlasně. Slyšel také další řeči. Ten týden co tu nebyl, se řádění neznámé bestie zhoršilo. Ztratilo se několik kusů dobytka a byli nalezeni tři mrtví lidé. Roztrhaní k nepoznání. Vesnicí zavládl strach.

            Nedbal jejich vystrašených, nepřejícných poznámek a býka odvedl na severní pastvinu. Tam došlo k nejvíce útokům. Zvíře uvázal dlouhým silným provazem k mladému stromku a vyhledal úkryt. Mezi stromy nedaleko pasoucího se zvířete nalezl dokonalou skrýš. Několik velkých kamenů zde tvořilo jakési U a chránilo jej ze tří stran. Čtvrtá strana byla otevřená přímo na pastvinu a bylo z ní vidět na býka.

            Bran vyčistil, pečlivěji než musel, a znovu nabil mušketu i obě své pistole. Chtěl mít jistotu, že ani jedna zbraň neselže. Když měl hotovo, důkladně se najedl, napil a zalehl.

            Čas se nesnesitelně vlekl. Lovec musel překonat nebetyčnou nudu, potřeby svého těla a ztuhlost, jež se mu vkrádala do dlouho nehybných svalů. Konečně den skončil a nastala noc. Kapitánovy nervy byly napjaté jako struny. Škubal sebou při sebemenším zvuku.

Jediné co jej trochu uklidňovalo, byl měsíc zářící v úplňku jako vyleštěné stříbro. Les a pastviny tedy nebyly ponořeny do hluboké tmy. Nakonec se přihlásila únava a jemu se začaly klížit oči. Málem usnul, když jej probudilo varovné frknutí býka. Potřásl hlavou a protřel si oči, aby se probral.

            Blížilo se ráno a celý svět byl ponořený do kalného šera. Na pastvině se válela řídká mlha. Černý býk z ní vystupoval jako temná silueta. Udělal krok či dva do strany, potřásl hlavou a nervózně švihal ocasem. Nakonec zabučel. Byl to dlouhý a mocný zvuk. V odpověď se ozvalo chraptivé zavrčení.

            Bran sebou škubl a očima se snažil prohlédnout skrz řídnoucí mlhu. Najednou se z mlhy vyloupl obrovský vlk. I když bylo špatné světlo, poznal, že vlk je rezavohnědý a černé konečky jeho srsti vytvářely fantastický        nádech. Byl obrovský. Větší než pánovi vlkodavové, uvědomil si Bran.

Pečlivě zamířil na plece ohromné šelmy, ale s výstřelem si dával na čas. Pak se vlk dal do pohybu. Byl rychlý jako blesk. Zaútočil na obrovského býka a skočil mu po krku. Býk vyděšeně zabučel a navzdory své mohutnosti se vyhnul útoku mrštně jako kočka. Vlk se po zpackaném útoku otočil a zkusil to znovu. Nyní se mu býk postavil čelem, ale neměl šanci. Jakkoliv byl rychlý, dravec byl rychlejší.

Brana při pohledu na souboj mrazilo v zádech. Vlk se pohyboval se smrtící krásou a elegancí. Každý pohyb byl dokonale provedený, přesně načasovaný a žádný nebyl zbytečný. Kapitána nemálo překvapilo, že šelma mohla používat svých drápů jako kočka. Pokud věděl, vlci měli stejně jako psi krátké tupé drápy. Určitě nemohli vyrývat takovéhle šrámy do těla. Pak mu to došlo. Nyní má před sebou zabijáka, po kterém pátral takovou dobu. Zalil jej ledový chlad a on se uklidnil. Odložil mušketu, neboť její váha jej vyčerpávala a stejně nemohl riskovat nejistý výstřel na pohybující se šelmu. Počká. 

Po krátkém souboji byl býk stržen k zemi s rozervaným hrdlem a dravec se začal krmit. Stál bokem k ukrytému lovci. Nic lepšího si Bran nemohl přát. Pečlivě zamířil a pomalu stiskl spoušť. Zaburácel výstřel, do vzduchu se vyvalil oblak dýmu a zaznělo krátké, ostré štěknutí. Něco se v Branovi zaradovalo. Zasáhl!

