Ranyt: Proměna; Část LXV.

Psychologická fantasy mapující cestu zbloudilé duše posednuté temným bohem.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

Budova byla na povrchu velmi působivá, stěží se však mohla vyrovnat tomu, co se nacházelo hluboko pod zemí. Dlouhé řady budov se táhly donekonečna. Nemohl, možná ani nechtěl věřit věcem, které právě viděl. Procházeli kolem nekonečných řad příbytků postavených hluboko pod povrchem.

Některé řady byly stavěny dokola po celém obvodu, jiné zase napříč. Nedokázal si ani představit velikost jeskyně. Nebylo ani vidět na konec. Až teď jej napadlo, jak je možné, že je zde vlastně světlo. Celé město bylo dokonale osvětleno. Neviděl žádný zdroj záře. Se svými bratry jen nevěřícně kráčeli dál.

Vše zde bylo podivně zachovalé, jako by obyvatelé odešli jen před chvílí. Vešli do několika domů, porozhlédli se kolem. Nenašli v nich žádné knihy, veškeré zdi ale byly popsané podivným písmem. Vytvářely tak zvláštní dojem jednolitosti s celým zbytkem. Zvláštní bylo, že zde chyběl jakýkoli nábytek. Nenašli nic ze dřeva. Zřejmě vše, co nebylo z kamene, již zmizelo s časem.

I toto vysvětlení jim přišlo velmi hloupé, pokoušeli se jím ale ukonejšit. Neustále kráčeli do hlubin sídla staršího, než si dokázali vůbec představit. Celý prostor byl snad tak velký, že by se do něj vešla celá království. Stále však nedokázali pochopit, jak bylo možné, aby se všichni místní obyvatelé prostě ztratili bez jediné stopy. Ani z četných obrazců a nápisů nebyli schopni nic vyčíst, ať se snažili sebevíc.

Nemělo nejspíše cenu dělat nic jiného, než se ještě porozhlédnout po nějakém dalším vysvětlení. Vyšplhali na malý pahorek, kolem něhož stály zřejmě obytné domy. Vrcholek se nacházel jen několik sáhů nad střechami, přesto i tak stačil k hrubému zmapování okolí. Dokonce samotný půdorys mu cosi připomínal. Nejspíše jen ale hledal významy, jež ve skutečnosti neexistovaly.

Slezli zase dolů. Rozhodli se vydat k nejvyšší věži, kterou viděli, z té se chtěli ještě lépe rozhlédnout po okolí. Stačili udělat jen pár kroků po naprosto hladké ulici, když uslyšeli, jak se v blízkosti pohybuje něco velkého. Jako by se o stěny budov otíralo veliké slizké tělo. Okamžitě se ukryli v nejbližším domku a čekali, co uvidí. Dokonale schovaní potají hleděli ven z oken bez skel a z prázdného otvoru, kde měly asi být dveře.

Netrvalo dlouhou a přímo před nimi se pomalu prosoukalo silné šupinaté tělo. Zelená barva musela být vidět na stovky sáhů. Netvor trochu připomínal draka, měl však mnohem víc protáhlé a tlustší tělo. Navíc se nesl na velmi silných nohách vyrůstajících z boků, které ani trochu nepřipomínaly svalnaté končetiny mocných leviantů. Jako poslední se uličkou před nimi promrskal ocas zakončený ostny.

Cynar se svými muži se ještě nějakou dobu drželi v bezpečném úkrytu a přemýšleli, co budou dělat dál. Plaz jim dělal velmi nepříjemnou společnost. Podle jejich názoru se jednalo o obyčejného baziliška. Problém však nastal v momentě, kdy Rien přišel s názorem, že tito tvorové nikdy nežijí sami, nýbrž tráví v podstatě celý život ve skupinách. Jednoho by možná zdolali, celou skupinu ale zvládnout nemohou.

Chtěli si být naprosto jisti, co je vlastně zač, než se s ním pustí do křížku, anebo se rozhodnou pro jiné kroky. Kněz s jedním z paladinů proto opatrně vylezli na střechu příbytku, v němž se ukrývali. Jak přerostlou ještěrku spatřili, hned věděli, s kým mají tu čest. Jejich jediné štěstí bylo, že si jich zatím nevšiml. Vrátili se zpět k ostatním. Rozhodně s ním nemohli bojovat. Ukázalo se, že se na začátku mýlili, nejednalo se o baziliška, spíš o jeho velmi vzdáleného bratrance.

Netvor byl velmi vzácná odrůda draka. Nejednalo se ani tak o zvláštní druh, jako spíš o ojedinělou mutaci. Něco podobného se rodilo maximálně jednou za sto let. Cynar proklínal smůlu, že na něj narazí zrovna oni a zrovna tady. Ačkoli netvor nemohl na zakrslých křídlech létat, mohl plivat oheň všude okolo. Sám nebyl natolik mocný, aby vyvraždil celé město, to ani nepředpokládali, klidně ale stačil na to, aby najednou zabil jejich skupinu.

Své indispozice – nemožnost létat, sníženou pohyblivost – bohatě vyvažoval prohnaností a množstvím žhavých plamenů, jež dokázal vychrlit. Je zajímavé, že v dračí hierarchii bývají takto zmutovaní tvorové považováni za obdobu postiženého člověka. Na rozdíl od lidí jim však nepomáhají, místo toho je vylučují ze své komunity a dělají, jako by se v jejich rodu nikdo podobný nenarodil. Celá rodová linie by totiž ztratila své dobré jméno.

 

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz

---