SE ZOROU RANNÍ MARNÁ POUŤ 5.

 

 

 Když jsem tenkrát se sklonkem odpoledne středy prvního srpnového týdne na samém konci naší letmé známosti stojící už v rozevřených posuvných dveřích s hlavou napůl v chodbičce studentce teatrologie nazpátek do kupé sdělil, že od zítřka míním začít psát povídku, zabořena do sedadla zády ke směru jedoucího rychlíku se namyšleně téhle pro mne údělem zásadní novině s povýšenou škodolibostí pousmála.

Přesto se i v této příležitosti po nějakém čase, teď na sklonku října, posléze na konci listopadu, ne-li ještě stále i v prosinci, blížím ke konci.

K němuž mi zbývá se proškobrtat už jen pár stránečkami, aby i příběh rozložený na nich sám klopýtavě dospěl konečně do cíle.

 

Z divadla mě bolševici navždy vyhodili v červnu roku devětaosmdesátého.

Bylo mi dvaačtyřicet, plná síla, zdravé zuby, k fárání na šachtě z trestu dobrý věk. O nějakých těch mých pozdějších předsmrtných ranních bězích tam a zpět podél řeky jsem tehdy neměl ani tušení.

Obdobně jako jsem neměl ponětí i o ještě jiné mé kvalifikaci získané doposud prošlým životem: že jsem veden StB jako Nepřátelská osoba.

Možná i proto mě nazpátek ke krmelci už nikdy nepozvali, nevrátili, já je rovněž nevyhledával, třebaže se párkrát kohosi mimoděčně zeptal.

 

Například jednou v Plzni s nejvyšší kostelní věží v zemi, ještě dopisem jsem tenkrát vnikl dovnitř secesně honosné budovy inzerující se s namyšlenou samozřejmostí navenek do ulic nápisem obsahujícím jméno kdysi obdobnou nouzí strádajícího čítankového klasika, jestli by mě v ní nezaměstnali alespoň jako kulisáka.

Poté jsem se nikdy nedočkal odpovědi nazpátek – tamtoho tehdy z věčně rudého kostýmu vysvlečeného bolševika, dneska ovšem už velkoředitele Národního divadla zasedlého nad stříbropěnnou Vltavou v novorenesančním paláci na vzor i důkaz všem, z čeho se odvozuje a pochází ona vnější i vnitřní podvodnost jevištních podob současné zdejší divadelnosti.

Za vysokými okny s pohledem na městské panoráma známé z rubů stokorunových bankovek, nad tokem té nejčeštější z českých řek s prameny sice až za čárou topografických hranic vyvěrajícími na kterési pod nohami čvachtající loučce přináležející našemu národu odvěce imperialisticky nepřátelskému Německu, z kanceláře, na zařízení jejíhož interiéru se složil národem vysmívaný dávný Císař sumou větší nežli celý zbytek vysmívajícího se národa, a z níž ovšem tenkrát nebyla doručena vstupenka na premiéru skladateli té nejčeštější z českých oper, dokonce korunovační, a v jistém smyslu korunující tehdejší všenárodní snahu, jejíž skladatel i libretista nosívali německá příjmení.

Skladatele, jehož ještě předtím, nežli ohluchl z příčiny neléčených příjic, též syfilitidy, vychovával jako domácí učitel vůbec největší český buditel vyjímající se na sochách dodnes vyšňořeným knírem, kterého poté zatkl a odvezl do zahraničního Brixenu skladatelův domácí učitel příští.

Později z národa vypráskaný policejní agent mu psával libreta oper, mám dojem, že i k tamté o falešném disidentovi Daliborovi – inspirováni kdesi blízce, neboť odvozeně z této všenárodní udavačské tradice, mi naložili estébáci na hřbet agenty hned tři: téhož jména Dalibora, a k němu ještě Španěla s jistým Grünwaldem.

Antonína, Josefa a Petra.

Kdo ze čtoucích bude mít zájem, snadno si podle předešlých indicií jednotlivé segmenty mnou zveřejněné trojice v seznamech o tisících stranách ztotožní.

