Ranyt: Proměna; Část LXX.

Temná psychologická fantasy popisující cestu duše posednuté zapomenutým bohem.

Ranyt: Proměna je má prvotina, která nedávno vyšla pod hlavičkou nakladatelství Viking

---

Přemýšlel o své cestě a úkolu, jejž si určil. Není až nesmyslně veliký a obtížný? Ne! Když už je tak daleko, nemůže to vzdát! Z rozjímání jej vyrušil lodní kapitán. Vousatý muž k němu přistoupil a bafal z fajfky. „Docela pěkná holka, ta tvoje sestra ze sirotčince,“ započal konverzaci vousatý muž. „Víte, pane,“ odvětil zdvořile Ranyt, „ona není moje pravá sestra. Jen se známe od malička a v podstatě nikoho jiného než jeden druhého navzájem nemáme.“

Postarší muž se opřel zády o zábradlí, takže se díval opět na loď a ne na vodu kolem. „Já to pochopil, ona mi to už jednou říkala. Co vás vlastně přivádí do Severních plání, smím-li se ptát?“

„Asi by nebyla ráda, kdybych vám to řekl, a totéž platí i o mně,“ odvětil elf a podíval se na něj prosebným pohledem, ať se už dál nevyptává. Námořník se jen usmál, potáhl si z fajfky a řekl: „Chápu.“ Pohladil svůj hustý hnědý knír. Dál se bavili jen o délce plavby. Už byli na moři, cesta tedy mohla být rychlejší, ale také mnohem pomalejší. Vše záleží na větru, vysvětloval zkušený mořský vlk, jelikož řeka má alespoň nějaký spád, čímž zaručuje určitou minimální rychlost, pokud ale na moři nezafouká, tak se moc nepohnou. Na druhou stranu, když budou větry silné, jejich plavba se velice zrychlí.

Nakonec měli oba poutníci docela štěstí. Jednak získali dopravu až k cíli a jednak se nemuseli tísnit někde s nákladem jako uprchlíci, ale mohli se klidně procházet po celé lodi. První momenty na otevřeném moři byly pro elfa něčím úplně novým. Nikdy na podobném místě nebyl, vlastně si uvědomil, že nikdy ani neviděl moře na vlastní oči. Nekonečná vodní plocha. Táhne se do nekonečna a v mnoha ohledech mu připomíná zasněžené pláně. Ani ty neměly nikde konec, jediným narušením jinak nudného stereotypu byla pohoří, zde tuto funkci přebírají ostrovy trčící nad vodní hladinu.

Musel ale uznat, že pohled to byl úchvatný. Voda se převalovala ve vlnách sem a tam a slunce jej pálilo do zátylku. Brzy si takového luxusu tepla již nebude moci užívat, jelikož vjedou do studených vod. Proto si vychutnával i ty nejslabší sluneční paprsky.

Jeden člen posádky ho zavolal k obědu. Druidka už prý byla zavolána také. Překvapeně zamrkal. Nejprve vůbec nečekal, že se jim podaří nalodit, natož že by dostali svou vlastní kajutu, – a teď mají dokonce svolení pojíst s kapitánem a jeho posádkou u jednoho stolu, jako by si byli rovni. Takovou nabídku nemohl odmítnout, vlastně ani nechtěl. S radostným úsměvem námořníkovi poděkoval a vydal se podle jeho instrukcí do jídelny.

Usadili jej vedle jeho společnice. V čele stolu seděl samozřejmě kapitán a po stranách jeho muži. Došlo mu, jak málo vlastně ví o zvycích lidí, kteří v podstatě žijí na moři. Jak se dozvěděl, neměli se nikdy účastnit žádné stráže u Stěny, pouze tam převáželi vojáky. Ti již asi byli po jídle, jelikož je nikde neviděl.

Navzdory tomu, že muži byli odkázáni pouze na jídlo, které si vezli s sebou, uměli si užívat. Skrz na skrz prosolené maso chutnalo lépe, než by Ranyt kdy čekal. Dokonce i druidka si zde přišla na své. Na talíři bylo mimo jiné také poměrně veliké množství zeleniny a ovoce. Musela však spořádat i maso, ačkoli to bylo proti jejímu přesvědčení a výcviku. Nechtěla totiž urazit hostitele nebo vzbudit sebemenší podezření. Nemohla říct, že nebylo dobré, ale při každém soustu se jí obracel žaludek při pomyšlení, že to, co právě jí, ještě nedávno běhalo v lese.

Vedli s hostiteli velmi zdvořilou konverzaci. Pokoušeli se vystupovat co nejlépe, ačkoli ani jeden z nich v tomto ohledu moc zkušeností neměl. Nakonec došla řeč i na důvod jejich plavby s námořníky. Elf pohlédl na dívku a nervózně si skousl rty. Ta sotva znatelně, aby si toho všiml jen on, přikývla. Ranyt se na všechny radostně usmál a řekl: „Tak já vám to tedy povím, ale jen protože jste tak pohostinní a milí.“

Všichni vedli zoufalý boj o život. Jen díky výcviku a tomu, že se kryli navzájem, stáli ještě na nohou. Paladinové se nemrtvým vzadu pouze bránili a téměř na ně neútočili. Stejně by to bylo zbytečné, jelikož nikdy nemohli pozabíjet všechna oživlá těla, jež se ještě nedávno válela v podzemním městě. Opravdovou bitvu sváděli s horními řadami. Zatlačovali je stále dál, čímž nabírali výšku a dostávali se ven.

Plán byl úplně prostý. Pobít všechny, kdo se jim postaví do cesty směrem nahoru, a směrem dolů se pouze bránit. Postupovali točitou chodbou výš a výš. Cynar napřáhl ruku k několika oživlým mrtvolám, co mu stály v cestě. Pronesl formuli v božském jazyce. Stvůry ihned vzplály bílým ohněm a během okamžiku se rozpadly na popel.

Vybojoval jim tak dalších pár sáhů cesty. Cherard s Rienem je kryli před nepřáteli z města. Hned před nimi stál on a kryl jak je, tak Craiga, který se širokým mečem probíjel ven. Okolo rytíře vpředu slabě svítila Jeho aura. Díky ní mu zatím nemohlo být ublíženo, Čistý ale netušil, jak dlouho mu ještě vydrží. Proto nenechával nic náhodě, a ačkoli sám neměl žádnou hmotnou zbraň, se kterou uměl zacházet, kladivo se zde kvůli nezkušenosti neodvažoval použít, jeho kněžské schopnosti byly právě proti takovýmto ztraceným duším více než účinné.

Uslyšel mužský výkřik. Cherardovi trčelo z ramene několik zabodnutých kostěných prstů. Zatím ale nepřestával bojovat, jelikož by pak padli všichni. Kněz nemeškal a ihned požádal o Jeho pomoc. Ostré předměty, ještě nedávno do půlky zaražené uvnitř, prostě vypadly, skrz díry v brnění byla vidět zacelená kůže.

 

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi buď zde či u Vašeho oblíbeného knihkupce.

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu!

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz

---