Poklekl a jeho ruce se daly do pohybu. Vyčistit zbraň, prach, ucpávku a kuli. Upěchovat. Naučenými pohyby přebil a znovu zamířil do míst, kde stál hnědý vlk. Akorát včas, neboť ten se již rozběhl proti němu. Znovu zarachotil výstřel. Vlk sebou škubl, ale nezastavil se. Bran mušketu zahodil a vytáhl obě pistole. Vystřelil z obou a viděl, že oběma výstřely zasáhl. Vlk se na něj však stále řítil. Sice pomaleji a potácivě, ale neustále.

„Do pr…! Ten má výdrž,“ pomyslel si Bran, zahodil nyní zbytečné pistole a tasil meč.

Uskočil před seknutím tlapou s ostrými drápy. Na oplátku sekl mečem po hlavě šelmy a do skráně jí vyryl krvavý šrám. Otočila se jako blesk a znovu sekla tlapou. Uhnout nestačil a drápy mu do stehna vysekly hluboké, krvácející šrámy. Málem upadl. Šelma využila toho, že jej zpomalila a znovu zaútočila. Kousla jej do levé ruky a uskočila.

Jejich oči se setkaly. V očích spatřil pronikavou inteligenci, šílenou zuřivost a touhu po krvi. Na zádech mu vyrazil studený pot a žaludek se mu zauzloval. Tak tohle je strach?

Pokusil se přesunout do lepší pozice, ale jak zatížil zraněnou nohu, podlomila se mu. Klesl na koleno a toho využil jeho soupeř. Zakousl se mu do ramene a zlomil klíční kost. Bran zavyl bolestí. Máchl poslepu mečem, ale šelma mu jej rychlým seknutím tlapy vyrazila z ruky a rozervala mu zápěstí.

            Ucítil kousnutí na břiše a pak v boku. Mohutné drápy mu přejely po hrudi a zanechávaly za sebou krvavé šrámy žhavé bolesti. Vlk zaútočil znovu a na krk. Na poslední chvíli mu Bran nastrčil pravou ruku. Se slyšitelným prasknutím se v ruce zlomila kost.

Tak takhle tedy skončím? Tohle bude můj konec?     

            Přes mlhu, která mu zastírala smysly, a vlčí vrčení, uslyšel drsné krákání havranů. Vaším žrádlem se nestanu!       

            Zavrčel strašlivěji než šelma, která mu trhala pravou ruku a drápy mu drásala hruď a břicho. Levou rukou sáhl po dýce. Už jen z toho pohybu mu do celého těla vystřelovala šílená bolest. Jílec dýky mu klouzal ve zkrvavených prstech, ale nakonec se mu podařilo jej pevně sevřít a tasit. Zařval, posledními zbytky sil nadzvedl vlčí hlavu pevně zakousnutou do pravé ruky a bodl. Dýka s mohutnou, jako břitva ostrou čepelí pronikla zespodu do vlčí tlamy, projela kostí a zabodla se do mozku. V tu samou chvíli z něj těžkou, umírající šelmu něco strhlo. Pokusil se zaostřit na nově příchozího, ale pak mu svět zmizel pod temným příkrovem. 

*********

„Vůdče, kapitán se utkal s odpadlíkem,“ hlásil v lovecké chatě malý zrzek s knírem.

„Cože? Jak? Kdy?“ zavrčel hnědovlasý muž a jeho oči zlatě zazářily. Chatou zavanula jeho moc.

„Je to tak jak říkám. Před hodinou se spolu utkali na severní pastvině.“

„Výsledek? A jak to vlastně víš.“

„Odpadlík je po smrti a kapitán na půli cesty do hrobu. Byl jsem tam a moc práce na mně nezůstalo.“

„On to přežil? On ho zabil sám?“ dosud chladný hlas se zabarvil překvapením.

„No, přežil,“ uchechtl se zrzek. „Je roztrhanej na kusy, ale dejchá.“

„Přežije to?“ hlas ožil zájmem.