 

Z kterýchžto, a v nekonečném počtu obdobných, zdejších personálních souvislostí nezrušitelně plyne moje přesvědčení, že pro naprostou rozdílnost povah našich vztahů k divadlu, jakožto osudů jen zdánlivě motivovaných zevnitř, a to nejenom ve smyslu divadelnosti jako způsobů jejich provozování coby prototypů jevištně možných vzorů existencí, se s tamtou onehdy spolucestující studentkou teatrologie už nikdy více nepotkám.

 

Vyšehrad, Vltava, Šárka, Z českých luhů a hájů, Tábor, Blaník.

Vyšehrad, Vltava, Šárka, Tábor, Blaník, Z českých luhů a hájů.

 

Je však pravdou, že v půlce prosince jiným jakže slavného roku osmadevadesátého jsem před definitivním výkopem do zdánlivě nových časů ještě stihnul prozřetelně už v dubnu nasmlouvanou premiéru hry se dvěma diluviálními ještěry, pak už na mne, zahubeného v dodnes iredentistickém Slezsku, po českomoravských divadelních kapličkách nevybylo více nikdy nic, konstatuji, za trest za všechny moje zatímní dluhy obklopen do nekonečna bolševiky, vzpomínám si, avšak nežehrám.

Související důkazy na onen čas mého existenčního zlomu však zveřejnit nemohu; jedna herečka z tamté gottwaldovské inscenace je už roky mrtvá, druhá se zakrátko začala zabývat dramaturgií, poněvadž dodneška si prý úděl v tomto představení připomíná jako jeden z nejvážnějších zážitků jejího života.

Což opět není až zas tak věrohodné tvrzení, a bez potvrzení slovem ano vyplývajícím z výpovědi příslušného řídícího důstojníka StB by před zdejšími soudy neobstálo, a k veřejnému smíchu veškerého zdejšího televizního obecenstva by stojmo jako nějaký totem naprostého konfabulačního výmyslu v omšelé siluetě penisovitě tkvělo před horizontem dávno zapomenutých dějin.

A poněvadž oni ti hodnostáři oněch všech státních soudů jsou zase zdejšími divadly obzvláště vyhlíženými diváky, závěrečná otázka této lekce zní: Jaké je tedy vlastně, ve smyslu elementární divadelnosti jako zodpovědnosti před dějinami, to současné české divadlo?

 

Jednu takovou odpověď mi možná zprostředkují dílčí causerie, jež vyplynou v souvislosti s letošními oslavami svátku 28. října, kdy kromě důsledků mediálně obzvláště naléhavé výzvy žongléřů a komediantů k vlivné jejich veřejné neposlušnosti je i intelektuálně žádoucí pozorovat způsob chování celoživotního divadelního praktika Jana Kačera v souvislosti s těmito státními celebrialitami, tedy způsoby chování vyvařenými ze slova původního významu celebrovat – tedy porovnání s obdobně občansky stydnou situací devětatřicátého roku minulého století, kterou jsem před pár odstavci předvídavě připomenul ukázkou tehdejšího navazujícího glajchšaltujícího dramaturgického skutku protektorátního ministra osvěty Moravce.

 

Po pár dnech, nepřekvapen, mohu jen odevzdaně dodat, že na staroslavném Hradě pražském, památečně známým ze siluet na rubech stokorun, onehdy naněkolikrát zástupně dekorovaný divadelní činovník, by se měl, z elementárních důvodů mravních, začít věnovat čemusi jako dramaturgickým meditacím nad textem jisté hry jednoho z autorů starořeckých tragédií, posléze vlastní svůj obraz v ní obsažen uvést co vizuálně nejoproštěněji a scénicky prostě na kterémsi divadelním jevišti jako historickou obžalobu sebe sama. 

 

Bylo mi tenkrát při převratu dvaačtyřicet, před desetiletími obdobně navždycky vyloučené Lídě Baarové ve dnech natáčení Felliniho Darmošlapů třicet devět.

