Plamen hvězd IV.

Kapitola 4.

 

Rok 1565, Velká Británie, Wales, hrabství Carmarthenshire

 

            Uplynulo dvacet let a Smečka Llandoverské vysočiny prošla mnohými změnami. Za tu dobu ztratila pět členů a šest nových získala.

            Největšími změnami však prošel Bran. Po roce od proměny plně ovládl svého vlka. Po třech letech začal sílit a postupovat po žebříčku hierarchie nahoru. Pojal Morganu za svou družku a oženil se s ní. Jak sílil, někteří vlci se mu vzdali po krátkém souboji v lidské podobě, na jiné mu stačilo použít svou moc a uplatnit dominanci. S jinými musel vybojovat krvavý souboj, než se mu podvolili. Dva musel zabít. Jedním z nich byl původní druhý vlk ve smečce, Arwel. Po deseti letech postupu v hierarchii se stal druhým vlkem ve smečce.

            Nyní smečku již rok svíralo nepříjemné napětí. Bran a lord Neirien kolem sebe našlapovali opatrně a jejich vzájemné chování bylo napjaté a plné očekávání.  

            U statku se nacházel malý rybník. Na prostoru mezi ním a budovami se slavily svátky. Peklo se maso, zpívalo, tančilo a pilo.

            Bran už zdáli viděl oheň, nad kterým se otáčel býček. Tu vůni cítil už zdaleka. I když u stolů, které sem byly přineseny, sedělo plno lidí a další se nacházeli porůznu po louce, žádné projevy veselí nezaznamenal. Díky svému poutu se smečkou cítil strach, nervozitu a napětí.

Netrpělivě očekávali jeho návrat a jeho jednání. Nebylo čemu se divit. Jen díky tomu, že svého vlka pevně ovládal, se mezi ním a vůdcem smečky nestrhl krvavý boj. To se však dnes změní. Po dvou měsících se konečně vrátil z Londýna, kde plnil důležitý úkol.

Koňská kopyta zadusala na měkké půdě louky. Všichni se k němu otočili. Seskočil z koně a ten odběhl o kus dál. Vysoké kožené boty šustily při každém kroku v trávě. Bran Dubhley, Plamen hvězd se vrátil ke své smečce, aby si nárokoval místo, jež mu patřilo právem silnějšího. Nemusel nic říkat. Všichni to vycítili. Od jednoho stolu vstal lord Neirien.

„Nastal tedy ten čas?“ zeptal se.

„Nastal.“

„Čekal jsi dlouho.“

„Chtěl jsem mít jistotu.“

„Jistotu?“ užasle se otázal šlechtic, jakoby nevěřil svým uším.

„Ano. Má čest mi brání v porušení přísahy, kterou jsem složil, ale tohle smečce neprospívá. Je na čase zjistit, kdo je silnější a pročistit vzduch.“

„Pravda. Pojďme tedy na to,“ přitakal Neirien.

            Vzduchem zazněl svist tasených čepelí. Zaujali bojové postavení, pozdravili se a vzápětí už se vzduchem rozléhalo ocelové řinčení srážejících se mečů. Bran vypadal jistěji. Byl rychlejší a měl lepší práci nohou. Neirien byl naopak silnější, ale o něco pomalejší. Ne, že by to k něčemu bylo. Kdyby je někdo pozoroval, neuvěřil by, že jsou to lidé.

Nebylo v lidských silách vyvinout takovou rychlost. Řinčení zbraní se slilo v jedno ocelové staccato. Souboj se natahoval.

            Bran zastavil a srazil sek vedený na hlavu, vrazil pěstí šlechtici do břicha, tanečním obratem se dostal do otočky a jeho čepel, matně se blýskající v rychle klesajícím oblouku se snášela na obnažený krk jeho pána. Ten se v poslední vteřině odkulil a odnesl si krvavý šrám na rameni. Smečka napětím vydechla.

            Neirien vyskočil zpět na nohy, a držel se za zranění. Bran jej obcházel pomalými kroky a bedlivě svého soka pozoroval. Cítil, věděl, že má na to zvítězit. V šermu byl nejlepší v kraji, ale musel si vůdce ještě podrobit své moci.

„Vzdáte se, pane, než přijdete k ještě větší úhoně?“

„Ještě jsem ani nezačal,“ odfrkl šlechtic a prudce zaútočil.

            Čepele se s pronikavým třesknutím srazily. Oba muži od sebe odskočili. Neirien divoce zaútočil vysokým bodnutím. Bran sokovu čepel zlehka vyklonil z původní dráhy a nastavil mu vlastní čepel. Ozvalo se trhání látky a masa, jak meč probodl pravé rameno pod klíční kostí.

