Tajemství divokých hus

Obloha je v září krásná – průzračná, křehce modrá, loučivě klidná.

Podívej, tamhle táhne hejno divokých hus. Letí vznešeně a v naprostém mlčení.

Proč mlčí?

Na divokých husách rostou divoké brky.

Jen šílenec píše milostný dopis husím brkem. Protože takové dopisy časem také zdivočí.

V noci vyskočí ze škatulky zdobené perletí a propíchnou její majitelce krk špendlíkem, případně ji ještě škrtí hedvábnou stužkou, jíž byly večer předtím po přečtení s láskou staženy. Hrozná škoda – krček byl hotový samet. Teď je samá díra. Dámě se pak těžko zpívá u klavíru, až zas na Štěpána přijdou ti snobové Kamiňští.

Tomu, kdo spí vedle majitelky, dopisy vyklovou oči. Pokud s majitelkou náhodou nikdo nespí, hrabou se v rodinném fotoalbu, dokud nenajdou někoho s očima.

Pak letí do kuchyně a do mrtě vyžerou lednici.

Poté utopí kočku v záchodové míse a znásilní psa, předstírajíce, že jsou do něj zamilované /a to včetně bojových plemen – domácí mazlíčci jsou tak důvěřiví/.

Po spáchání zmíněných nepřístojností líbesbrífy obvykle podpálí dům pomocí starých výtisků inzertních novin a petroleje /čert ví, kde jej pořád berou/.

Chvíli zasněně pozorují noční nebe osvětlené požárem, počkají si na hasiče /sirény výrazně zvyšují citový náboj jejich obsahu/ a posléze se odeberou k nejbližšímu mokřadu, kde časem tvoří rozsáhlé kolonie a ohrožují místní obyvatele při romantických procházkách v přírodě.

Miláčku, chraň tě pánbůh volat na divoké husy, když majestátně táhnou na jih v ještě teplém zářijovém odpoledni.