Proto jsem to možná zrovna já, kdysi v každé dávné jevištní možnosti záměrně mnou veden jen s označením dramaturg j. h., schopen si představit, jak asi hereččina spasmatická katatonizující nemohoucnost, plynoucí z víceméně obdobného druhu stavu nesměti, štvala a deptala ji, pouhou subretu vyostrakizovanou a stejně tak vyautovanou oněmi všemi ve zdejší domovině do věčnosti na sebe navazujícími a v účelech i průbězích opakovanými stále týmiž mengeleoidními selekcemi neustále téže zdejší pakáže.

Strádající v Rakousích, z pouhého třeba jen občasného jejího pomyšlení, že kdyby namísto depresí kdesi v emigraci tam za kopečky vrcholků hor bývala byla kolaborovala zde před Šumavou s novými, ale vlastně týmiž, stala by se posléze jako jiné její vrstevnice nebo kolegové Národní umělkyní. Dnes s nárokem penze sólistky desek prken bolševického Národního, přidělené parcely hrobu na Vyšehradě a pojmenované ulice.

Dokonce i třeba vlastnicí osvobozujícího soudního rozhodnutí ve věci jejího podpisu Anticharty.

 

Pro takováto líčení permanentně se opakujících zločinných spolčení, jejichž účastníci jsou obzvláště vyhledáváni, obletováni i vytleskáváváni zdejším obecenstvem, pouhá významy si uvědomující slova nesoucí se však bezesmyslně všemi směry prostory zrad z tuzemních jevišť jsou bezsilně bezobsažně slabá a nejnápaditěji choreograficky inscenované jevištní pohyby proti této umatlané proradné lojovitosti teprve naprosto nic nesvedou.

 

Chodívají si sednout do hledišť, rekreovat se pohledy k jevištím, chichotají se nadšením při každé mezi kulisami pronesené větě.

S kouzelnými elektronickými krabičkami všichni po kapsách nebo kabelkách neschopni však zakouzlovat svět.

Zázraky se dějí za zrakem, tedy kdesi za tím, co pouze jen bez zaujaté účasti vidíme.

 

Co se mne samého týče, každý den ráno krátce po vzbuzení s rozumějícím pousmáním už roky upřímně děkuji Tamtomu mi navždy zcela Neznámému za tento kýmsi nekonečně Neznámým báječně stvořený svět naplňující postupnými kapkami neodkladné smrti prostor mé vrozené samoty.

 

Proto čtoucí neudiví, že kdesi v průběhu tamtoho představení, za něž mě tehdy lůzy před prázdninami devětaosmdesátého navždy odmetly ze směru jejich historické cesty zpět jako nějaký dávný kobylinec dědových později združstevněných koní, kromě jiných vět, herci na jevišti odříkali všemi třinácti jejich hlasy i společný otčenáš.  

Jakoby dvanáct apoštolů, tím třináctým byl jejich zbojnický ataman, Ondráš snad ani ne deset pídí vysoký, s nímž se dodnes upřímně rád občas potkávám, poněvadž tehdy vydržel a postavil se mi za záda, třebaže jsem mu naporučil a nechával ho v důsledku v tomtéž představení na jevišti zemřít pokaždé vzápětí třikrát po sobě – poněvadž jsem si ho takto chystal do role Rytíře v míněné jevištní adaptaci scénáře filmu Ingmara Bergmana Sedmá pečeť, která měla být světovou premiérou.

Mně pro zákaz genocidními zločinci nebylo umožněno, díky existenci morfogenních polí nad námi, vytvořil však mnou míněné po čase kdosi jiný, jakoby na důkaz, že v Jím stvořeném světě nikdy nic nezůstává zapomenuto, jakož se i jakoukoli smrtí ani neztrácí.

Pouhou pozdější kdesi zaslechnutou zmínkou o výsledku zrodu jsem byl potěšen, třebaže ani jedinou repliku z tohoto představení neviděl.