            Bran vytrhl rychle zbraň z rány a sekl šikmo dolů. Do šlechticova těla vyryl dlouhý a hluboký šrám, který notně krvácel. Lordu vypadl meč z rukou. Nevěřícně zíral na krev, která se z něj valila. Jeho oči zaplály vlčí zlatou a obrysy jeho těla se začaly rozplývat.

„Postarej se o smečku, Thomasi,“ vyštěkl Bran a počal se měnit taky.

            Thomas se snažil vlastní mocí zabránit méně nadřazeným vlkům, aby se též proměnili. To je problém dominance. Pokud se měnil nejdominantnější vlk v okolí a ostatní neměli dostatečnou sebekontrolu, proměnili se taky.

            Neirien měl s proměnami mnohem více zkušeností než Bran, tudíž se měl proměnit rychleji, ale zpomalovala ho utržená zranění. Dokončili ji oba zároveň. Šlechticův vlk byl černo-hnědý s bílou hrudí. Nehonosil se takovou výškou jako soupeřův černě stříbřitý, zato však daleko statnější postavou.

            Obcházeli se v pomalých kruzích, vrčeli a srst se jim ježila. Bran zaútočil. Rychle a tvrdě. Srazil se s vůdcem. Hruď na hruď, tesák na tesák. Rozrývali povrch bojiště, dupali a sekali drápy. Váleli se v trávě, pevně do sebe zakousnutí. Kožichy jim smáčela krev tekoucí z hrozných zranění.

            Vlkodlaci jsou elegantní, pohybují se s nevídanou grácií, ale jejich skutečná krása vynikne až v boji, pro který byli stvořeni. Doslova tančili, ale byl to smrtící tanec.

            Bran se dostal na vrch, zakousl se vůdci do krku a zatřepal s ním jako s myší. Odhodil ho kus stranou a drápy rozsekl otřesenému vůdci hruď. Než se rána zalila krví, zaleskla se bílá kost. Neirien se zhroutil na zem. Vítězný vlk na něj dupl pravou tlapou a ještě zaťal drápy do jeho těla. Široce rozevřel čelisti a zaútočil. Sotva se však dostal ke kousnutí, zarazil se. V hlavě mu vyskočil poslední bod Litanie.

 

Bojuješ-li s někým ze smečky, v případě prohry nastav hrdlo. Zvítězíš-li, buď milosrdný.

 

            Zvedl hlavu a pohlédl na smečku, která jejich boji přihlížela. Thomas byl bledý, zpocený a z jeho strhaného obličeje se zračilo vyčerpání, jak napínal svou vůli a moc, aby se ostatní nenechali strhnout bojem dvou nejsilnějších vlků ve smečce. Ostatní přihlíželi a jejich řeč těla i výrazy v obličeji dávaly najevo neskutečné překvapení.

            Hleděl na ně pronikavýma, mrazivě modrýma planoucíma očima a hrdelně vrčel. Dával tak čas možnému vyzyvateli a ukazoval všem svou sílu. Porazil nezpochybnitelného vládce smečky!

            Když se trochu vzpamatovali, pod silou jeho pohledu klesli na kolena a sklonili hlavy, aby nebyli výš než on a přísahali mu věrnost. Přijali jej jako vůdce smečky. Něco se změnilo. Najednou bylo vše jiné. Vnímal je jinak než doposud. Byli si bližší.

            Pohlédl na poraženého, který se chvěl bolestí a ztrátou krve a zaujal podřízenou polohu. Odfrkl si a ustoupil. Zaklonil hlavu a z hrdla mu vytryskla píseň. Přidala se k němu celá smečka. Od ní pak zavířila magie a obklopila nového vůdce.

            Bran s úžasem zjistil, že ho magie léčí. Prolitá krev opět kolovala v žilách, otevřená místa se zahojila, zlomené kosti srostly. Když magie vyprchala, cítil se silný, jako před bojem.

            Mrazivá modrá z jeho očí vymizela a byla nahrazena kouřově šedou. Bran konečně dostal pod kontrolu svého vlka, který převzal vedení po dobu boje a proměnil se.

„Vezměte ho do bezpečné místnosti a postarejte se o něj,“ pronesl.

„Ano, pane,“ odvětil Thomas a ještě s jedním vlkem odnesli zraněného Neiriena do malé místnosti, která se nacházela ve sklepě statku. Nebyla veliká a neměla okno. Uvnitř se nacházela pouze hromada slámy a jediná klika se nacházela zvenčí dveří. Podpořena několika masivními závorami. Používala se pro zraněné vlkodlaky, protože zraněný vlkodlak je nebezpečný nejen sám sobě, ale i svému okolí. Vlk přebere po dobu hojení kontrolu a je smrtelně nebezpečný, než se tělo dá natolik do pořádku, aby člověk mohl opět převzít kontrolu.