„Nevím, ale je silný. Když si představím, že byl schopen odpadlíka porazit, běhá mi mráz po zádech.“

„Mluv!“ vyštěkl hlas.

            Zrzek se pustil do vyprávění. Popsal Branův souboj s odpadlíkem.

„… vrazil mu zespod dýku do hlavy a pak jsem z něj tu bestii srazil. Už umírala. U Luny, je to tvrdej chlap, zaslouží si žít…“

„Dohlídni na něj, nenápadně. Pokud přežije, přiveď ho.“

„Spolehni se.“

*********

            Noční krajinu skrápěl tichý déšť. Nikde se nic nepohnulo.

Déšť? Jsem mrtvý? Kde to jsem?

            Pomalu rozevíral očí. Spatřil svou paži pokrytou krví.

Čí je to ruka? Moje ruka? Co se stalo?

            Pak se mu začaly vracet vzpomínky. V myšlenkách uslyšel výstřel. Pak druhý a další dva, rychle za sebou. Matné zablyštění meče a pak jen bolest, krev a strach. Vzápětí se mu vrátilo všechno. Rázem byl plně při vědomí. Cítil se slabý jako moucha. Tělo ho bolelo jako po pořádné rvačce, ale proti bolesti, kterou zažil předtím, to nic nebylo. Pokusil se zvednout, ale hlava se mu zatočila slabostí, sotva to zkusil. Temná křídla bezvědomí se přes něj přetáhla jako plášť.

            Když se probudil příště, byl už jasný den. Necítil se o moc silnější než v noci, ale něco bylo jinak. Opatrně se posadil do sedu, ačkoliv u toho sykal bolestí a rozhlédl se. Dva metry od něj ležel mrtvý vlk, se kterým se utkal a o něco dál mrtvý býk. Vlk vzbuzoval stejnou hrůzu jako za živa. Co jej však překvapilo, bylo strašlivé zranění na vlčím krku. Chyběl tam natolik velký kus svaloviny, že pod vrstvou sražené krve prosvítala kost. Nevzpomínal si, že by způsobil takové zranění, ale pak mu v hlavě bleskla vzpomínka na něco, co z něj bestii strhlo. Že by to… myšlenku nedokončil.

            Pak si uvědomil, že ho utržené rány příliš nebolí. Oblečení bylo na cáry, ztuhlé prolitou krví. Začal se zuřivě prohlížet, ale žádná otevřená zranění nenašel. Jen tam, kde si pamatoval, že byly, se nacházela zrůžovělá citlivá kůže. Byl již několikrát raněný, takže věděl, že je něco špatně. Měl zahojené i zlomené kosti, i když místa, kde došlo ke zlomeninám, byla ještě citlivá.

„Jak dlouho tady ležím?“ zašeptal nahlas. Zamyslel se. Ani jedna z mršin příliš nezapáchala, takže tam nemohl ležet tak dlouho, aby se zahojil. Co se to, sakra, děje?

            Další věc, kterou zjistil, byla, že má strašný hlad. Pohlédl na mrtvého býka a v očích se mu chtivě zablýsklo. Jedl už horší věci než je nějakou dobu mrtvý býk. Potácivě se zvedl a vrávoravě se vydal do lesa najít nějaké suché dřevo. Trvalo mu to mnohem déle než obvykle, ale pohyboval se pomalu a ztuhle.

            Konečně měl dostatečnou zásobu dřeva. Postavil si menší hraničku z chrastí, zasypal ji suchým prachem z prachovnice a za pomoci křesadla a ocílky ji podpálil. Když se oheň rozhořel a mohl do něj přikládat větší kusy dřev, dopotácel se k zabité šelmě a vytrhl z ní svou dýku. Z býka uřízl několik pořádných plátků masa a začal se věnovat jejich opékání.

           Výsledek nebyl nic moc. Zpola spálené a zpola skoro syrové, ale chutnalo to báječně. Cítil, jak s každým soustem sílí a jak se bolest a ztuhlost z jeho těla vyplavují. Cítil se báječně, proto nad tím nepřemýšlel, i když mu něco říkalo, že takhle je to špatně.

            Najezený a plný síly, sebral své zbraně, očistil je a vydal se zpět do vesnice. Cesta mu zabrala necelou hodinu, přeci jen nebyl zase až tak v pořádku, jak si myslel. Když dorazil mezi stavení, okamžitě si ho všimlo několik lidí a okolím se rozlehly překvapené výkřiky. Všiml si obezřetných, z části vyděšených pohledů. Přičítal je svému vzhledu. Dosud jej pokrývala zaschlá krev. Měl bych se dát do pucu. Ignoroval je a okamžitě zamířil k hostinci.

            U studny nabral vodu a ve vodní hladině spatřil svůj mihotavý odraz. Několik okamžiků strnule zíral na své mladší já, jež na něj hledělo z odrazu. Pryč byly šedivé vlasy a vousy. I vrásky zmizely. Omámeně ze sebe smyl zaschlou krev.

            Usedl za stůl, a když k němu přišel hostinský, objednal si jídlo. Vystrašené, přesto dotěrné vesničany ignoroval, dokud nedojedl.

„Je mrtvá. Ta bestie je mrtvá. Nadobro. Můžete se jít přesvědčit na severní pastvinu.“

            Několik mužů odešlo pryč, přesvědčit se o pravdivosti jeho slov. Už jednou tvrdil, že zabil bestii, co sužovala zdejší kraj, a selhal.

            Zaplatil za jídlo a brzy usnul ve stáji na slámě.

            Ráno byl poměrně v pořádku, i když jej tu a tam něco pobolívalo, ale dalo se to snést. S překvapením zjistil, že většina starých jizev, které utržil v různých bojích v minulosti, zmizela. Co se to děje? Hojil se příliš rychle na to, aby to bylo normální.

            Chtěl se již vrátit na hrad sira Neiriena, ale když sedlal koně, do stáje vešel starosta.

„Odjíždíš?“

„Ano. Zbavil jsem tenhle kraj bestie a nyní se musím vrátit zpět. Pán hradu bude netrpělivě očekávat vývoj situace. Musím odjet.“

„Sečkej ještě týden. Víš, že ten první vlk, kterého jsi složil, byl omyl. Co když i nyní je toto omyl?“

„Tohle není omyl!“ vyjel na něj Bran mnohem prudčeji, než musel. Něco v něm se hnulo. Bylo to mocné a silné. Starosta o krok ustoupil a v bledé tváři měl vyděšený výraz.

„Dobře, dobře. Ale stejně. Uspořádáme menší slavnost, na oslavu tvého triumfu. Celá ves si přeje, aby ses jí zúčastnil, ale příprava bude pár dní trvat. Proto prosím, zůstaň zde ještě pár dní.“

           Bran se lekl toho, co se v něm pohnulo. Zavřel oči a zhluboka dýchal, než se uklidnil. Nechápal, co to do něj vjelo.

*********

„Takže?“

„Je naživu. Přežil to.“

„Opravdu? To jsou skvělé zprávy.“

„Máme ho přivést?“

„Nechte mu pár dní, ať si zvykne na to, co se s ním stalo. Ať ochutná své nové možnosti. Pak mi ho přiveďte.“

„Ano.“

*********

            Uplynul týden. Veškerá zranění, jež utržil v boji na severní planině, se zahojila a nezůstala po nich jediná jizva. Zjistil, že potřebuje nyní mnohem více jídla než předtím. I za chladných večerů mu bylo teplo. Jeho smysly se zbystřily. V noci viděl skoro stejně dobře jako ve dne. Čich a sluch se zlepšily nesrovnatelně více. Jeho síla a rychlost též vzrostly. Navíc se stal podrážděnějším, než kdy dřív. Vytočila jej i sebemenší prkotina.

Co se to se mnou děje? Říkal si mnohokrát, ale na nic nepřišel.