 

S takovýmito reminiscencemi jsem i dneska ráno postupně proklusával po asfaltu oválu na jižním konci parku Sikoráku, a ve stavu vědomé si vůle odolávající jednotvárné nudě týchž stejných kroků stále po sobě prů-běžně v mysli hledal uzlíky příznivé k navazujícímu psaní dalšího vyprávění tohoto mého traktátu, vězícího o pár set metrů opodál od oválu aleje podzimně opadajících věkovitých stromů uvnitř mého noutbuku v podobě doposud rozeskládaných dějů týdny rozepsané povídky.

Oproti předsevzetí vůle běžet štreku pouhé jedné stručné míle na první nádech bez jediné regenerující přestávky, je projetí stejně dlouhé vzdálenosti mnohokrát snadnější už jen pouhou osvobodivou představou, že kdykoli bych mohl od sedla bicyklu nohy spustit, vytáhnout a natáhnout je. Že bych nějakou chvíli nešlapal, odpočíval, s rozhlížením doširoka se relaxoval, díl cesty se vezl zadarmo, a přesto jako existence bych jel a spěl i po rovině přímým směrem bez jakéhokoli úsilí dál.

S občasným ledabylým přišlápnutím sem a tam dokonce ve výsledném rychlejším čase, nežli bez sebemenšího zastavení po tomtéž asfaltu proběhnu já.

 

V běhu odkudsi přes táhlé nikam do sobě neviditelného cíle nelze přestat šlapat, lenochy vychutnávaná setrvačnost, při níž dokonce mohou i průběžně telefonovat, se nedostaví, po prvním příštím došlapu by běžec zůstal stát. Proto spodky gumových podrážek kecek mám již po celém tomto roce na patách oběhané do stavu děr dovnitř hlubokých až po podlážky vložek pod patami předchozími úsilími měsíců rovněž obdobně děravých dvojitých ponožek.

Děravějícími nepozorovaně víc a víc při každém jednom zase z jejich nekonečných došlapů na těmi statisíci již předešlých ošoupanou cupující se tkaninu seshora kryjící miskovité prohlubně dovnitř ošlapaných vložek.

Ráno se hodinu docela potěšeně vyviklávám z plochosti nekonečných lánů nudy, a pak po jedné pohádkové mílí dlouhé přibližně jako ta klasická anglická se stávám opět již jen netečným pasantem průběhem zcela bezdějových dnů.

 Nohy mi byly dlouhé měsíce současně srdci i písty a mezi deštivými rány zřetelně podzimních dnů na už dohledném konci mé sezóny, v jejímž průběhu jsem určitě po ranních kouscích doběhl od jara až do Luhačovic, nejsem nežli sešlý, od chvil nadšeně osvobodivého jarního zaujetí se opakovaností tenčící a děravějící jako ty podpatky, ponožky a ortopedické vložky, nikoli však ochablý k vyhlížené toužené přestávce, neboť je ve mně pořád stále nalitá naftová cisterna těšení i vůle vydržet s mým běháním i letos opět až do Vánoc.

 

Zemřít v běhu!

  

S metaforou sice bezděčně nalezenou v jakémsi rejstříku klusáním nesené mysli, a podobající se od samého jejího vzniku čemusi jako vhodnému znění titulku případného filmu, dneska poránu jsem si ale především dával pozor, abych na asfaltu mokrém ještě po nočním dešti kvůli své vlastní nepozornosti nepodklouznul na kterési ze závějí od večera nasněženého žlutého listí.