            Nyní, když bylo po boji a smečka se uklidnila, Bran zamířil k ohni, kde už nevábně smrděl připáleninou býček. Jak kráčel kolem svých vlků, krčili se před ním. Každého z nich se lehce dotknul. Nyní byli jeho. Moje smečka!

„Pojďte, je tady hodně skvělého masa a byla by škoda ho nechat úplně spálit,“ zvolal a nečekal, až se k němu někdo připojí. Uřízl dva pořádné kusy masa, sedl ke stolu a začal jíst. Dokud se nezakousl do hovězí pečeně, ani si neuvědomil, jaký má hlad.

            Ostatní ze smečky se brzy připojili. Jak jedli, napětí ze smečky vyprchávalo a opatrně a váhavě se rozproudily rozhovory. Skoro všechny rozebíraly proběhlý souboj. Když vlci zjistili, že novému vůdci nevadí obsah jejich řečí, pustili se do tohoto tématu naplno.

            Někdy okolo půlnoci se vrátil Thomas.

„Jak mu je?“

„Ošetřili jsme jeho rány a nakrmili ho. Teď spí. Bude v pořádku. Hojí se rychle.“

„To jsem rád.“

„Proč? Mohl jsi ho zabít a nikdo by ti nemohl nic vyčíst.“

„Proč? Protože jsem mu kdysi odpřísáhl věrnost s tím, že budu chránit jeho život a bezpečí a nebýt té zatracené bestie uvnitř mě a její moci, nikdy by k tomuhle boji nedošlo.“

„To je možné. Jsme to, co jsme a většina z nás si to nevybrala. Proto musíme žít, jak nejlépe umíme.“

„Jo, já vím. Najez se a odpočiň.“

            S těmi slovy se Bran zvedl a zamířil do bytečku na statku. Zároveň s ním se zvedla i jeho družka a manželka Morgana. Díky jejich poutu Bran věděl a cítil, k čemu dojde. Roztáhl rty do dravčího úsměvu.

            Uplynul týden od souboje o vůdcovství, když se smečka shromáždila na statku. Nebyl sice úplněk, ale vlci chtěli lovit. Když se sešli a Bran stál opřený o zeď, přišel mezi ně lord Neirien. Od souboje zhubnul, vypadal ztrhaně a slabě, ale utržená zranění byla zhojená. Dominantní vlci se hojí rychle.

            Jak kráčel shromážděnou smečkou, někteří, zvláště ti slabší mu ustupovali z cesty, ale ti výše postavení po něm vrhali pohrdavé pohledy. Několik z nich, ti silnější mu odmítli ustoupit z cesty. Stačilo však jediné Branovo zavrčení a pronikavý pohled, aby bývalému vůdci uhnuli stranou. 

            Konečně stáli proti sobě. Pohlédli si do očí a Neirien po několika vteřinách oči sklopil a poklekl na jedno koleno. Potvrdil tak své podřízení novému vůdci.

„Co bude teď? Ovládneš i mé panství, přivlastníš si vše, co bylo mé?“ zeptal se a v hlase bouřily emoce.

„Ne. Tyhle věci zůstanou při starém, i naše vystupování na veřejnosti. Stále jsem kapitánem vaší tělesné stráže, ale co se týče záležitostí smečky,… “ nedokončil Bran a v jeho hlase se objevilo skryté ostří.

„Rozumím,“ sklopil hlavu šlechtic.

            Poté vstal a na Branův pokyn se smečka proměnila a vyrazila na lov.

*********

            Čas běžel. Smečka pod Branovým vedením posilovala svoji moc, ale neměla to lehké. Lovci zesílili své pátrání po tvorech noci a neštítili se žádných prostředků, aby dosáhli svých cílů. Branova smečka se musela pečlivěji skrývat, lépe za sebou zametat stopy. Lovit směli již pouze za úplňku a jen v těch nejodlehlejších údolích.

 Moc samotného Brana ještě vzrostla. Ani lord Neirien, který se stal druhým vlkem smečky, mu již nebyl soupeřem.

            Uplynuly dva roky, když na statek, kde si Bran zřídil své sídlo a stal se skutečným správcem, dorazil jezdec na koni. Bývalý kapitán v něm okamžitě poznal vlkodlaka. Muž byl vysoký, mohutné postavy a plavých vlasů a vousů. Byl oblečen do pevného praktického oděvu, který byl zaměřen spíše na funkčnost než ozdobu.

„Můj pane, kde najdu vůdce zdejší smečky?“ zeptal se.

„Já jsem vůdce zdejší smečky. Kdo jsi ty?“

„Padrig. Jsem posel od lorda Meiriona, vůdce smečky Londýnského poříčí.“

„Co mi chce?“

„Vše je vysvětleno zde,“ pronesl posel a podal Branovi dopis.

