Temná psychologická fantasy mapující cestu duše posednuté zapomenutým bohem.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

14

Cynar nevěřícně přistoupil k hlavě církve. „Víš, milý Cynare,“ spustil starý muž, „velmi jsi mne zklamal. V klidu si zde kličkuješ, jezdíš do míst, kde nemáš co dělat, a svůj úkol necháváš stranou. Myslíš si, že se pokoušíš zjistit něco jako pravdu. Ale Ranyt se, chlapče, už zatím dostal až ke Stěně – a to si udělal ještě vcelku dlouhý výlet do vnitrozemí Arfarie. A ty? Ty se tady poflakuješ, zatímco on ti utíká!“

Proti těmto slovům neměl Čistý žádný rozumný protiargument. Vůbec nevěděl, co se s ním nyní stane. Porušil rozkazy a navíc nesplnil úkol. Pokud posedlý utekl za Stěnu, neměl již pražádnou šanci ho chytit. Navíc zde jen probudil mrtvé z věčného spánku, jiný následek jeho výprava neměla. Zklamal jak arcikněze, tak i otce.

Dostal od ctěného muže ale ještě poslední varování a jeden jediný příkaz. Měl se držet elfa, i jestli překročí Stěnu. To bylo ovšem nesmyslné. Ptal se na důvod, představený už tak nemohl dále skrývat všechny informace. Pověděl mu, že se elf může vrátit, a pokud se vrátí, bude mocnější než kdy dříve. Proto jej musí zastavit za každou cenu.

Na jednu stranu chápal, jak se rozhodli, ale na druhou se mu opravdu až za pověstnou barikádu nechtělo. Ne že by byla příliš daleko, spíš to je tak, že vrátit se za Stěnu prostě nejde. Neměl ale jinou možnost. Neuposlechne-li, jistě ho popraví. Pokud půjde, alespoň má naději. Sice malou, vlastně skoro žádnou, ale dokud může držet zbraň, obrazně řečeno, naděje zůstává. Alespoň mu to tak říkali.

Nezbylo mu, než s požadavky hlavy církve souhlasit. Arciknězi přelétl po tvář pochmurný výraz. Všem čtyřem požehnal, poté už šeptal jen Cynarovi. Říkal mu, že ho má rád, což skutečně měl, a loučení s ním mu rve srdce na kusy. Chlapec je pro něj něco jako jeho syn. Není ale zbytí. Někdo úkol splnit musí.

Čtveřice na nic nečekala. Zařídila se podle nově nabytých informací a ihned vyrazila na cestu. Čistý se přistihl, jak svého koně žene téměř až na pokraj možností. Zdálo se mu to, nebo skutečně plakal? Nikdy ten pocit nezažil, veliké slzy se mu koulely po tváři a studený vzduch je sfoukl k zemi. Pomalu mu docházely všechny následky. Oni neměli ani tu naději, byli prostě jako dobytek posláni na smrt.

Jistě na ně nečekala jednoduchá cesta. Teď jim ale, jak předpokládali, ubíhala ta nejhezčí část – samotná cesta k bariéře. Co se bude dít za ní, to si netroufali odhadnout. Cynar se rozhodl, že jako silný vůdce na sobě nesmí nechat nic zdát, proto jel jako první, dokud i poslední slza z jeho tváře nespadla k zemi.

Teprve poté se odvážil obrátit na své muže. V jejich pohledech nenašel výčitky nebo hněv. Viděl pouze smutek a smířenost. Všichni moc dobře věděli, že jakýkoliv pokus o vzdor nemá naději. Nemusí být od církve zrovna krvavě potlačen, stejně by ale nevyšel. Nemá ani cenu se o něco pokoušet.

Nezbývalo tedy než pokračovat v tichosti dále. Žádný z mužů nemluvil, neměli důvod a hlavně neměli náladu. Nosit v srdci neustálou radost a odhodlání, to je jedna věc, když ale člověk zjistí, kolik mu přesně zbývá času, chová se úplně jinak. Pokud se s tím nesmíří. A i kdyby za Stěnou ´dokázali přežít, už jen samotný fakt, že zemřou na druhé polovině, byl strašný. Jejich těla s největší pravděpodobností nebudou pohřbena, a kdo ví, dojdou-li tedy jejich duše vůbec někdy věčného klidu.

Uvědomil si, jak se vlastně chová. Možná za všechno skutečně může on, jelikož si neuvědomoval následky svých činů, proto je nejvyšší čas to změnit. Znovu se v sedle hrdě napřímil. Pokud má dnes umřít, chce se dívat nepříteli zpříma do očí. Najednou se mu věci zase zdály být krásné, možná ještě lepší než předtím. Když člověk ví, že v brzké době umře, dovolí si tedy ten největší luxus, jaký může. Začne žít ze dne na den, pouze pro dnešek, jelikož zítra už tu nemusí být.

Náplní jejich dnů se opět stane nekonečná pouť severní pustinou. Postupem času si začali na svůj osud zvykat. Jako rytíři, kteří prošli mnoha bitvami, si nemohli dovolit dlouhý stesk – ten by je jenom oslabil. Naopak, jejich sudba posílila odhodlání zadaný úkol splnit.

 

 

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz

---