Stříbrem oděné nebe

Je to báseň toho druhu, u které jde spíš o to, co dá básníkovi samotnému, jaké mu dá zkušenosti s tvorbou a co ho naučí, než o to, co dá čtenáři (a stejný je i účel této kritiky). Věřím, že Ti ta báseň dala velmi mnoho tvůrčích zkušeností a přeji Ti to. Nicméně nebudu předstírat, že mi to jako čtenáři stačí.  

Jako formální cvičení, což bylo asi primárním účelem, je to velmi dobré (dokonalé arci ne: "již dávno, dávno jsou pryč zapšklé zimní časy" bych podle mého názoru přirozeně akcentuoval "již DÁVno, DÁVno jsou PRYČ ZAPŠKlé ZIMní ČAsy", nikoli, jak Tvůj verš předpokládá, "DÁVno JSOU pryč"; podobně "pláň hřeje, svítí z ní běl, tamť i Myrta vlaje" bych četl "pláň HŘEje, SVÍtí zní BĚL, TAMŤ i MYRta VLAje"; podobně "slyš - v dálce znělý se hlas ozývá i pěje" bys zřejmě chtěl číst "slyš - v DÁLce ZNĚlý SE hlas OzýVÁ i PĚje", ale správná akcentuace je "slyš - v DÁLce ZNĚlý se HLAS Ozývá i PĚje"). 

Proti archaizujícímu slohu nic nenamítám. Nejen v biologii ontogeneze rekapituluje fylogenezi a archaizování k Tvé fázi literárního vývoje neodmyslitelně patří.

Problém není v archaismu, ale v tom, že je sloh (a to i na čistě formální cvičení) mnohomluvný, rozbředlý a překombinovaný. Dojem z přírody je Tebou použitými obrazy spíš zatemňován než evokován (proč by měl zimní suchopár ujímat srst koňských hřbetů?). 

No a jazyková redakce nemůže být nikdy dost pečlivá (libí jarní čas m. libý jarní čas, vítr tančíce a zpívajíce, vánek si z tvým sluchem m. s tvým sluchem, nesmyslné středníky po čtvrtém verši první a prvním verši poslední strofy), ale o tom už bylo řečeno dost.