„Dobře. Zajdi do kuchyně a řekni jim, že tě posílám. Najez se a buď připravený okamžitě vyrazit.“

            Posel přikývl a odešel. Bran zlomil pečeť a dopis si přečetl. Byla to pozvánka do Londýna na setkání vůdců smeček s uvedením data a adresy místa konání. V dopise stálo, že se vyskytly jisté problémy, které se týkají všech smeček. Bylo potřeba se sejít a celou záležitost probrat. Každý vůdce si sebou směl vzít jednoho až dva vlky ze své smečky.

            Bran zamyšleně zamířil do své pracovny. Na chodbě, která k ní vedla, potkal Thomase.

„Pojď se mnou,“ hlesl k němu.

            Bývalý správce statku jej následoval beze slova. Sotva za nimi zaklaply dveře, Bran mu podal dopis. Thomas jej přijal a přečetl si ho. Pak pohlédl na svého vůdce a dopis mu vrátil.

„Pojedeš?“ zeptal se.

„Měl bych?“

„Mohlo by se to ukázat osudným, kdybys nejel. Jestli jsou ty problémy natolik vážné, jak stojí v tom listu, mělo by se s tím něco udělat.“

„To ano.“

            Bran chvíli rázoval po pracovně jako šelma v kleci a tvářil se zamyšleně. Občas se zarazil a hleděl kamsi do dáli. Nelíbí se mi to. O co sakra jde? Chce nás vyřadit všechny a ovládnout naše území nebo je to pravda? O co jde?

„Dobře. Pojedu a ty se mnou.“

„Já?“ Thomas vypadal překvapeně. „Nebylo by lepší vzít sebou Neiriena? Je to šlechtic, stejně jako ten lord Meirion.“

„Ne. Pojedeme my dva. V dopise není uvedeno, jaké vlky si sebou smím vzít. Napíšeš dopis Neirienovi, kde mu vysvětlíš situaci a příkaz, aby se postaral o smečku. Dále napíšeš dopis tomu lordovi z Londýna, že dorazíme. Posel, který tohle přivezl, je v kuchyni. Dej mu čerstvého koně, zásoby na cestu a nějaké peníze, pokud je bude chtít.“

„Dobře. Zajímalo by mě, o co mu jde. Každý vlk ví, že se vlci a vůdci zvláště, necítí mimo smečku a své území dobře.“

„Buď to musí být hodně vážné, nebo se londýnští chtějí zbavit konkurence.“

„Jestli ano, strhne se z toho krveprolití, kterému nebude rovno.“

„To ano. Teď jdi.“

            Thomas přikývl a odešel. Bran usedl do křesla a pohodlně se opřel. Jeho oči znepřítomněly, jak přemýšlel o obsahu a významu dopisu. Schůzka se měla konat za měsíc v Londýně. Sejdou se ti nejmocnější vlci Anglie, aby probrali nějaké vážné problémy. Zajímalo by mě, o co jde. O jaké problémy?

*********

            V samotném srdci Londýna se nacházelo přepychové sídlo. Dýchala z něj dávná historie a rozlehlá zahrada upravená dle poslední módy jen dokreslovala harmonii a luxus.

            Ve velké místnosti, jež sloužila jako audienční síň, sedělo u dlouhého masivního stolu z leštěného dubu jedenáct mužů. Někteří byli oblečeni v honosných šatech dle poslední módy, jiní na sobě měli prostý šat. Za každým z nich stál jeden muž. Ti sedící byli vůdci smeček a muži, kteří za nimi stáli, byli vlci, které si vzali sebou jako pobočníky. Jejich šat byl ještě rozmanitější než u vůdců.

            Vůdci seděli svorně u stolu, na kterém leželo několik talířů s drobným občerstvením v podobě opékané slaniny, plátků pečeně a sýra. Vládci smeček mezi sebou vedli tlumený hovor, když se vysoký štíhlý muž hnědých vlasů a aristokratického vzezření zarazil. Překvapeně a s očekáváním hleděl ke dveřím a v jeho tváři se zračila zvědavost. Ostatní zaznamenali změnu v jeho chování a zarazili se též. V místnosti zavládlo napjaté ticho. Cítili, že se blíží někdo mocný.

„Kdo to může být?“ zeptal se statný pořez se širokou drsnou tváří a neuspořádanou kšticí špinavě blond vlasů. Oblečen byl v prostých šatech přístavního dělníka. Páchl mořskou solí a dehtem.

„Myslím, že to bude poslední člen naší malé schůze. Vůdce smečky Llandoverské vysočiny. Ostatní vůdci svou účast odmítli,“ odvětil onen aristokraticky vyhlížející muž, ale oči ze dveří nespustil. Byl to lord Meirion, jenž schůzi svolal.

„Jediný kdo chybí, je opravdu lord Neirien,“ přitakal štíhlý chlapík v obleku úspěšného obchodníka.

