Plamen hvězd III.

Kapitola 3.

 

            Statek se rozkládal v malebném údolí nedaleko městečka Pontardawe. To bylo od města Llandovery vzdáleno nějakých čtyřicet pět mil. Statek tvořilo několik budov, několik políček a pastvin a malý ovocný sad. Budovy byly vzájemně spojeny zdí, takže tvořily uzavřený dvůr, který se v případě ohrožení dal bránit. Na ohrazených pastvinách se pásl skot, ovce a koně. Na polích dozrávala pšenice a jiné plodiny.

Bran na statek pod sebou hleděl a s ppřekvapením zjistil, že se mu tohle místo líbí. Dýchal tu na něj klid a pohoda. Pak mu na mysl přišel důvod, proč je zde a povzdechl si. Tohle nebyl osud, který by si vybral. Já se nevzdám. Pousmál se a pobídl koně do kroku.

            Projel bránou statku, jež byla otevřená dokořán. Než seskočil z koně, stálo u něj několik lidí. Nosili prosté šaty prostých lidí a ve tváři měli vepsanou zvědavost.

„Přejete si, pane?“ zeptal se ho hřmotný muž, jehož tvář pokrýval bujný plnovous. Podle propálené kožené zástěry a pachu spáleného uhlí Bran poznal, že je to kovář.

„Hledám pana Thomase.“

„Tady jsem. Co byste si přál?“

            Thomas byl opravdu malý. Bran jej převyšoval o hlavu a kus. Navíc, správce statku byl štíhlý muž, který vypadal, že se jen tak nezastaví. Celá jeho postava překypovala energií. Ačkoliv nebyl vysoký a silný, čišela z něj moc a autorita.

            Na hlavě měl krátké černé vlasy a tvář mu pokrývalo jednodenní strniště. V sytě modrých očích šibalsky jiskřilo. Jeho oděv byl jen o trochu honosnější než šaty jeho podřízených.

„Jmenuji se Bran Dubhley a lord Neirien mě sem poslal s dopisem pro vás, pane.“

„Dobře, dobře. Pojďte se mnou do mé pracovny. Tam si promluvíme. Ty,“ ukázal na jednoho čeledína, „postarej se o toho koně. Ty,“ obrátil se k ženě středního věku, „připrav něco k snědku pro našeho hosta a pro mě můžeš taky. Nech to přinést do mé pracovny, ano? Děkuji. Pojďme.“

            Sotva to dořekl, zamířil do hlavní budovy. Bran jej beze slova následoval.

„Posaďte se, posaďte se,“ vybídl jej správce, když za nimi klaply dveře pracovny. Vešli do prosté místnosti plné regálů s knihami. Pravděpodobně účetní knihy. Dalším vybavením pracovny byl prostý dřevěný stůl, pár židlí, nějaké obrazy a jednoduché lůžko. Na stole stál kalamář, ve stojanu několik brků a po celém stole ležely rozloženy štosy papírů. Na zemi se válelo několik kůží a v jedné stěně byl zbudován krb.

„Mohu vám něco nabídnout? Vodu, pivo, uisge?“ zeptal se správce.

„Vodu a uisge, děkuji,“ odvětil Bran, sáhl do záňadří a na stůl položil dopis.

            Thomas na stůl postavil nápoje, zlomil pečeť na dopisu a začal číst. Byl to dlouhý dopis, a dokud nebyl přečten, místnost se utápěla v tichu.

„Chápu,“ suše pronesl správce, když dočetl. Pohlédl na kapitána a pousmál se. „Ah, jídlo je tu,“ pronesl a vzápětí se ozvalo zaklepání na dveře.

            Na správcovu výzvu dovnitř vstoupila žena, kterou Thomas požádal o jídlo a s ní tam vstoupila ještě jedna mladá dívka s dlouhými rusými vlasy spletenými do silného copu. Obě nesly občerstvení pro muže. Na tácu ležel pořádný kus pečeně, sýr a pecen chleba. Děvečka nesla džbán piva. Postavila jej před Brana a ostýchavě se pousmála. Bran její úsměv opětoval a dívka zčervenala. Když bylo jídlo na stole, s drobnou úklonou obě ženy odešly.

„Nejdříve se najíme a pak probereme tohle,“ ukázal rukou Thomas na dopis.

            Ticho v místnosti bylo rušené jen případným zaskřípěním nože o tác. Netrvalo dlouho a tác byl prázdný, stejně jako džbán.

„Tak se do toho pustíme, ne?“ zeptal se Thomas a pohodlně se rozvalil na židli. Bran jen tiše přikývl.

„Takže, kde začít? Jmenuji se Thomas McThompson. Jsem správce tohohle statku a jsem třetí ve smečce Llandoverské vysočiny. Mou povinností je vychovávat mladé vlky, jako jste vy. Hele, nenecháme toho vykání? Je to otravné.“

„Já jsem pro,“ přitakal Bran.

„Nuže, tady strávíš rok, než se naučíš vše potřebné. Nyní ti řeknu něco o tom, co vlastně jsme a jak to funguje ve smečce. Dobře poslouchej, je to důležité.

            Jsme vlkodlaci. Bytosti z mýtů, obdařeni schopnostmi, jakých se drtivé většině lidí nedostává. Vlkodlaci, nebo jak my sami říkáme, vlci, jsou z části magické bytosti. Za pomoci magie vlka, jenž je uvnitř nás, měníme podobu, jsme schopni vycítit magii jiných bytostí, a známe pár triků, ale o tom až později. Nyní něco ke smečce. Je nás, i s tebou, třicet čtyři. Vůdcem smečky, nezpochybnitelným vládcem je lord Neirien. Jeho zástupce, Arwel, ten přidrzlý zrzek s knírem je druhý. Pak jsem já. Takhle to jde až k tobě. Nyní jsi poslední v hierarchii smečky.“

„Jak je to rozdělené? Podle čeho je určené kdo je vůdce, kdo je druhý a tak?“ zeptal se Bran.

„Je to určeno dominancí tvého vlka. Čím jsi dominantnější, tím máš vyšší postavení. Ty jako mladý vlk stojíš nejníž, protože tvůj vlk je slabý a i jeho moc je nízká, ale to se časem změní. Pokud přežiješ, tvůj vlk zesílí a vzroste i jeho dominance. Už tě neuspokojí pozice ve smečce a budeš chtít lepší postavení. Toho však dosáhneš pouze bojem s nadřazenějším vlkem. Pokud vyhraješ, postoupíš.“

„A když prohraju?“

„Pohřbíme tě. Ale to zatím nech být. Teď je nejdůležitější, aby ses naučil ovládat svého vlka. Musíš si vypěstovat pevnou sebekontrolu a nezlomnou vůli.“

„Dobře.“

„Líbíš se mi, chlapče. Na ovládnutí té šelmy ale zapracujeme později. Nyní ti řeknu něco o Litanii.“

„Litanii?“

„Ano, je to zákoník, nebo chceš-li boží desatero pro vlkodlaky. Poslouchej, tohle je opravdu důležité. Za porušení Litanie je pouze jediný trest a to trest smrti.“

„Huh, asi jako ten odpadlík, který ze mě udělal tohle?“

„Jo. Podle toho, co víme, porušil Litanii a utekl ze své smečky, aby se vyhnul trestu. Tak tedy poslouchej a nepřerušuj mě. Na případné dotazy bude čas později.

 

            Za žádných okolností nesmíš prozradit, co jsi - nikomu z lidí vyjma své družky a svých dětí. Musíš udržovat náš druh skrytý ve stínech.

 

           Musíš respektovat území druhých. Pokud chceš vstoupit na území cizí smečky, musíš se dovolit. Není to tvé území, tak respektuj toho, kdo je obývá.

 

            Nevystavíš svatyni smečky nebezpečí. Je to posvátné místo, proto je chraň.

 

Nikdy nesmilni s vlkem. Plody spojení jsou nebezpečné.

Nikdy se nedotkneš lidského masa. Je nečisté.

 

Podřiď se výše postaveným a chraň slabší.

První díl kořisti patří vůdci.

 

Chraň smečku. Bez smečky nejsi nic.

 

Bojuješ-li s někým ze smečky, v případě prohry nastav hrdlo. Zvítězíš-li, buď milosrdný.

 

            Tak, takhle zní Litanie. Pamatuješ si vše? Máš nějaké dotazy?“

„Pamatuju si to všechno, ale pár dotazů mám.“

            Thomas se rozesmál. „Každý nový vlk je má. Tak povídej,“ vyzval Brana.

„Prvnímu bodu rozumím. Držet v tajnosti co jsem. U toho druhého mi není jasné jedno. Jak mám vědět, že to je území někoho jiného? Vjedu do nějakého města, kde bude sídlit jiná smečka než ta naše a jak to poznám?“

„To ti řekne instinkt a tvé smysly. Místa obývána vlkodlaky mají svou vlastní auru. Neboj se. Tohle ti vlk řekne. A pokud budeš územím smečky pouze procházet nebo tam pobývat jen několik dní a nebudeš tam lovit, nebudeš mít problém. Pokud se tam budeš chtít usadit, musíš kontaktovat domácí. Dál?“

„Co je to ta svatyně?“

„Místo za Oponou.“

            Bran se zatvářil tak zmateně a nechápavě, až se správce znovu rozesmál.

„Svatyně je posvátné místo smečky. Opona, to je taková bariéra mezi naším světem a světem duchů Urawhar. Ve Svatyni obchodujeme s duchy, učíme se, provádíme rituály a vstupujeme odtud do Urawhary. To ti vysvětlím, až přijde čas.“

„Nesmilni s vlkem? Myslíš s vlkodlakem nebo s normálním vlkem?“

„Zde se myslí s obyčejným zvířetem. Pochop, Litanie pochází z dávných dob, takže dneska, kdy je vlků málo, se to vztahuje i na psy. Nikdy se nesmíš spustit se zvířetem a to hlavně ve své vlčí podobě.“

„Tak to by mi ani nenapadlo.“ Branův obličej vyzařoval naprostý odpor nad takovou myšlenkou.

„Neříkej. Tohle je něco, co řeší už kolik generací vlkodlaků. Vlkodlakem se lze stát, pouze pokud přežiješ brutální útok, kdy se ocitneš na pokraji smrti, přežiješ a přežiješ i následnou první proměnu. Ne každý to zvládne.

Nelze se narodit vlkodlakem. To prostě nejde. Ženy, které se staly vlkodlakem, jsou neplodné. Proč, to nevíme. Zkrátka nejsou schopné přijít do jiného stavu. Pokud se vlkodlak páří s lidskou ženou a ona porodí, dítě je pouze člověk. Děti, které v sobě mají vlčí krev, se narodí mrtvé nebo jsou v průběhu těhotenství potraceny.

Jediný způsob, jak zplodit vlkodlaka, je spářit se s fenou či vlčicí. Většina mláďat se narodí jako vlkodlaci, ale nejsou schopna se ovládat a stávají se z nich vraždící monstra. My jim říkáme Prokletí. Slyšel jsem zvěsti, že některé smečky přesto plodí tyhle bestie a drží je někde v bezpečí a využívají je v boji proti jiným smečkám či proti našim nepřátelům.“

„Našim nepřátelům?“

„Jistě. Copak jsi snad myslel, že my jsme jediní? Ne, ne, příteli. S námi jsou tu upíři, víly, elfové, obři, skřítci a mnozí další ze starých příběhů. Pak ještě plno zlých duchů z Urawhary. To všechno se dozvíš. Pojď, nyní ti ukážu statek a tvůj pokoj, kde budeš bydlet.“

„Dobře,“ přikývl kapitán se zamyšleným výrazem ve tváři.

            Nyní se před ním otevřel úplně nový svět. Svět, kterému vůbec nerozuměl, a který neznal. Povzdechl si. Tohle bude ještě zajímavé. Možná by bylo lepší, kdyby na té pastvině zemřel. Sotva mu ta myšlenka probleskla hlavou, jeho vlk se vzepjal a zavrčel. Tohle nepřicházelo v úvahu. Z hrudi se mu vydralo hluboké zavrčení, oči se změnily na ledově modré a polilo jej horko, jak se vlk dral na povrch. Thomas se k němu otočil, aby mu pomohl ovládnout vlka, ale Bran jej zastavil zvednutou paží.

            Zavřel oči, nadechl se a ponořil se hluboko do sebe. Až tam, kde vládla černočerná tma. V té hluboké temnotě svítil mrazivou ledovou modří pár očí.

„Myslím, že je na čase, abychom si my dva promluvili,“ pronesl Bran.

„O čem?“ zavrčel vlk.

„O té kontrole. Sdílíme jedno tělo. Musíme zůstat v utajení.“

„Já chci tomuhle tělu vládnout!“

„To ti jen tak nedovolím.“

„Jak mě chceš zastavit. Jsi slabý.“

„Takhle.“

            Temnotou se prohnaly blýskavé řetězy a začaly se kolem něčeho ovíjet. Svíjelo se to a bojovalo, ale nemělo to šanci. Branova vůle, jeho morální kodex vojáka, hrdost a čest, to bylo to, z čeho ukoval tyto řetězy, jimiž nyní spoutal vlka.

„Bastarde,“ hněvivě zavrčel vlk.

„Snažím se o dohodu, a pokud je mi osudem určeno, že budu vlkodlak, tak budiž, ale umírat se mi kvůli tomu ještě nechce.“

„Dohodu? Takhle?“ pohled mrazivých očí sklouzl na řetězy.

„Tohle je ta sebekontrola. Budu na tom ještě pracovat. Nechci ti ublížit. Přeci jen jsme jedním.“

            Nastala chvíle ticha. Modré oči se zavřely.

„Dobrá tedy. Jak říkáš, jsme jedním tělem, ale zatím jsme dvě bytosti. Taky bych se rád proběhnul po tomhle světě. Budeme spolupracovat. Záhy bude úplněk, kde naše duše splynou, a všechno bude v pořádku, ale stejně budeš potřebovat silnou vůli a sebekontrolu, protože nemůžeš spoléhat na to, že budu jako jehňátko. Zvláště, když nastanou jisté situace.“

„Jisté situace?“

„Hněv či strach, ať už tvůj nebo cizí, bolest, zápach krve a masa, když jsi hladový. To všechno může spustit proměnu. Za těchto okolností se budeš muset naučit mě ovládat.“

„S tím dokážu žít.“

            Bran otevřel oči, nyní již opět kouřově šedé. Thomas na něj překvapeně zíral.

„Zapracoval jsem na té kontrole,“ pousmál se Bran.

„Jak?“

„Promluvil jsem si s vlkem.“

„To jsi dobrej. Ostatním vlčatům to trvá i měsíc než na to přijdou. Nyní pojď, je na čase ukázat ti tvůj nový domov.“

            Statek měl kovárnu, sýpku, stáj kde bylo ustájeno několik koní. Tam se Branovi líbilo. Bylo tam teplo a voněla tam sláma a koně. V hlavní budově byla jídelna společná pro všechny obyvatele statku, hned vedle ní byla prostorná kuchyně, kde bylo jídlo připravené celý den. Obytné místnosti byly v patře hlavní budovy. Okolní budovy sloužily jako hospodářská stavení na uskladnění nástrojů a plodin.

„Co nás může zabít?“ zeptal se Bran, když přecházeli hráz rybníka.

„Stříbro.“

„Stříbro?“

„Ano. Rány způsobené stříbrem se pomaleji hojí, takže můžeme vykrvácet nebo rovnou zemřít, pokud se ukážou jako příliš vážné. Taky tě zabije useknutí hlavy a utopení. Spadne na tebe dům, skála či strom a zemřeš. Je spousta způsobů jak zabít vlkodlaka. To, že se hojíme opravdu velmi rychle a nestárneme, ještě neznamená, že jsme nesmrtelní.“

„Hm,“ zabručel Bran.

            Chvíli pokračovali mlčky. Pak se mladý vlk zarazil. Pohlédl na svého průvodce a zeptal se.

„Lidé na tomhle statku vědí, co jsme zač?“

„Ano. Vesměs jsou to blízcí příbuzní členů smečky, takže to ví. Navíc osobně přísahali Neirienovi mlčenlivost. Vědí, jaký je trest za porušení,“ zněla odpověď.

*********

            Čím více se blížil úplněk, tím více byl kapitán Bran podrážděnější. Měl problémy udržet svého vlka pod kontrolou. Už jen to jej vytáčelo a tím už bylo porušeno jeho sebeovládání. Každou noc mu v uších zněla píseň, jež ho fascinovala.

            Thomas mu řekl, že jeho vlk je poblázněný měsícem, a že před prvním úplňkem je to normální. Časem se to zlepší, jak se s vlkem více sžije. Bran se pro větší bezpečí ostatních držel neustále v blízkosti správce, jehož moc jej uklidňovala.

            Týden před úplňkem se na statek začali trousit první vlci, kteří patřili ke smečce. Jako poslední, dva dny před úplňkem, přijel i lord Neirien, jeho zástupce Arwel a několik dalších. Bran poznal, podle chování ostatních, že smečka je nyní kompletní. Zjistil, že ta děvečka, která onehdy přinesla do Thomasovy pracovny džbán piva, je též vlkodlak. Ve smečce byla akorát ještě jedna vlčice. Thomas to vysvětloval tím, že ženy málokdy přežily první proměnu, která následuje hned po brutálním útoku.

*********

            Konečně to bylo tu! Noc úplňku. Vlci byli jako na trní. Všichni se těšili na večer. Když se setmělo a na černou oblohu se vyhouplo stříbrné nebeské těleso, lord Neirien svolal celou smečku. Nyní jim definitivně představil nového člena.

„Arweli, otevři Svatyni,“ pronesl po představení tichým hlasem.

            Kníratý zrzek vytáhl krátkou dýku a řízl se do dlaně. Krvácející rukou pohladil vzduch před sebou, jako kdyby rukou přejel po neviditelné zdi. Krev zůstala viset ve vzduchu. Vzápětí začala pableskovat, až se rozzářila. Arwel zamumlal několik slov. Vzduch poskvrněný krví se rozestoupil. Neirien, Arwel a Thomas vešli dovnitř.

„Brane, ty pojď taky,“ vyzval jej šlechticův hlas.

            Vstoupil a všechny chlupy na těle se mu naježily. Svatyně byla obrovská. Neměl pevné kontury. V nekonečném šerosvitu přelévajícího se kouře vířily akorát krvavě rudé runy, jež ohraničovaly hranice posvátného místa. Uprostřed Svatyně stál ohromný kamenný kvádr. Na něm hořelo několik mohutných vysokých svící rozestavěných v rozích oltáře.

„Tohle je Svatyně. Je to místo na rozhraní reality, kterou znáš a duchovního světa Urawhar, o kterém jsem ti vyprávěl. Nyní zde provedeme rituál zasvěcení,“ šeptal Thomas Branovi.

„Rituál zasvěcení?“ zeptal se Bran užasle, i když si byl jistý, že se to bude týkat přímo jeho.

„Ano, zde dojde k tvé první proměně, kdy tvá duše a duše tvého vlka splynou v jedno. Co je však důležitější, umožníme ti tímto rituálem proměňovat se v oblečení i s několika předměty.“

„Cože?“ Branovo překvapení bylo nelíčené.

„Jistě. Pokud bys tento rituál nepodstoupil, při každé proměně bys své oblečení roztrhal a ztratil bys věci, které bys měl u sebe.“

„Jaké věci?“

„Nůž, pistoli, peníze. Téměř cokoli. Není to pevně dané.“

„To je chytré.“

„Je. Jdeme na to.“

            Vůdce smečky sáhl do vaku, který doposud svíral v ruce a vytáhl mrskajícího se králíka. Volnou rukou tasil dýku a zvíře zabil. Když se horká krev rozlila po kamenném kvádru, plameny hořících svíček zaplápolaly v náhlém poryvu moci.

„Luno, Matko naší smečky, zde ti předkládáme obětinu a chceme ti představit nového vlka. Je to nadějné vlče a my tě žádáme o jeho zasvěcení.“

            Svatyní se prohnal poryv síly a celé místo prostoupil pocit přítomnosti.

„Vypadá nadějně. Zasvětím ho,“ rozlehl se svatým místem majestátní, ale něžný hlas. Pod jeho mocí poklekli všichni čtyři vlci a sklonili hlavu.

            Do Brana se napřela mocná síla. Zalil jej žár, oči zaplály ledově modrou a z hrdla mu vytrysklo zavytí. Jeho vlk se osvobozoval od řetězů kontroly.

„Nebraň se tomu!“ vyštěkl Arwel.

