Ranyt: Proměna; Část LXXVIII.

Temná psychologická fantasy mapující cestu duše posednuté zapomenutým bohem.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

Vypadal skutečně výstředně, jeho kombinace fialové pokrývky hlavy a světlého svrchníku však budila jakýsi posvátný respekt. Nutno také dodat, že jako jeden z mála zde si mohl dovolit na sebe poutat pozornost vzhledem. Panovník mu i jeho kouzelníkům poděkoval za pomoc a veliký přínos v bitvě. Zatím měli být jen připraveni na určitém stanovišti.

To se nacházelo na ploché střeše jednoho z místních domů. Bylo z ní totiž krásně vidět dolů do celého města, ale i za hradby, což bylo nyní nejpotřebnější. Čarodějové si již předtím na své provizorní základně připravili vše potřebné. Měli zde několik knih kouzel, pomocné talismany, které v sobě skrývaly tolik potřebnou moc. Tu dokázali snadno přetransformovat do žádoucího stavu a vyslat kýženým směrem. Dokonce se zde nacházelo i několik odpočívadel. Každý muž, jenž vládl kouzelnou mocí, si totiž po vyvolání kouzla určité energie a kruhu magie potřeboval odpočinout, přesáhl-li své možnosti, nebo už byl na pokraji sil.

Nervozita uvnitř sídla sílila a pomalu narostla až tak, že by se dala krájet. Za takové citové rozpoložení mužů mohla nejenom hrozba za hradbami, hlavně ale neustálé vyčkávání. Nic nedokáže s lidskými pocity udělat tolik, jako pocit čekání na něco významného a nebezpečného, obzvláště pak čekání na boj na život a na smrt.

Skřeti a orci před hradbami se zjevně nehodlali zvednout a odejít, proto možná nejlepším řešením byl útok. Zjevně na něco čekali, na nějakou zbraň nebo příkaz. Dokud ale vyčkávali, nebyli nebezpeční a hlavně – byli bezbranní. Taler litoval, že mu tak dlouho trvalo si tento fakt uvědomit. Ihned začal probírat možnosti s Onyxem. I on věděl, jak moc se dokáže nálada projevit na výsledcích v boji, proto souhlasil.

Ihned byly vydány nové příkazy a oblétly všechny útvary. Lučištníci znovu spustili palbu, mezi nepřáteli tak vyvolali menší chaos. Zdálo se, jako by protivníci o kousek ustupovali, to možná byla jejich jediná šance. Panovník pohlédl směrem ke stanovišti čarodějů a jemně přikývl.

Ohlušující rána ihned vrátila všechny do přítomnosti. Nejednalo se o nějaké nebezpečí, pouze Qeirard tleskl rukama a hluk znásobil. Začal křičet rozkazy na své kouzelníky. Zaznělo sborové zaklínadlo v podivném jazyce. Několik z nich se postavilo do kruhu okolo obrazce. Neodříkávali společně žádnou modlitbu jako chrámoví fanatici, zde se jednalo o čisté užití kouzel v praxi. Stačilo tedy pouze soustředit sílu na společné dílo.

Mistr mágů, jako jedna z nejdůležitějších součástí zaklínadla, nesměl samozřejmě chybět. Nepokoušeli se seslat nijak složité a propracované kouzlo, jejich kouzelnický výkon vzhledem k rozsahu spíš potřeboval jen obrovské množství energie.

Nebesa nad armádou Ga'Bairu s Ulanem zrudla. Mraky pomalu začaly vířit, až v sobě zanechaly několik okrouhlých trhlin. Právě z těchto průrev měl přijít pravý účinek předešlého čarování. Z oblohy dolů ohromnou rychlostí padalo několik kulovitých předmětů. Zdálo se, že snad dokonce hoří.

Na zem dopadly ohromné kulovité kameny. Opravdu hořely. Jejich velikost v průměru se dala přirovnat k několika stojícím orkům. Pekelné kolosy si razily cestu do nitra nepřátelské armády. Spadly  do prvních řad, čímž napáchaly značné škody, nyní se ale válily stále dál a podpalovaly vše, co se jim připletlo do cesty. Muži na střeše ještě nějakou dobu dokázali jejich dráhu kontrolovat a směřovali ji ke strategickým jednotkám a bodům. Poté už však cena za každý další čas strávený v této sféře byla příliš vysoká. Kameny se rozpadly na několik menších kusů, ty zase na menší. I když se zmenšovaly, stále zapalovaly jednotky kolem sebe. Nakonec z nich nezbylo nic než prach.

Panovník velmi spokojeně sledoval, jakou silou jeho kouzelníci vládnou. Jejich snažení zanechalo v řadách za branami města skutečně dlouhé prázdné rýhy, kde nebylo nic jiného, než spálená země a ohořelá těla. Přemýšlel, že by mu vlastně stačilo jen více čarodějů a nepotřeboval by žádnou fyzickou sílu. Doteď tyto zvláštní lidi očividně nikdo dostatečně nedocenil.

Jak se ale dalo předpokládat, nepřítel nenechal jejich počínání bez odezvy. Ihned proti nim vyrazil. Dřevěné žebříky se začaly opírat o vysoké hradby, zatím se ale nikdo přes ně nedostal. U beranidla před bránou se pouze hromadily mrtvoly. Jak Taler předpokládal, Ept se dal velmi dobře bránit. Zatím se ale chtěl vyhnout předčasným závěrům. Nepřítel byl totiž nepředvídatelný a nedalo se vyloučit, že by si mohli přivést na pomoc i zapomenuté tvory z hrůzných legend.

Snaha bojovníků snažících se dobýt sídlo konečně začínala přinášet ovoce. Do vysokých hradeb začaly bušit kameny. Snad nikdy takhle veliký katapult neviděl. Stroj dokázal pojmout balvan stejně veliký jako meteority, které seslali čarodějové z nebe. S hrůzou v očích hleděl král na tvory, kteří přicházeli. Blížilo se doslova procesí skalních obrů. Přerostlí tvorové, jejichž domov byl hluboko v horách, snad poprvé za svůj život sešli až do nížin, aby zde rozsévali nicotu a zmar.

Za sebou táhli uvázané balvany, ty zřejmě měly přijít do obřích katapultů. To snad je zlý sen! Musí hned upozornit všechny jednotky schopné útočit na dálku, aby se zaměřily na nový cíl.

Nebyl si tak úplně jistý, zda chce tento krok podstoupit. Už byl ale příliš daleko, než aby se prostě otočil a vrátil se domů. S nataženou rukou, kterou měl napůl ponořenou ve Stěně, pohlédl na Daniru. Smutně kývl a s přítelem Sairenem prošel Stěnou. Otočil se, aby zjistil, zda ho následovala. Na jednu stranu byl rád, že za ním šla a pronikla i touto bariérou, měl vůči ní ale výčitky svědomí. Nevěděl, zda ji dokáže dostat zpátky. Jako plíživý stín mu na mysli vyvstala i otázka, co tím, že s ním stále zůstává, vlastně dívka sleduje.

Rozhlíželi se kolem sebe. Země zde vypadala, jako by umřela, ale zároveň se s tím naučila žít. Rostliny nebyly zelené, ale šedohnědé. Zjevně však podivným způsobem rostly. Ucítili slabý vánek, který k nim přivál i prach z vysušené půdy.

Ani jednomu se tu nelíbilo. Vše mělo podivné tvary a barvy. Navíc úplně všechno zjevně již dávno uhynulo. Před sebou viděli les, který ale neměl v sobě žádnou vitalitu, jen šedivé suché kmeny se smutně tyčily do vzduchu. Dost možná že zde ani nikdy nesvítilo slunce, obloha byla zarudlá, jako zbarvená krví.

 

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz

---