„Podle mého posla, který doručil zprávu na Neirienovo panství, není vůdcem tamní smečky náš přítel Neirien,“ oponoval Meirion.

            V místnosti zavládlo překvapení.

„Kdo je tedy vůdcem?“ vyhrkl pořez.

„Pane Williame, zdá se, že vůdcem je jakýsi Bran Dubhley.“

„Plamen hvězd?!“ zvolal jiný muž a v jeho hlase zazněl úžas. Oblečen byl střízlivě, v šatech chudého šlechtice.

„Ano, právě ten, pane Doriane.“

„Ten, který vyčenichal a zlikvidoval to upíří hnízdo?“

„Ano, ten. Pokud se nemýlím a já se mýlím strašně nerad, vyhnal též z Llandoverské vysočiny klan zlobrů a způsobil jim vážné problémy.“

            Ozvalo se střídmé, takřka delikátní zaklepání a do sálu vešel muž v honosném oděvu majordoma.

„Bran Dubhley, Plamen hvězd a vůdce…,“ spustil, ale někdo do něj zezadu strčil, až udělal několik nedobrovolných kroků kupředu a zatvářil se velmi rozezleně.

„To stačilo. Oni vědí, kdo jsem,“ zazněl hluboký, ale uchu lahodící zvučný mužský hlas.

            Do místnosti vstoupil Bran následovaný Thomasem.

*********

            Vstoupil dovnitř a rozhlédl se. Pěkná směska, jen co je pravda. Napadlo jej, když si důkladně prohlédl každého z nich. Na jeho jemný čich zaútočil bezpočet pachů. Vůně jídla, vlkodlaků stojících a sedících okolo stolu a bezpočet dalších.

„Jak nevychované,“ pronesl muž narezle hnědých vlasů. Bran jej odhadoval na chudého šlechtice.

„Vskutku, ale je to voják. Promiňme mu to,“ chlácholil jej Meirion.

            Branovi se zdál celkem sympatický, ale stejně jako on byl dravec a proto se držel ve střehu.

„Pánové,“ pozdravil a doplnil to drobnou úklonou. Thomas následoval jeho příkladu. Díky vlčím smyslům dokázal určit, jak je každý z nich dominantní a ani ho nepřekvapilo, že u stolu sedí podle vzájemné hierarchie.

            Lord Meirion vyskočil na nohy, aby oba muže uvedl k jejich místu u stolu. Potřásl si s Branem rukou a odváděl jej k jeho místu. Bylo to nejméně čestné místo, které příslušelo nejméně dominantnímu. To, že na Brana vyšlo tohle místo, bylo zaviněno jeho pozdním příchodem. Zatracená králičí díra. Jeho kůň si totiž poranil nohu, když do ní šlápl.  

            Jak procházeli okolo stolu, Bran se znenadání zastavil. Thomas v předtuše zbledl. Stáli u místa, kde seděl obchodník.

„Co je?“ nevrle vyštěkl muž a upřel na procházející své hnědé oči.

„To je moje místo, vypadni!“ zavrčel Bran a zavrtal svůj pohled do těch jeho.

„A když ne?“ oponoval muž, aniž by přerušil oční kontakt.

„Nechte jej na pokoji, pane!“ zavrčel obchodníkův pobočník.

„Zmizni,“ vyštěkl na něj Bran a zavrčel tak hrozivě, že pobočník ucouvl o několik kroků zpět. Vůdce Llandoverské smečky však oční kontakt nepřerušil.

„Já. Ti. Říkám. Vypadni!“ odsekával Bran.

            Souboj vůlí a dominance pokračoval. Kdo zvítězí, záleželo na síle nadřazenosti a moci. Celý sál se naplnil napětím. Obchodník pobledl, začal se potit, ale pohledem neuhnul. Jeho oči se začaly barvit do zlatava, jak do souboje začal vstupovat vlk. V odpověď se v Branových očích objevily modré šmouhy a napětí v sále ještě více zhoustlo.

„Ale no tak, pánové. To snad nebude nutné,“ snažil se uklidnit situaci Meirion. Měl taky důvod. Ještě chvíli a v jeho sídle, přinejmenším v téhle místnosti, vypukne masakr. „Přišli jsme sem problémy řešit, ne je vyvolávat.“

„Vypadni,“ zavrčel Bran znovu.

            Obchodník ztěžka polkl a uhnul pohledem. S pokořeně sklopenou hlavou se zvedl a přikrčený se odplížil na místo, kam měl původně usednout Bran. Napětí v místnosti povolilo a bledý Thomas si vzpomněl na to, že by mohl opět začít dýchat. Tak tohle bylo těsný.

            Bran se usadil a Thomas zaujal místo za jeho zády. Bylo to druhé křeslo od pravice lorda Meiriona, který z nich jako nejdominantnější vlk a hostitel seděl v čele. Správně by se ostatní vůdci měli po obchodníkově porážce přemístit, dle nové hierarchie, ale obchodníkova moc a dominance byly porážkou natolik oslabeny, že poraženému připadlo ono poslední místo.

            Když měli opět všichni patřičnou sebekontrolu, napětí se vytratilo úplně.

„Nyní bychom mohli něco pojíst. S plným žaludkem se lépe přemýšlí,“ pronesl jejich hostitel a zatleskal.

            Majordomus, který byl sám vlkodlakem, se uklonil a vyšel ze dveří. Netrvalo dlouho a do místnosti začali proudit kuchaři s podnosy a mísami plnými jídla.

            Spořádali toho hodně, neboť vlkodlaci potřebují hodně potravy. Sotva služebnictvo odneslo nádobí, Bran se napřímil a na stůl položil dopis, který vytáhl ze záňadří.

„Tak co jste myslel těmi problémy? V dopise toho moc nebylo.“

„Rovnou k věci, že?“ zasmál se Meirion.

„Je to lepší než jalové chození kolem horké kaše. Šetří to čas,“ odvětil Bran.

„Pravda. Takže, pánové, buďte tak laskaví a věnujte mi pozornost. Chtěl bych si s vámi promluvit o jistých záležitostech, které se objevily zde v Londýně, ale týkají se nás všech.“

            Vlci, kteří mezi sebou cosi tiše probírali, mu okamžitě věnovali svou pozornost. Lord Meirion si tiše odkašlal, aby si pročistil krk a napil se vína.

„Zjistili jsme, že Lovci se při pátrání po nás začali spojovat s Temnými a čaroději. Nejenže je využívají k odhalení toho, co jsme, ale i k tomu, aby nás zlikvidovali.“

            Na okamžik se rozhostilo mrtvolné, zaražené ticho, ale vzápětí se strhla bouře nevole. Ta zpráva s nimi hluboce otřásla.

„Jak je to možné?“ zeptal se pořez William.

„K tomuhle nikdy dřív nedošlo! To není možné,“ vyjekl nevěřícně chudý šlechtic.

„Myslel jsem, že Lovci nenávidí všechny, kteří nejsou tak úplně lidmi natolik, že s nimi neuzavírají dohody,“ pronesl jiný z vůdců.

„Pánové, uklidněte se prosím. Je to závažná věc. Je pravda, že v minulosti k něčemu podobnému nikdy nedošlo, ale musíme se pokusit tuhle situaci vyřešit.

Nesporným faktem je, že Lovci využívají naše nepřátele, aby nás zničili. Ovšem, dle zpráv, které jsem obdržel, panuje mezi nimi velké napětí a úmrtnost je dosti vysoká. Na obou stranách. Ani jeden tábor si nevěří natolik, aby spolupracovali opravdu efektivně. Výsledky však mají. Bohužel,“ osvětlil situaci Meirion a odmlčel se, aby mohl svlažit vyprahlá ústa. „Prosím, popřemýšlejte o tom a zkuste vymyslet způsob, jak se s touto hrozbou vypořádat.“

            Místnost upadla do zamyšleného ticha. Přítomní se zahloubali do sebe a jejich oči získaly nepřítomný pohled. Spíše připomínali ztuhlé loutky.

            Po nějaké době se ozval William.

„Rozdělit smečku do skupin tří čtyř vlků, ovšem dle početnosti smečky a nechat je hlídkovat po území. Zlikvidovat každého Lovce či Temného nebo čaroděje, který to území naruší.“

„Nesmysl,“ pronesl Bran vzápětí.

„Cože?! A jak bys to vyřešil ty, chytráku?“ vztekle na něj vyjel pořez.

„Na mém území v poslední době vzrostla aktivita Lovců a Temných. Omezili jsme lovy jen na dobu úplňku a to ještě v těch nejodlehlejších koutech. Snažíme se být co nejvíce nenápadní. Přesto došlo k několika srážkám. Kromě několika zranění jsme neutrpěli žádné ztráty. Oni utrpěli vždy.“

„A co se ti nelíbí na mém plánu?“ skočil do řeči blonďák.

„Za prvé roztříštíš sílu smečky a za druhé, zvýšená aktivita by mohla Lovce přilákat. Pokud s nimi opravdu spolupracují Temní a mágové, prozradí jim, kdo opravdu jsme. A likvidace každého? Jestli nejsou pitomí, to že se v určitém kraji ztrácí jejich lidi, je přiláká. Ne jednotlivce či malé skupinky, ale celou armádu.“

„Před chvílí jsi říkal, že u vás už utrpěli jisté ztráty. To je nepřiláká?“

„Zametli jsme stopy. Po Temných se nikdo shánět nebude. To je jasné i Lovcům. Musí vědět, že Temní nejsou nikde vítaní. A mrtví Lovci? Nevýznamná rvačka v hospodě, která skončila tragicky. Loupežné přepadení na lesní cestě. Pád ze skály. Takové věci se stávají,“ pokrčil rameny Bran. „Podle mě naší nejlepší obranou bude utajení. Nedávali jsme pozor, my všichni,“ pohyb jeho ruky zahrnul všechny přítomné. „To je přilákalo. Pro jejich ubohé smysly jsme neodhalitelní, pokud se před nimi neproměníme. Temní a čarodějové? To je něco jiného.“

„Na tom, co právě řekl Plamen hvězd je plno pravdy, ale i tak to není úplně ono,“ přikývl Meirion a většina vůdců souhlasně zamručela.