            Nastal čas na oslavu. Venku na návsi se opékala ovce a mladý býček. Ženy napekly chléb a koláče a pivo, medovina a uisge tekly proudem. Lidé se veselili, šťastní, že bestie, která tenhle kraj dusila, je po smrti. Jako správní Walesané hráli a zpívali. I Bran se občas přidal. Měl krásný, hluboký tenor.

            Když dozpívali píseň o děvečce, která raději uháněla muže, než aby pracovala, Bran zjistil, že má prázdný korbel. Seskočil ze stolu, na kterém seděl a vydal se k sudu, aby si načepoval. Všiml si, že u něj stojí tři muži a bedlivě ho pozorují. Nelíbilo se mu to. Pak si uvědomil, že všechny tři už někde viděl. Ty obličeje mu byly povědomé, ale kde je už viděl?

 Instinkt mu říkal, že to jsou nepřátelé. V rychlosti si situaci promyslel a dospěl k názoru, že zatím bude lepší předstírat nevšímavost. Došel k sudu a otevřel pípu. Pivo vyšplíchlo do korbelu a vzduchem se začala linout příjemná chmelová vůně.

„Můžeme si promluvit, příteli?“ zeptal se jeden z nich, menší zrzek zelených očí a přidrzlého výrazu ve tváři, kterou zdobil huňatý knír.

„Už spolu mluvíme,“ mrzutě zavrčel Bran. Všiml si, že ho mezitím zbylí dva obešli, takže nyní stál uprostřed pomyslného trojúhelníku.  

„Ale no tak, přeci se tu nebudeme hádat. Jen krátká procházka a příjemný rozhovor. Navíc si s tebou někdo chce promluvit,“ zrzkův hlas byl jako samet a konejšil Branův hněv, který v něm narůstal.

„A když se mi nebude chtít, příteli?“ pronesl Bran a ze slova přítel udělal urážku.

„To by byl vážně problém. Tohle nemá cenu, on je jedním z nich, Arweli,“ pronesl hnědovlasý obr.

            Kníratý Arwel cukl hlavou a v očích mu zaplálo. Bran sebou škubl a jeho ruka sjela jako blesk k jílci dýky, ale sotva se jí dotkl, v zádech ucítil jemné bodnutí. Ztuhl.

„Být tebou, tak to nedělám,“ zavrčel další zrzek, který byl doposud zticha.

            Branovi z hrdla uniklo hluboké zavrčení. Něco v něm se hýbalo a chtělo to ven a on se tomu nebránil.

„Nech toho!“ vyštěkl Arwel a nějaká síla se napřela do hněvu, který se probouzel v Branově nitru. Nyní byl úplně klidný. Rychle se rozhlédl okolo, ale kromě několika zvídavých pohledů, které se k nim otočily při zrzkově rozkazu, je nikdo nesledoval.

„Nyní půjdeš s námi. Bez řečí!“ rozkázal zrzek, otočil se na patě a zamířil pryč z vesnice.

            Kapitán jej následoval, a jak si záhy uvědomil, i takřka navzdory své vůli. Ostatní dva šli za ním, stále tak, aby byl mezi nimi. Netrvalo dlouho a opustili vesnici. Když minuli poslední dům, Arwel zrychlil do běhu. Ostatní též přidali a brzy vklouzli do lesa. Lesem běželi tak dvě hodiny, než dorazili k malé lovecké chatě skryté ve stínu skal a vysokých borovic.

            Sotva zastavili, z chaty vystoupil vysoký muž mohutné postavy. Měl dlouhé hnědé vlasy, vzadu sepnuté stříbrným kroužkem. Z jeho ostře řezaného charismatického obličeje hleděly temně hnědé oči. Nosil pěstěný knírek a krátce střiženou bradku. Oblečený byl do drahého oděvu dle poslední módy a u pasu se mu houpal zdobený lehký meč a méně zdobená dýka.

„Tak jste konečně tady,“ pronesl hlubokým hlasem.

            Do Brana jakoby uhodil blesk. Vytřeštil oči, zalapal po dechu a zajíkl se. Před ním stál lord Neirien. Kapitán se zhluboka nadechl a uklidnil se.

