Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ranyt: Proměna; Část LXIV.

10. 10. 2016
0
0
308
Autor
Raillway

Temná psychologická fantasy mapující cestu duše posednuté zapomenutým bohem.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

Nesouhlasili s takovým jednáním, nemohli ale proti velké přesile nic dělat. Co nejrychleji proto utíkali na loď, kterou měli odplout a na které se nacházely početné oddíly královských vojáků. Ještě udýchaní všechno přerývavě líčili kapitánovi. Říkali mu o nevinných civilistech, kteří jsou biti a zabíjeni.

„Vím vše o zdejší situaci,“ pravil jim postarší námořník, „a ačkoli vím, že je toto město pod nadvládou jen několika lidí, nemohu s tím nic udělat. Již dávno jsem o současné situaci zde spravil krále, ten však nyní nemá kvůli válce, kterou vede, čas toto řešit. A my nic udělat nemůžeme, protože jsme dostali rozkaz se do místních záležitostí nemíchat.“

Nevěřícně zírali na muže. To, co právě řekl, nemohla být pravda. Radši jen nečinně přihlížet vraždění nevinných lidí, než aby zasáhli? Postupně ale začali přicházet na smutnou pravdivost jeho slov. Vlastně ani nešlo nic dělat. Tolik vojáků, aby se mohli postavit bincům, zde stejně nebylo a navíc by se tím jen protivili vůli krále, takže by je neminul krutý trest. Ale zase by zachránili mnoho životů.

Ranyt však nemohl nic namítat. Chápal, že jejich vlastní bezpečí a životy jsou pro ně důležitější. Na většinu z nich čekaly doma ženy a děti. Neměli tudíž moc na výběr. Ani jim dvěma tedy nezbývalo nic než vyčkat do dalšího dne. Všechny své věci už naložili na palubu, takže se jen potloukali po přístavu. Tato část města byla snad jako jediná nedotčena, byla totiž srdcem ekonomiky celého města.

Situace v ulicích se neustále vyostřovala. Na mnoha místech vyrostly provizorní špitály pro raněné, ať už ozbrojence, nebo civilisty. Ranyt začínal ztrácet víru v jakékoli zlepšení. Stále se vyhýbali potyčkám. Bylo jim zcela jasné, že kdyby se zde nekonaly tyto protesty, už by je nejspíše zatkli. Velmi pravděpodobně byli jedni z prvních na seznamu osob, po nichž se pátrá. Soudili tak z toho, že za nimi král vyslal dokonce svého jediného syna, aby je polapil.

Přes veškerou snahu se zapletli do jedné šarvátky. Skupina ozbrojených mužů, vyslaných od úředníků, obklíčila několik bezbranných lidí. Na to se už ani jeden z nich nemohl dívat. Válečníkům, kteří prošli mnoha boji a několikrát skoro přišli o život, nedělalo problém zpacifikovat několik tlustých pochůzkářů, jejichž největší životní úspěch nastal právě nyní – mlácení bezbranných. Elf proto nikoho s obuškem v ruce ani trochu nešetřil.

Když bylo po všem, sklidili poděkování a obdiv od lidí, které ubránili. O to jim ale vůbec nešlo, poslali je proto domů, kde snad budou v bezpečí. S tím, jak se den chýlil ke konci, i rozbroje byly neustále horší. Museli se honem vrátit na loď a vše pozorovat jen zpovzdálí. Zdálo se, že tu jsou na jediném bezpečném místě ve městě.

Silnice byly přehrazeny barikádami. Nejeden dům hořel a plameny jasně svítily do tmavé noci. Všechna ta hrůza a násilí... Dělo se to přímo před jejich očima, zatímco celá Arfarie byla ve válce, tady se lidé ještě do toho bouřili. Výkřiky raněných a umírajících neustávaly. Celou noc se městem nesl křik o pomoc, nebo bojové pokřiky. Nikde nemohli najít klid. Dokonce ani v kajutě. Leželi vedle sebe v malé místnůstce. Plavidlo se s nimi rytmicky pohupovalo a kolébalo je ke spánku.

Z klidu je vyrušil lodní kapitán. Zdvořile zaklepal, než vstoupil. Sdělil jim, že situace venku je neúnosná, boje se přenesly dokonce až do přístavu. Jestli chtějí, ať se sami podívají, ale že musí odplout ihned. Už prý vyslal několik poštovních holubů, z nichž jeden letěl přímo ke králi Talerovi a žádal o povolení o zásah pro další kotvící lodě, aby jejich posádka mohla zasáhnout proti místní nadvládě.

Chápali, že o moc více udělat nemohl. Poděkovali mu proto alespoň za toto a sami se šli podívat nahoru na palubu. Možná že na pomoc už bylo pozdě. Zprvu menší potyčky nyní přerostly v otevřené rozbroje. Už žádné obušky, bojovalo se normálními zbraněmi. Každý bojeschopný muž stál na jedné z barikád se zbraní, kterou našel doma. Stavěli se čelem jasné porážce, ale na rozdíl od biřiců alespoň ukazovali pořádnou dávku odvahy. Velmi rád by jim pomohl, jeho cíle mu ale byly přednější.

Loď pomalu odplouvala po řece a nechávala město za sebou. Zanedlouho nebylo vidět nic než jen rudou záři požáru, který zřejmě postupně zachvátil celé sídlo. Odvrátil pohled, aby si nemusel představovat ty nejhrůznější věci, které se občanům mohly stát. Raději se vrátil zpět do kajuty, kde si v tichosti lehl a snažil se usnout. Myslí se mu stále honily nejhorší možné výjevy z bitvy v ulicích. Některé sám viděl, některé stvořila pouze jeho rozpolcená mysl. Nějakou chvíli uvažoval, zdali se dívce honí v hlavě ty samé nebo alespoň podobné výjevy. Odpověď ale zřejmě nikdy nezjistí. Radši se k ní otočil zády a v naprosté tmě a tichosti se díval do zdi.

Druidka na tom nebyla o mnoho lépe. Její svědomí se zmítalo ve vnitřním souboji s pocitem viny, že neudělala dost pro obranu měšťanů. Na druhé straně by asi byla bez šance. Rozhodla se na podobné věci nemyslet. Zkusila prostě zavřít oči, usnout se jí však ještě dlouho nedařilo.

 

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru