Ranyt: Proměna; Část LXXI.

Temná psychologická fantasy popisující cestu zbloudilé duše posednuté zapomenutým bohem.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

Chlapec se otočil zase dopředu. Jejich postup se výrazně zpomaloval. Tlak zespoda byl stále silnější. Situace začínala vypadat beznadějně. Dobře poznal, že jeho bojovníci kryli nepřátelské údery jen s pomoci štěstí a náhody. Nepřátelských zbraní bylo příliš mnoho a bylo jen otázkou času, než si nějaká najde cestu skrz jejich obranu.

Velmi dobře si uvědomoval, že kostry by je takto postupně pozabíjely. Opět se tedy ponořil do sebe a prosil o Jeho pomoc. Otevíral se svému bohu. A ačkoli nedávno zjistil, že vlastně až tak dobrosrdečný není, nyní jeho pomoc potřeboval. Uvítal proto s radostí Jeho přítomnost ve své duši. Cítil Jeho sílu a moc. Už bylo na čase. Zdvihl svůj pohled od země. Cynarovy oči opět zářily. Rozhlédl se po zrůdách, jež s nimi zápasily.

Pomalu napnul ruce do stran. Každou končetinou mířil na jednu skupinu nemrtvých. Z úst mu vyšel výkřik smíšený s vydechnutím, jako kdyby mu někdo zabodl tupý kůl do hrudi. Oběma směry chodby nyní letěla světelná stěna. Paladiny pouze prošla a nic se jim nestalo, na kostlivce však měla zcela jiný účinek. Uzavřeným prostorem se rozléhalo vysoké pištění znovu umírajících mrtvých. Kteréhokoli z nich se světlo byť jen dotklo, toho spálilo na popel.

Družina se dala do pohybu. Utíkali, co jim síly stačily, nahoru, kde doufali najít další východ z podzemního komplexu. Jejich boty byly celé od popela, jak se brodili hromadami spálených kostí.

Bohužel, Cynarovo ničivé kouzlo nedosáhlo ani na jedné straně až na konec tunelu. Po několika dalších zatáčkách opět narazili na překážku v podobě nekončících řad nemrtvých. Jejich němá ústa se otevírala, prázdné oči na ně hleděly. Děsivý pohled, ale nesmějí se jím nechat zpomalit nebo zastavit.

Všichni se vrhli do boje s bestiemi. Za sebou už ale slyšeli přicházet množství dalších. Využívali každou možnou chvíli, aby se od nich dostali co nejdál. Brzy však Cherard s Rienem opět museli bránit jejich záda, zatímco kněz s posledním paladinem postupně probojovávali cestu vpřed.

Sváděli neskutečnou bitvu o každý další krok. Délka průchodu byla snad nekonečná a kostlivců v něm přibližně stejný počet. Nikdo z nich však neměl ani pomyšlení na to, aby se vzdal. Raději by se nechali rozpárat od krvežíznivé bestie, jejíž hlad se nikdy neutiší.

Konečně se zdálo, jako by sem zavál vánek. Možná znamení, že se přibližují k východu. Díky nové motivaci ještě znásobili své úsilí. Cynar se neustále pokoušel svým mužům dodávat sílu pomocí nejrůznějších modliteb. Často některého z nich pokryla aura, chvílemi se někomu rozzářil meč do ohnivě rudé. Tím pak drtil nepřátele o to víc, jelikož věděl, že má Jeho požehnání. Teď byl chlapec vděčný za magii, jíž vládl. Ačkoli jeho bůh nebyl takový, jak mu ho vždy prezentovali, alespoň jeho podstata byla pravým opakem nemrtvých, proto na ně skvěle zabírala.

To jim velmi usnadnilo dosavadní boj. Již mohli jasně vidět východ a bílou pláň za ním. Mezi nimi a kýženou svobodou však stále stálo mnoho nemrtvých. Ti ale nebyli takovým problémem jako příšery, které se na ně neustále tlačily zezadu. Jejich tlak znásoboval a bylo víc než jasné, že je budou pronásledovat i tehdy, až vyjdou z jeskyně. Museli jim buď utéci, nebo se někam schovat.

Útěk však bohužel shledávali jako velmi obtížnou variantu, jelikož nemrtví se nikdy neunaví a jsou schopni v pochodu pokračovat ve dne v noci. Zatímco svaly mužů už byly vyčerpané a namožené z velikého vypětí, jemuž byli vystaveni. Na nohou je v podstatě držela už jen Jeho síla. Právě díky chlapcově podpoře ještě stále měli sílu bojovat.

Jako první se z tunelu smrti dostal Craig. Vychutnal si jeden hluboký nádech na ostře ledovém vzduchu. Musel se ale vrátit do ústí průchodu, aby pomohl svým bratřím. Po něm vyběhl ven Cynar. Padl na kolena do sněhu a v dlani pevně stiskl amulet svého jediného pravého pána. Prosil jej naposledy o božskou moc, o sílu, aby vůbec byli schopni přežít. Tři rytíři mezitím drželi stvůry stále u východu v jeskyni.

Opět cítil v těle neskutečnou moc. Chlapec povstal, jako již mnohokrát v životě, a jeho oči zazářily. Ted ale světlo oslepovalo, záře z očí doslova tekla. Čistý zvedl pravou ruku. Vypadalo to, jako by chytal kopí, jeho prsty sevřely neviditelný předmět. Mezi jeho dlaní a prsty probíhaly malé světelné blesky, které za několik momentů zformovaly mocnou zbraň. Čistá koncentrace Jeho moci. Připomínala blesk. Jak se neustále pohybovala a problikávala, protáhla se do délky několika desítek stop.

Mrštil světelným kopím, zasáhl strop v tunelu. Jeho muži rychle utekli, zatímco kameny se začaly hroutit. Za ohlušujícího rámusu se východ zbortil a sesunul i s chodbou k zemi. Snad se tím pohřbily všechny nemrtvé stvůry, které je mohly zabít. Boží dílo se zdálo být bezchybné. Cynar se opět vrátil do normálního stavu. Ve srovnání s Ranytem necítil žádnou bolest ani prázdnotu.

Pobídl válečníky k běhu. Jeho chrám byl na dohled.

 

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz

---