Takovýto způsobem jsem si sám k sobě vtipkoval na dálky věčnosti dodaleka samotný na oválu asfaltové cesty okolo trávníku parku, a v jakési návaznosti se vzápětí už po mnohokráte v průběhu dosavadních ranních běhů přistihl v myšlence, že vlastně běhám a mrhám úsilím vůle kvůli čemusi jako případné vizuální kráse posledních mých kroků před vlastní mou příští smrtí. A dokonce že tímto prostřednictvím vlastně toužím po čemsi jako divadelně vystavěném vnějšně líbivě hezkém obrazu, v jehož dění, pro případného neúčastně neznalého pozorovatele nepodoben kterémusi z tamtěch památečně dávných reků Lakedaimonských nebo onomu v křivolakém houští lesa umírajícímu vykrvenému baladickému jezdci z připomenuté již Halasovy básně, když pro naprosto posledním výdechu obejmut zezadu její neviditelnou náručí, bych obdobně nečekaně, nebo už zcela nevědomě, padl v posledním mém ranním běžeckém kroku na černý asfalt zhrouceně dozadu za sebe jakoby náhle kýmsi neviditelným sťat.

Pro ty však, co vy uviděli, objat předtím naposled světem a v konečném mém okamžiku smýknut náhle rukama nazpátek zjevivší se mou krásnou příští smrtí.

 

Posléze opakovaně zpomaleně několikrát zřen padající dozadu jako konec smyčky přetrženého film zpátky k zemi pod staletými kaštany napadnutými klíněnkou, dvojí řadou už od císařských časů lemujícími cestu po nábřeží hraniční řeky vedoucí kupředu v průhledu mezi postupnými korunami, odjakživa přehánějící hystrión teatrálně zcepeněle padlý v podobě kýče na samém konci mé občasné ranní běžecké trasy směrem věčné severní tmy mířící mírně do kopečka…

 

Jak už to bývá z viny nenalezených slov, z doposud poskytnutého korpusu tohoto mého traktátu jakoby vyplývalo zdání, že běhat málem každé ráno a činěné kroky rozvíjet ve vynořujících se souvisejících myšlenkách mě snad donutila potřeba životosprávy anebo čehosi takového, a nikoli kýmsi japonsky napsaná slova.

 

Upřímně řečeno, do den ze dne se prohlubující prázdnoty života okolo mne nemám už čím zasáhnout.

Občasné ranní běhy mi proto vyhovují soukromou samotou a obdobně pěstovanou pustinou.

Poněvadž kterým trupům se vyhýbám v životě, takové zde nepotkám, byť i tu mne občas kdosi zadýchaný a námahou upocený předběhne, anebo rudý z protisměru bez jediného slova mine, naše kola se za mými zády ihned rozejdou.

Okruhy těch přede mnou nenásleduji.

Svoje neviditelné stopy s těmi jiných nemísím.

Abych se do osidel kliček jejich tras ani nějakou náhodou nechtěně nevpletl, pečlivě se rozhlížím, bádám a porovnávám před každou odbočkou, jestli mi kdo ze strany na směr mé trasy nevbíhá.

Nepozornost a nesoustředěnost i tu se nevyplácí, jak jsem se přesvědčil onehdy, když jsem před sebe nechal vniknout dvojici naditou v  kombinézách vybarvených v papouščím stylu, kterou znám zpovzdálečí kvůli lemplovství obou madam již z minulých pozorování. Poněvadž mezi sebou štebetavě povykují, nesoustředí jejich odlehlost až k cíli a začátek proto samozřejmě přepálí. Potom při první nastalé záduše bledé a udýchané zhroucené se schlíplými křídly odchodí pár desítek metrů, pak se znovu rozeběhnout a opět mezi sebou kdákají; popřípadě komusi cestou zamobilují, nebo jiná podobná Bohem nestvořená drůbež jim.

 

Za první tři týdny mého běhání jsem se loni bez potu a úsilí zbavil zbytečných třinácti kilogramů – jim uvnitř neoperabilní trus navždy zůstane.

Onehdy jsem udělal chybu, a nechal je za sebe vběhnout s asi tak dvacetimetrovou distancí, přesto jsem po chvíli musel z navyklé stálosti rytmu sebezáchovně zrychlit, abych i přes vzdálenost unikl neblahému vlivu plynoucímu do mých kroků z jejich vět, které mi i přes nesrozumitelnost slov zcela zřetelně ukrádaly z žil sílu uvědomování si jsoucnosti.