„Můj pane, lorde Neiriene,“ pronesl strohým hlasem, postavil se do pozoru a zasalutoval.

„Kapitáne Brane,“ přikývl šlechtic.

„Smím se zeptat, co zde děláte? V téhle… pustině?“

„Chystám se na rozhovor s tebou,“ pronesl klidně vládce tohoto kraje a pohlédl na trojici, jež sem Brana dovedla. „Nic jste mu neřekli?“

„Ne, spěchali jsme, jak jsi přikázal a on nechtěl jít,“ zavrtěl hlavou Arwel.

            Neirien přikývl a obrátil svoji pozornost na kapitána své stráže.

„Víš, co se v posledních týdnech událo?“

„Na váš rozkaz jsem zde vypátral a zabil bestii, která zle řádila v tomhle kraji.“

„Víš, co to bylo za zvíře?“

„Velký vlk, můj pane.“

„Mýlíš se, kapitáne. To zvíře, které jsi zabil, to byl vlkodlak.“

„Cože?! Vždyť jsou to pohádky pro děti.“

„Idiote! Hloupé štěně! Jsi z Walesu a podle jména Ir a nevěříš starým příběhům? Co řekneš na to, když ti řeknu, že i ty sám jsi vlkodlak?“

„To je hrozná hloupost.“

„Hloupost říkáš. Mám zprávy o tom, že jsi utrpěl velmi vážná zranění, a přesto ses z nich zázračně vyléčil za pár dní. Jak to vysvětlíš?“

„To nevím,“ zavrtěl hlavou Bran.   

„Ale já ti to povím!“ zahřměl Neirien. Bran měl v tu chvíli chuť zahrabat se pod listí.

„Od chvíle, kdy ses utkal s tou bestií, uplynul týden, že? Za tu dobu se zvětšila tvá síla, tvé smysly zbystřily, jsi rychlejší, máš skoro neustále hlad a rychle se naštveš.“

„Jak to víte?“

„Protože já jsem taky vlkodlak!“

            Bran se musel opřít o strom, aby se neskácel. Na celém těle mu vyrazil studený pot, měl vytřeštěné oči a lapal po dechu. Pak se pomalu sesunul na zem, dokud úplně neseděl. Zakryl si rukama obličej. Najednou mu plno věcí dávalo smysl.

„Proč? Proč já?“

„Byl jsi dost silný, abys přežil útok vlkodlaka a pak i následnou proměnu.“

„Takže je ze mě stvůra? Za úplňku mi narostou tesáky a drápy, obalím se chlupy a budu zběsile běhat po krajině a hledat něco k zabití?“

„Přesně, pokud se nenaučíš tu šelmu v sobě ovládat.“

„To ve mně se dá ovládat?“ zeptal se nevěřícně kapitán.

„Samozřejmě. Já jsem vůdce zdejší smečky, Arwel je můj zástupce. Pokud se přidáš k naší smečce, naučíme tě ovládat svého vlka a další potřebné věci k přežití.“

„A když nebudu chtít?“

„Zabijeme tě. Nemůžeme si dovolit, aby nám tu běhal vlk, který se neumí ovládat.“

            A bylo to tu. Pokud neposlechne, bude zabit. To jsou vyhlídky.

„Jako ten šmejd, co mě proměnil?“

„To byl zvláštní případ. Odpadlík, který opustil smečku. Jeho smečka ho měla zabít, ale nedokázala to.“

„Měla?“

„Ano. Odpadlíkům není dovoleno žít, pokud porušují pravidla.“

„Proč jste ho nezabili, když porušoval pravidla?“

„Měli jsme… ehm… jiné záležitosti a pak bylo pozdě.“

„Co mi to dá, pokud se připojím?“

„Naučíš se ovládat, abys nebyl nebezpečný pro své okolí, a dostaneš šanci přežít. Vlk nám dává schopnosti, jaké obyčejní lidé nemají. Velkou sílu, rychlost, skvělé smysly, odolnost vůči veškerým chorobám… Naše těla nestárnou, i když duše ano. Hojíme se velmi rychle. A navíc, ve smečce nejsi nikdy sám,“ pronesl Arwel. Pak dodal: „Takže co, přidáš se k naší smečce?“

„Lord Neirien měl a má moji věrnost. Složil jsem přísahu věrnosti. Jsem voják a já své slovo držím. Tahle… záležitost na tom nic nemění. Jsem váš,“ pronesl Bran a jeho hlas zněl zvláštně. Byl drsnější, rozostřený, jako kdyby z něj mluvily dvě bytosti zároveň a jeho oči změnily barvu. Kouřově šedá se stala mrazivě ledovou modří.