„A co se sjednotit, získat pro náš plán i ostatní vlky a naše příbuzné, kteří též odpovídají na volání Luny a udeřit na ně? Jednou provždy smést ty svině z povrchu zemského?“ pronesl muž, který doposud mlčel.

            Všichni k němu stočili své pohledy. Oblečen byl do šatů střední třídy. Nic honosného, ale ani nuzného. Jeho ostře řezaná tvář, jasné oči, pevné držení těla a ztuhlá ramena, to vše ukazovalo na možnost, že mluvčí je voják. Aspoň to byl Branův názor.

„Líbí se mi to,“ zkroutil blonďatý William rty do dravčího úšklebku.

            I další souhlasně přikývli. Vyhlídka na krveprolití, kdy potečou potoky krve jejich nepřátel, je rozpalovala. Vlkodlaci jsou krutá, krvelačná stvoření a proto se lidi, kteří se jimi stali, musí mít neustále pod železnou sebekontrolou, aby nevraždili na potkání.

„Dovolte mi vznést hlas rozumu,“ ozval se Bran.

„Nezapomínejme na to, že Lovci zde, v Anglii nejsou jedinými Lovci v Evropě. Dejme tomu, že se to podaří, ale co pak? Nezmobilizují ostatní své síly a nevytáhnou na nás v plné síle? Jedna věc je vypořádat se s několika desítkami Lovci a jejich přisluhovači a druhá s celou armádou.

Bude to krveprolití, jakému se žádné z naší historie nevyrovná. Už v prvním střetu utrpíme ztráty. Nemuseli bychom být dost silní, abychom se vypořádali s těmi, co přijdou po nich.“

„To není hlas rozumu, ale hlas zbabělce,“ odsekl muž, který přišel s plánem na masakr.

„Co si to dovoluješ?!“ zahřměl Bran, vyskočil na nohy a jeho ruka sjela k jílci meče, který však nebyl na svém místě. Při vstupu do sídla museli pozvaní odevzdat všechny zbraně. Ne, že by to vlkodlakům vadilo. Jejich ohromná síla, rychlost a schopnost proměny v děsivou šelmu je vůbec v boji neomezovalo.

„Pánové, klid,“ mírnil je Meirion a sálem zavanul uklidňující poryv moci odplavující emoce.

„Na tom, co řekl Bran je hodně pravdy. Přiznávám, že se mi váš plán, příteli Cadocu, líbí, ale má své chyby. Byl by to masakr, který by se nám v dlouhodobějším hledisku nemusel vyplatit.“

            Cadoc se nakvašeně opřel v křesle a v jeho očích plál vztek. Pohledem střídavě hleděl na lorda Meiriona a Brana. Přímému očnímu střetu se však vyhýbal. Věděl, že není natolik mocný, aby se mohl postavit tak silným a dominantním vlkům, jako byli ti dva.

Bran se nadechl, když do něj udeřila drtivá vlna šoku. Zhroutil se na stůl zkroucený křečí a jeho tvář se zalila potem. Thomas se složil jako loutka, které někdo přestřihl vodící šňůrky.

Šok a nevíra, překvapení, náhlé vzplanutí nenávisti a touhy po pomstě. Žal ze ztráty někoho blízkého, bolest a bezbřehá zuřivost. Nekonečná radost a pocit triumfu.

Branovi oči vzplály mrazivě modrou a jeho rysy se začaly rozplývat a přelévat. Ostatní muži s překotem odskočili od stolu.

„Co se to, sakra, děje?“ vyštěkl někdo.

            Odpovědí mu bylo několik rozpačitých pokrčení ramen.

            Bran díky svému poutu cítil celou smečku. Jejich pocity, myšlenky, které však šly před ostatními skrýt, nálady, touhy a sny. Nyní na něj udeřily silou kovářského perlíku. Někdo přepadl jeho smečku. Každého vlka ze smečky ve svém podvědomí vnímal jako plamének svíčky. Dohromady tvořily ohromný plamen. Ten však nyní začal vyhasínat, jak kdosi vraždil jeho vlky. Vzplanutí zuřivosti, pocit radosti ze zabití, zoufalství, beznaděj a strach.