Když jsem potom běžel v následujícím okruhu těmito místy čímsi se podobající scenérii parku z Antonioniho Zvětšeniny, vnímal jsem a dokonce i zcela zřetelně viděl, jak jejich předchozí neblahý vliv zakryl celé okolí těžkou průhlednou mlhou neúčastenství jako nějaký do vějíře roztažený temněhnědý paví ocas předvěké velikosti. 

 

Byl jsem v této zemi jediný, který se doporučeným dopisem ještě prezidentu Husákovi najedenkrát zbavil volebního práva aktivního i pasivního.

Před několika roky jsem obdobně odevzdal, a tedy vrátil, tomuto stále témuž genocidnímu státu jeho můj občanský průkaz, někdy též psáván i jako Občanský. Poněvadž ono slovo občan, děje-li se, znamená stav obdobný dělnému prožívání, a nikoli cosi jako k evidenci určenou věc, kterých je stát odedávna lačným a chtivým shromažďovatelem.

Mně být dílčí položkou ve státním fundusu tohoto druhu není třeba.

 

S mých žijících příbuzných se mi nikdy žádný nepostavil za záda, jediného po sobě pozůstalého proto mít nebudu.

Státu jsem už dávno vrátil i všechna školní vysvětlení, rodný list, též vysokoškolský diplom v rudém futrálu, pro nějž jsem si ani nevyšel nahoru na promoční pódium v onom obvyklém stylu, v němž jiní lozí na hory.

Cestovní pas mám roky propadlý; řidičský průkaz jsem si nevyměnil za nový.

K bankovním účtům nemám přístup, a žijící i beze všeho dalšího jiným výsostně k živobytí potřebného, jakož i třeba s odňatou poštovní schránkou. Šestnáct let obcuji každou noc s traktoristickými sluchátky nasazenými na uších, v zájmu státu záměrně okolím válečně mučen spánkovou deprivací.

Ze stručného přehledu předešlých položek příkladů snad lze uznat, že úředně už jsoucí nejsem, a pro tento důvod handicapován ani nemohu u notáře zapsat úředně příslušnou závět, jinak řečeno pořízení, kšaft.

 

Literatura může nabývat nebo splňovat různé funkce, jakož i substituovat roztodivné důvody.

Třebaže většina zdejších už dávno zapomněla, popřípadě doposud neslyšela, oboje tato předešlá pradávně znějící slova bývávala kdysi pojmenováními ctěných žánrů, použiji proto onu výzvu jmenující se kšaft.

Obsah mé knihovny jeho pomocí před zánikem někde v kontejneru sice nezachráním, pro mne nedostupnou hotovost prozatím vězící na účtech v částce zhruba milionové úřadům zdejšího třetihorně odvěce genocidně zločinného státu přece sežrat nenechám.

 

Nadto příštím líčením, ve způsobu aristotelovského oblouku vystavěného mezi koncem celého mého vyprávění a jeho počátkem, čtenáři kvůli mým roztodivně poztráceným odbočkám ovšem dávno mezitím již zapomenutým, vytvořím já sám pro exemplární příkladnost na úplný závěr děje mé povídky s co nejvíce mi dostupnou názorností situaci výsostně dramatickou.

Třebaže vzápětí vypsaný i ten jakýsi jen pouhý nezřetelný dějový náznak předcházející jejímu vyvrcholení já sám už nezažiju, přesto se posnažím ilustrovat příležitost dokonce takovou posloupností, že ona sama mnou zrovna v této chvíli k závěrečnému dění načatá situace může na sám její konec dospět k čemusi jako apogeu křivky čtenářského interesu s výsledným dosaženým bodem velmi vysoko ve věčnosti nad klávesnicí mého noutbuku. 

 

Odlučen, odstředěn, čili odabstrahován jinými od víceméně všeho věcného, jež jim stanovuje universum pro jejich byt i dům, vlastně odžit jimi, teprve až posléze ze své vůle v závěru sebou samým si konečně uvědomovaného bytí, shrnuji pro chvíli mé příští smrti následující.

