#mutiara

to je pekná myšlienka pre umelecký projekt.

Je to celá knížka od Antoine Moutona, která se jmenuje "Où vont ceux qui s'en vont" (kam jdou ti, kteří odcházejí). Soubor vznikl, když jel Mouton ve vlaku a na analogickej fotoaparát cvakal, cvakal, cvakal za jízdy. Vzniklo několik set fotek míst, na kterejch Antoine nikdy nežil a nikdy žít nebude. Fotky doprovází text úvah. 

to video v linku je pekné. premýšľam, čo odlišuje to video s postupnosťou fotiek od fotoalbumov otravných turistov z autobusu - či ten efekt robí to, že je to celok s nejakým zámerom, alebo som proste snob a stačí mi francúzsky obkec a spracovanie:-)

Díky. Dál a hloubš jít nešlo. Nebyl prostor. Tudíž podle toho ty texty vypadají. Letmé záznamy z cest. Nic míň a ani nic víc. Pro autora úsek důležitej.

http://www.dailymotion.com/video/xiimm8_ou-vont-ceux-qui-s-en-vont-antoine-mouton_creation

trochu mi to pripomenulo, ako turista, čo sedel v autobuse predo mnou a aj ten pred ním - nepretržite fotografovali každý úsek cesty po pobreží frekvenciou 60 záberov za minútu. Navyše si ani nevypli zvuk. 

táto séria básní z Indonézie ukazuje momentky s peknými detailami, výborné pozorovacie schopnosti.  pôsobí to akoby písané za pochodu, narýchlo, priamo na mieste - vďaka tomu je séria autentická, ale zároveň textom chýba nejaký hlbší rozmer. sú to pozorovania občas s nejakým fyzickým momentom, občas s banálnou pointou "sme ti bílí" alebo "milosrdný spánek". Občas mi to trochu pripomína tým náhľadom a spôsobom poínt/záverov tomasa transtromera (ktorý ma kedysi dosť bavil) - napr. text borobudur.

ono grafománia má mnoho podôb a občas je to proste kvantita na úkor kvality a ten pocit, že z obrazov zapísaných a zaznamenaných sa automaticky stáva čosi viac - ale nestáva, pokiaľ sa do nich čosi viac nevloží. čitatelia sa však nájdu a asi ani neexistuje taký text, ktorý by ozaj nikoho (nikoho na tom svete!) nepotešil.