            Zkroutil se jako červ. Doslova cítil prolitou krev. Začal se měnit. Nehty na prstech se změnily v ostré drápy. Do leštěné desky stolu vyryl několik hlubokých rýh. Už se mu i začali prodlužovat čelisti.

            Pokořený obchodník zamířil se škaredým výrazem v obličeji k Branovi. Chtěl vyrovnat účty, když byl jeho sok nyní oslabený. Cestu mu však zastoupil sám Meirion.

„Na to zapomeň. Je mým hostem a je pod mou ochranou.“

„Ale…“

„Chceš mi vzdorovat,“ nebezpečně tichým hlasem zavrčel šlechtic a drtivě mu pohlédl do očí. Obchodník se málem sesypal a rychle vyklidil pole.

            Plamének, který planul silněji než ostatní, byla jeho družka a manželka Morgana. Když její plamének zhasnul, pouto, které ji s Branem pojilo, zmizelo, vůdce llandoverské smečky zavyl. Z jeho hrdla vytrysklo dlouhé zvučné a hlasité vytí, které proniklo do všech koutů celého sídla. Bylo tak prostoupené žalem a bolestí, že malé děti žijící v sídle se rozplakaly a ženy si zakrývaly uši. Ztráta družky byla pro Branova vlka i Brana samotného strašlivá. Jako kdyby mu někdo odsekl kus duše.

            Jen s největším vypětím své vůle se neproměnil. Z hrudi se mu dralo tak strašlivé vrčení, že přítomným běhal mráz po zádech. Jeho moc vyplývající z jeho dominance a postavení vůdce smečky z něj nekontrolovatelně tryskala.

Nakonec zbyly jen dva plaménky. Z jednoho čišelo zoufalství, bolest a frustrace. To byl Thomas. Z druhého cítil bezmeznou radost z vykonané zkázy a naplněnou touhu.

„Zrádce… prodal… smečku… pomsta… ztráta… vůdce… Neirien… teď… Temný,“ křečovitě ze sebe soukal Bran.

            Ostatní v místnosti zalapali po dechu a byl z nich cítit šok a děs nad hrůzným činem. Ještě se nestalo, aby vlk prodal smečku nepříteli. Už jen kvůli sobě a Litanii. 

 

Chraň smečku. Bez smečky nejsi nic.

           

Bran sebral zbytky sil a potlačil svého vlka. Proměna se zastavila a jeho tělo se vrátilo do normálu. Přesto však jeho oči stále byly vlčí. Hořela v něm bezmezná nenávist a zuřivost, žhavá a vroucí jako obří vatra. Napřel ji do plaménku, který vnímal jako svého zástupce.

*********

Na loučce u statku, kde se smečka scházela k různým oslavám a nyní byla rozrytá bojem, posetá mrtvými těly a zmáčená krví, se lord Neirien, bývalý vůdce smečky a nynější zástupce zhroutil na zem. Jeho tělo sevřela tak prudká křeč z nezvladatelného náporu zvracení, že mu povolily svěrače měchýře i střev. Svíjel se po bouřícím úderu emocí, jež ho zasáhly, jako smrtelně raněné zvíře.

Když odezněly a on se jakž takž vzpamatoval, uvědomil si, že jeho drahý oblek není jen znehodnocený odpadem jeho těla, ale navíc že je promáčený studeným potem strachu. Strach?

Uvědomil si, že se Brana bojí. Již onoho dne, kdy v boji o pozici vůdce prohrál.

„Má smečka, má. Když jí nevládnu já, nevládne jí nikdo,“ zakřičel nad stydnoucími těly a rozesmál se šíleným smíchem.

            Znovu se zkroutil jako červ a klesl na kolena. Před očima spatřil tvář svého vůdce s vlčíma očima. Pak jeho pouto se smečkou zmizelo, rozervané na cáry Branovou mocí. Náhle byl tak sám. Pocit sounáležitosti zmizel, jakoby nikdy nebyl. Vyděsilo ho to. Záhy však jeho šílenství překonalo hrůzu z té všeobjímající samoty, kterou náhle cítil.

            Vstal a rozběhl se za muži v zářivých zbrojích, které doprovázela smečka vlků. Byli to vyděděnci a vyhnanci jako on. Temní.

*********

            Bran se vzpamatovával pomalu. Svou otřesenou mocí pomáhal zmátořit se Thomasovi. Nelitoval toho, že zpřetrhal pouto se svým zástupcem. Litoval pouze toho, že jej přede dvěma lety nezabil, když měl možnost. Ušetřil jeho život, protože se držel Litanie a nyní za to zaplatil. Příliš tvrdě. Ztratil celou smečku a svou družku, kterou miloval.

            Pohlédl směrem, kterým leželo území jeho smečky, a hrdelně zavrčel. Tohle bude mít dohru.

Krvavou.

---