 

Všechen můj movitý i nemovitý majetek, včetně polešovického pozemku s povinnou daní 61 korun ročně až do nekonečna, Milošova padesátitisícového dluhu, jenž se bude i nadále každoročně úročit, pospolu s mými dávnými autorskými právy, jež v jednotlivých dílčích položkách jako životodárné jícny hojnosti naopak už postupně pomalu vyhasínají, vše výše vyjmenované odkazuji osobě mé příští krásné smrti, kterou jsem, jak bylo vypsáno v předchozím příběhu, letmo potkal na začátku letošního srpna nedaleko luhačovického nádraží.

Pokud se zmíněná z důvodu čtenářského nezájmu nenajde, nebude vypátrána, a proto se svůj podíl nedozví, a o dědictví se tedy nepřihlásí, po lhůtě roku a dne od dnešního data zveřejnění budu nucen její nárok v celém jeho výše vyjmenovaném celku včetně několika regálů knih již dnes stornovat a svěřit v téže nabídnuté celistvosti komusi jinému.

 

Kdo by se mi byl sebeméně v posledních sedmadvaceti letech postavil za záda, nikoho takového si nevzpomenu, přesto znám povinnost, komu z hanby před státem svoje věno odkázat.

Komusi, tedy kterési, které dlužím od začátku sedmdesátých let částku přesně 1 000 korun, jež se na mne tenkrát nalepila víceméně nepřímo, neboť i několikerou zřetelnou zásluhou dotyčné, která vlastně zavinila, spoluzpůsobila, dokonce v rozsahu, jenž by vydal na povídku.

Zbytečné by ale bylo se do takové pouštět, čtenářů by v dnešních časech neměla.

 

Moje odkázání rovněž nesouvisí s čímsi jako sumou výsledku procesu složitého úrokování, v jehož důsledcích obdobně částky zprvu nicotné dosáhnou po staletích astronomických výšek hromad mincí v už nespočítatelných nominálech původně jen pouhých halířů.

Z nichž se v průběhu následných věků stanou tisíce, ba i biliony, vizte příklad šachovnice s původním jediným zrnkem položeným na jejím úplně nejzazším políčku – já ovšem k takovému exponenciálnímu růstu hotovosti ve prospěch jiného mám zcela jiné důvody.

Všechno, čeho jsem v životě letmo dosáhl, nebo i cestou natrvalo zmařil, vždycky nějak souviselo s ní, jejíž hlas jsem onehdy na začátku letošního měsíce srpna zaslechl zcela náhodou na konci předměstské plzeňské ulice stářím už nerozpoznatelný, a poněvadž nikoho jiného nemám, neznám, nekladu navržené dědičce žádné doplňující podmínky, vědom si, že naprosto obdobně bez radosti stejně beznadějně marně bych o tento můj odkaz přišel i na adrese kohosi či kohokoli jiného.

 

Dneska jsem uběhl třicet šest stovek metrů, možná o nějaký ten krok víc, s příchodem na každoranní sportoviště i odchodem z něho jsem to stihnul za necelou hodinu, jak jsem si mohl porovnat cestou nazpátek na nádražních hodinách.

Výsledku srovnání dnešního mezičasu s čerstvě včerejším jsem se podivil, poněvadž včera jsem běžel tutéž trasu o jedno kolečko tři sta osmdesát metrů kratší za půlhodinu a něco, a dnes jsem při běhu samém žádný patrný rozdíl radostnosti nepociťoval.

Je však pravdou, a pro reprezentativnost mých líčení musím zmínit, že občas se mi přihodí, a loni jsem uměl ocitat se v tomto stavu častěji i déle nežli letos, že i po několika desítkách proběhnutých metrů se náhle přistihnu, že jsem běžel a vůbec nevím že; v jakémsi stavu neuvědomované si mezery mezi životem a smrtí, moje tělo jednalo zcela automaticky, běželo samo, zrak zřejmě pozoroval okolí, a já o tom všem po mnoho postupných okamžiků takovéhoto dění vůbec nevěděl.

