#Ranní Candi dasa

Jolano, díky, ono se to pořád nějak vyvíjí. S tim odstupem je to pro mě životní téma - být u toho, "pozorovat", analyzovat, hledat souvislost, hodně z toho pak leze ten "suchý" popis, strohost. 

líbí se mi, jak je možné vidět návaznost mezi tvými novými texty, nejen ten stejný prostor, ale že se i jednotlivé motivy objevují znovu. Líbí se mi, jak pozoruješ s odstupem, je to taková zdánlivá chladnost jazyka, přitom jím často nacházíš zábavné souvislosti. Zároveň jsi v tom světě ponořena, máš k němu vztah. Tahle přítomnost "já" uvnitř i venku je dobrá, vede texty od zbytečného patosu a přitom jsou pořád důvěryhodné a prožité. Někdy je to čistě popisné -- a zdálo by se to jako směs nahodilých situací v prostředí, ale přitom mezi nimi vyvstávají nové skutečnosti, můžu to pozorovat a hledat, jak to souvisí, jak se provazují jednotlivé verše, jak rozsekáváš prostor -- a co je mezi řečeným. Myslím si, že tyhle vztahy uvnitř prostoru vnímáš, že s ním cíleně pracuješ, stejně tak s částečným zakrýváním. Pak se mi líbí, že vlastně stíráš hranice mezi prózou a poezií, ty "prozaictičtější" texty jsou plně ve tvém básnickém vidění, je to výsek skutečnosti, která se může (ve čtenáři) dál rozvíjet a měnit. Baví mě, že ti jde o přesnost vyjádření a současně toho nechceš říct příliš, nesnažíš se texty násilně uzavřít -- texty se sice nějak uzavírají, ale zároveň to není jejich konečný bod, ten text (skutečnost) pokračuje dál "za slovy".

ještě mě napadá, že se ti tam někdy mísí jakési dvě "vlny", na kterých ti vzniká svět -- jedna roztěkaného vidění, která popisuje (náznakově) svět kolem sebe, který se mění a uniká, a druhá uzavřenější, zaměřená víc na konkrétní prostor, na jeho uchování, kde potom nachází detaily a podobnost nebo rozmanitost