            Bran odhodil poslední zábrany a předal vládu vlku. Prohnul se v zádech a vykřikl. Rysy jeho obličeje a kontury těla se začaly rozplývat. Vzápětí se do něj vlastní mocí napřel i vůdce, aby mu pomohl s proměnou. Trvalo téměř čtvrt hodiny, než se proměnil. Vypadal obdivuhodně. V kohoutku měřil sto deset centimetrů a vážil něco málo přes sto kil. Obličej, temeno, šíji a hřbet a vrchní část ocasu měl černě stříbřitou. Plece, boky a nohy měl modravě šedé, až vypadaly jako stříbrné a zbytek těla byl světle popelavý, téměř bílý. Celkový dojem umocňovaly mrazivě modré oči zářící z černé obličejové masky.

            Přerývavě dýchal, jakoby uběhl obrovskou vzdálenost. První proměna nebyla snadná a bolela. S praxí se zkrátí doba přeměny a i bolest bude menší.

„Dokonáno jest. Nechť je pro svět Urawhar znám jako Plamen hvězd,“ dodal onen majestátní hlas.

„Děkujeme, Matko,“ poklonil se Neirien.

„Jděte děti. Ať je váš lov úspěšný.“

            Hlas utichl a přítomnost se vytratila.

„Tak pojďme,“ zašeptal šlechtic.

            Na jeho výzvu opustili svatyni a vrátili se zpět do reálného světa. Když se svatyně uzavřela a smečka seskupila, proměnili se všichni. Temnou noc prosvícenou stříbrným světlem Luny naplnilo sborové vytí vlkodlačí smečky. Rozběhli se do lesa na lov.

            Bran se cítil úžasně. Nejenže se jeho již tak bystré smysly ještě zbystřily, ale nyní byl mnohem více součástí tohoto světa. Bylo skvělé nechat čerstvý vítr čechrat srst. Najednou cítil mnohem silněji tu pevnou sounáležitost se smečkou a bylo mu báječně. Když smečka narazila na jelení stopy a vlčí nozdry se naplnily teplým pachem jelena, nocí zazněla lovecká píseň.

            Smečka štvala nocí stádečko vysoké. Vůdce, černo-hnědý mohutný vlk s bílou hrudí a Arwel, rudo-šedý vlk s černýma nohama dohnali a strhli statného jelena. Okamžitě se okolo něj strhla tahanice plná vrčení a záblesků bílých tesáků.

            Thomas, jenž byl ve své vlčí podobě skoro celý černý, pokračoval s druhou polovinou smečky ve štvanici. Jeden jelen je pro tolik hladových vlkodlaků málo.

            Brana dohnala zlato-rudá vlčice, hravě po něm sekla zuby a vyštěkla. Překvapením zpomalil. Podle pachu poznal, že je to ta děvečka. Byl pitomec, že se jí ještě nezeptal na jméno. Věděl, jak se jmenuje, ale to bylo něco jiného. Líbila se mu a potřeboval s ní nějak zavést rozhovor. Začala se mu vzdalovat. Přidal do kroku.

Obdivoval své nové tělo. Neúnavné, ladné, úspornost pohybů byla neskutečná. Vlčí tělo se pohybovalo neúnavně jako nějaký stroj. Z uchvácení jej vytrhla lovecká píseň. Jelen, kterého pronásledovali, byl nedaleko. Celou jeho bytost ovládly instinkty. Náhle věděl, co má dělat.

            Ještě více zrychlil, prohnal se kolem vedoucích vlků a přilepil se statnému paroháči na paty. Následovně uhnul trochu stranou a dotáhl se na jeho úroveň. Pak skočil. Mohutné čelisti se sevřely kolem statného krku porostlého huňatou hřívou. Do tlamy mu vytryskla lahodná horká krev.

            Jelen klopýtl, jednou, podruhé a zpomalil. V tom už tady byla smečka a kořist obklopila. Ulovené zvíře se poroučelo k zemi, kde se na něj sesypali hladoví vlkodlaci. Bran, jakožto nejslabší a nejméně dominantní vlk, byl rychle vystrkán z kruhu hodujících šelem, ale přesto se mu podařilo ukořistit pěkný kus masa. Co to však bylo proti té hostině, co se před ním odehrávala? Nakonec mu místo uvolnil Thomas. Řeč těla prozradila ostatním vlkům, že to je za podstatný podíl na úspěšném lovu.