Třebaže zážitek takového stavu samovolného vypnutí bdělosti ani na jediném místě jeho knihy o běhání nepopisuje ani takové kdysi mnou ceněné spisovatelské světlo, jakým je Haruki Murakami, zkušenost je to v souvislosti se vzápětí příštím návratem zas do života radostná, v jistém smyslu smyslů osvobozující, jak by každé dílčí vzdělání se mělo být.

 

 Čemusi takovému snad starořečtí dramatici říkávali katarze, zatímco japonští každé ráno jejich kilometry běhající budhističtí mnichové možná nazývali zrovna takovéto okamžiky odpoutavší se vzletné lehkosti slovem zen.

 

Z takového pohledu jsou možná moje ranní běhy čímsi jako záměrnou postupnou seriálovou sebevraždou opakovaným dechem prostřednictvím čehosi, co jiní používají jako prostředky nebo medikamenty sloužící jim k ještě delšímu pohnutkami nezaplněnému životu.

Což obojí se v rozumnosti nevylučuje a ani vzájemně neanihiluje, připomenu-li v analogickém použití oblíbené tuby barbiturátů, jež původně nespavcům mají přivodit zdravé spaní – spotřebovány však jimi najednou z několika balení, nebo dokonce hrstmi, zaručeně přivádějí rozhodnuvší se konzumenty do stavu toužené věčné smrti bez návratu.

Navíc způsobem úhledně velmi hygienickým. Bez krve, zvratků, dokola poporozházených kusů těl, smradu podvodní hniloby a podobně.

 

Běh zcela úhledně volný jako konec jejich životů, jakož i jiná obdobně pohledná poslední vystoupení jiné obdobně pohledné konce soukromých derniér volívají odedávna odevěcí parnasisté, ony zažívané krátké okamžiky dějící se nepřítomnosti, na něž jsou zvyklí a vyhledávají je, se jednoho rána stále prodlužují, dlouží, až pro oči jiných dotyčný na asfaltu cestičky vedoucí mírně vzhůru pod korunami stromů kdosi náhle navždy upadne.

 

Upadnu, vyřčenou závěť jsem zanechal, což je i pro příští okolnosti zásadní, poněvadž v této scenérii na mnou neviděně oběhaném asfaltu cesty po navigaci břehu řeky styxu možná ještě stále neumřu dočista.

Vždyť zemře-li kdo zdejší, kterýsi po padlé mrtvole zbylý pozůstalý je povinen odevzdat v příslušné obecní kanceláři ke kadávru příslušný platný občanský průkaz, též příslušně přináležející rodný list.

Což obojí jsem dávno předtím příslušně učinil osobně již já sám před roky, proto se narozeninový list kdesi na úřadě již dávno ztratil, nenarozen, nemohu být pochován; přičemž platí, že jsem i obdobně jinak funerálně neodstranitelný, neboť můj občanský průkaz přišel kdesi v úřední skříni za prošlé roky od aktu jeho řádného odevzdání o úřední platnost, proto jen tak obvykle snadno jako s jinými držiteli a držitelkami se mnou postmortně jako dokonce s nenositelem dokonáno tedy být nemůže.

Proto zmocňuji a nabádám svou plzeňskou dědičku, aby především dbala a obzvláště pečlivě dohlížela na řádnost a byrokratickou důslednost celé související úřední procedury, aby zejména nedovolila, až nastane, svými už vetchými silami přesto jednou někdy zamezila, abych ještě posthumně nebyl nějakým byrokratem, nebo na jeho pokyn, fotografován pro účel podobenky do nově vyrobeného úředního dokumentu, dokonce kýmsi posmrtně vlastnoručně se zneužitím mé ztuhle mrtvé ruky do něj podepsán. Nadto zcela nepodobně podpisovému vzoru, který já sám, ostatně, už dávno zapomněl.

 

 

 

 

.

---