Ještě zdoláváš mléčná pohoří

Na kraji léta

Čekáš, kdo do tohoto vagónu metra vnese vzruch. Bude to žena, muž, duch? Přišlo to. Vůně lesního ovoce. Utopeným v zimě, náhle nám někdo podal ruku léta. Léta rozbřesklého svými plody, šťávami a životem. A můžeš si představovat lesní světlinu anebo staré dřevo chaty, kolem zpívají nespatření ptáci a tam dál, loukou s její trávou a květy jde větřík. A tak jsme seděli v tom vagónu ve svých zimnících, ale na chvíli byli na kraji léta.

Smlouva o dílo

Zatím se posilňují. Sedí v jídelně švédské samoobsluhy, žvýkají masové kuličky a ona dělá opičky. Sice je to jemná blondýnka, ale geny, co ji s opičkou spojují, v sobě nezapře. Tak ještě zákusek, piškotek, ten přinese on, samec v pleteném svetru. Dloubají do něj a komentují, jak jim něco připomíná, malá zákusková analogie. Pak vyrazí. Je třeba vybrat garnýže, závěsy, utěrky, ubrus, postel, peřiny, svíčky, vše nutné k zabydlení se v tomto světě. Až to vše koupí a odvezou vozem typu kombi, zavřou za sebou a zatemní se před vším tím světem. Ona se ustrojí do sněženkového prádla a zapálí svíčky, on pustí U2. Lehnou si a zahájí práce na díle. Vše podle smlouvy s přírodou. A za dva roky už tady jen tak sami nebudou. Budou sedět na zvláštním místě u ohrádky, žvýkat masové kuličky a dávat pozor. Jaké je vlastně protiplnění z této podivuhodné smlouvy?   

Ještě zdoláváš mléčná pohoří

Ještě zdoláváš mléčná pohoří, ještě ti srdíčko slouží. A tam nahoře to profukuje fantazií, to se to touží. Nejspíš něco na ten způsob si říkají ti dva chlápci u stolku. Vypadají jako poslední spolužáci na srazu. Tak ještě jeden grog, zaplatit a zpátky do mrazu. Doma každého čeká výstup na nejmíň pětitisícovku.