            Když se vlci nasytili a smečka se zase spojila, nějakou dobu běhali po lesích a vřesovištích, než zamířili zpět na statek. Někteří se rozeběhli přímo ke svým domovům. Promění se někde v úkrytu, kde je nikdo neuvidí. Z lovu se vraceli špinaví, urousaní, ale sytí a spokojení. Mnozí si našli suché místo někde v závětří a usnuli ve vlčí podobě.

            Hned druhý den si Bran počkal na děvečku s rusými vlasy. Akorát vycházela z chléva s vědrem čerstvě nadojeného mléka, když ji oslovil.

„Uhni, Brane. Vidíš, že mám práci. Hlavní kuchařka bude nadávat, když jí to mlíko nedonesu,“ pronesla a její hlas nezněl zrovna mile.

            Zarazilo jej to. Při lovu si myslel,… Co jsem si vlastně myslel? Že mi padne do náruče?

„No, já,…,“ zakoktal se.

            Obešla jej a naprosto ignorovala. Zhluboka si povzdechl. Proč se vedle ženský vždycky chovám jako idiot?

„Jmenuji se Morgana,“ zvolala a naplnila dvůr svým smíchem. Bran vytřeštil oči.

„Jak jsi věděla, na co se chci zeptat?“ zavolal za ní.

„Řeč těla, štěně. Úplně to z tebe čišelo,“ odpověděla mu, než vešla do kuchyně.

            Bran se odvrátil a na rtech mu pohrával potutelný úsměv. Třeba ještě šanci má, ale musí se toho hodně naučit. Vždyť je vlkem pouze měsíc a spadl rovnýma nohama do úplně odlišného světa. Zamířil na krátkou procházku po okolí.

            Když se vrátil zpět, hladový, zamířil rovnou do kuchyně. Nikdo až na Morganu tam nebyl.

„Na, najez se,“ pronesla a na stůl položila talíř plný pečeného masa se šťávou a bochánek chleba.

„Díky, mám hlad jako vlk,“ pousmál se.

„Pitomče! Vždyť jsi vlk. Nezapomínej na jednu důležitou věc. S hladovým vlkodlakem není řeč. Je nebezpečný a ty nejsi ve stavu, aby ses mohl potulovat po okolí hladovej. Taky by tě to mohlo stát krk, kdybys ztratil sebekontrolu,“ vynadala mu.

„Promiň,“ zahuhlal s plnými ústy.

„Muži,“ povzdechla si Morgana.

            Povídali si, dlouho do noci. Tedy spíše mluvila Morgana a Bran tiše poslouchal. Dozvěděl se hodně důležitých věcí, o tom jak funguje smečka, kdo jsou hlavní nepřátelé. To pro něj byla hlavní starost. Vlkodlaci měli poměrně mnoho nepřátel. Upíři, některé druhy magických bytostí, zlí duchové ze světa Urawhar, Temní a Lovci.

            Temní byli vlkodlaci, kteří sloužili zlu a snažili se obyčejné vlkodlaky zabít, jak na ně narazili. Lovci byli lidé, kteří věděli o bytostech, co nebyli lidmi. Byl to Řád rytířů světla. Bojovali za Boha a Církev.

            Nakonec si povídali o tom, kdo byli a co dělali dřív. Morgana měla mnohem více vzpomínek než on. Nebylo divu. Byla vlkodlakem už přes padesát let, ale stále vypadala na dvacet. Zatímco hovořili, nacházeli v sobě čím dál větší zalíbení. Hlavně Bran v Morganě. Její štíhlá postava, plná ňadra, zelené oči, plné smyslně zvlněné rty, malý nosík, po kterém bylo rozhozeno několik pih a nádherné rusé vlasy. To vše jej až nebezpečně přitahovalo. Díky Morganě zjistil, že ženy-vlkodlaci, které nemají svého druha, ať už lidského či vlkodlačího, patří vůdci smečky, ale pokud se jí naskytne možnost vdát se, vůdce od svého nároku upouští. Další překvapivou věcí, kterou se dozvěděl, bylo, že vlčice zastává stejnou pozici jako její druh, i když je mnohem dominantnější nebo mnohem podřízenější než on.

Někdy nad ránem Morgana Branovi vtiskla rychlý polibek a poslala jej spát.

---