„Dobře řečeno. Přistup,“ rozkázal Neirien.

            Bran udělal několik kroků. Šlechtic vytáhl z pochvy na opasku dýku, vyhrnul si rukáv a uřízl si kousek masa z předloktí. Vytryskla krev a Bran dychtivě zavětřil. Lord přistoupil ke svému kapitánovi a vtlačil mu krvavý kousek masa daleko do úst, skoro až do krku.

„Polkni!“ vyštěkl šlechtic a jeho voják uposlechl.

            Branovým tělem se maso propalovalo jako rozžhavené železo. V ústech cítil kovovou chuť krve.

„Jedna krev a jedno maso. Jedna smečka, jeden osud. Moje a naše. Jeden a všichni. Jeden celek, jedna duše,“ odříkával lord Neirien přísahu a Bran ji opakoval. Celým paloukem vířila magie Připoutání. Když byla přísaha ukončena, něco se změnilo. Cítil to. Jeho mysl i tělo zaplavilo množství hlasů a pocitů a všechny se zaměřily na něj.

            Vítej. Buď pozdraven. Buď silný, vlče. Vítej. Vítej. Buď zdráv. Sílu a odvahu, hochu.

            Vzápětí pochopil. Tohle byla smečka. Všichni byli spojeni magií. Věděli o sobě. Ve smečce nejsi nikdy sám. Bylo to úžasné. Něco v něm se jakoby pootočilo a zapadlo na to správné místo. Konečně se cítil úplný.

„Takže co teď?“ zeptal se, když se pocity a myšlenky v něm uklidnily a zase byl sám sebou.

„Vrátíme se na hrad a budeme dělat, že se nic nestalo. Netvor sužující zdejší lidi je pryč a z tebe je nyní hrdina. Budeš povýšen, ale nyní se z důvodu zotavení odebereš na můj statek. Myslím, že ti ho nechám, abys ho spravoval do doby, než se zotavíš. Žije tam část naší smečky a ty tam proděláš výcvik, aby ses naučil vše potřebné a bylo ti dovoleno žít,“ vysvětlil lord.

„Kdy tam mám být? A co moje místo na hradě?“

„Co nejdřív. Statek vede muž jménem Thomas. Má krátké černé vlasy. Není příliš velký, ale je třetí ve smečce. Bude tě učit. Tady máš pro něj dopis. A co se týče tvé pozice kapitána hradní stráže, nedělej si starosti. Tvé povinnosti dočasně přebere poručík Wynn. Čas od času se na tebe někdo přijede podívat, aby byly zhodnoceny tvé pokroky. Pokud budeš uznán nehodným, víš, co tě čeká.“

„Ano, pane. Likvidace.“

„Chytrej kluk. Teď jdi.“

            Propuštěný Bran se rozloučil, a zamířil zpět k vesnici. Měl toho hodně na přemýšlení. Celý svět se mu obrátil před očima. Byl to strašný otřes. Takže nyní je vlkodlak. Bytost, jejíž existenci se vysmíval. Teď už nebude voják chránící bezpečnost svého pána, ale jen nějaký správce majetku. Co on věděl o spravování majetku. Rozuměl zbraním, koním a boji. Věděl jak vést muže do boje. Pohlédl na nebe a povzdechl si. Osud si s lidmi dokáže někdy krutě pohrát. Zahrozil pěstí na nebe. Bastarde, já ti ukážu, zavrčel.

            V hostinci se naposledy najedl, osedlal koně a vyrazil.

---