Poselství druidů - kapitola 2.

Ani jsem nevěděla, že mám tolik věcí, dokud jsem si je nezačala balit. Myslela jsem, že mi to zabere nanejvýš hodinu, ale jsem se přepočítala. Když už je hotovo a já kouknu na hodiny, tak se zhrozím. Je šest pryč. Mám asi tři čtvrtě hodiny na to, abych se okoupala, převlékla a nachystala na večer. Ještě jsem slíbila, že zavolám Ronnymu. Máma se přijde podívat do mého pokoje.

„Super super, už to máš. Zvládla jsi to rychle."

„Rychle?" kouknu na ní nevěřícně. „Myslela jsem, že to bude trvat nanejvýš hodinu a strávila jsem u toho skoro tři." Zasměju se.

Máma se taky usměje. „Ano, přesně vím, co tím myslíš. A co máš dnes v plánu?" Zeptá se.

„Na sedm hodin jsem domluvená s Tinkou, a jdeme si sednout do Kotle." Kotel je název baru, kam rádi chodíme, i máma s tátou. „Je tam dnes karaoke."

„Vážně? Tak to se tam možná uvidíme, pokud přemluvím tatínka." Otočí se a se smíchem vypochoduje z mého pokoje, ale ještě zaslechnu, jak volá nadšeně na tátu a sděluje mu dnešní plány. Sama pro sebe se usměji. Mám prostě skvělé rodiče.

Vytáhnu mobil z tašky a cestou do koupelny volám Ronymu. Zvedne mi to po prvním zvonění.

„Heej." Pozdraví nadšeně.

„Čau Rony, máš co dneska?" Zeptám se.

„Dneska? Počkej, kouknu se do diáře. Ne. Tak zrovna dneska mám volno. Chtěla si co?" Nahodí svůj důležitý tón.

Začnu se potichu pochechtávat. To je celý Rony. „Ach tak pan zaneprázdněný má dnes volno, to jsem ráda, že jsem se trefila. No já jen, že jdeme s Tinkou do Kotle, a byla bych moc ráda, kdybys tam byl taky. Je to přece jen můj předposlední den."

„No jo, no jo, nepřipomínej mi to zase, jinak se ti do telefonu rozbrečím jak holka." Řekne na oko naštvaně. „Tak v kolik?"

Usměji se. „Přijď pro mě ve tři čtvrtě."

„Dobrá, budu tam."

Pustím si vodu a vlezu do sprchy. Během deseti minut jsem hotová a snažím se vyfoukat své nepoddajné vlasy. Máma už mi několikrát nabídla, že mi zaplatí kadeřníka, ale já jsem se svou délkou vlasů, což je skoro po pás, zatím spokojená. Po dalších deseti minutách jsem už oblečená a připravená na poslední úpravy. Vlasy si vyčešu do vysokého copu. Žehlit si je nemusím a ani to nedělám, už od přírody je mám rovné. Na tvář si dám jen trošku zdravíčka, protože přece jenom ještě sluníčko není tak silné, abych se mohla opalovat, a stejnak ani nemám kde, protože náš balkon má tak metr na metr. Ale to se už brzo změní, protože na mě čeká obrovská zahrada a plno zeleně.

Svoje dílo dokončím něco po půl sedmé a jdu se ukázat našim. Stoupnu si před ně v obývacím pokoji a začnu se točit do kola.

„Tak co na to říkáte?" Vzala jsem si na sebe v kolenou natrhnuté džíny s nízkým sedem, bílé tílko a na to jsem si dala béžové sáčko. Na nohou mám béžové boty na vysokém podpatku.

Mamka se pohledem zastaví na mých botách. „Umíš v tom vůbec chodit?" Zeptá se pobaveně.

„Hele, zas takový tele nejsem. Jistě že v tom umím chodit. Sice je mi to nepohodlné, ale je to můj poslední páteční večer s kamarády, musela jsem si vzít něco pěkného." Odpovím naoko naštvaně.

„Ale však jo, moc ti to sluší, jako vždy." Řekne nakonec.

„Vypadáš tak jak ty no." Táta, umí vždy potěšit.

„Děkuji vám, a co vy, jdete teda taky?" Zeptám se.

„Zatím ne, možná se tam později ukážeme." Zakončí rozhovor mamka, protože nám už zvoní bytový zvonek. Běžím k oknu a vykouknu ven. „To je Rony, tak já běžím." Ještě rychle dám každému z nich pusu, vezmu si tašku přes rameno a vyběhnu z bytu. Schody beru po dvou, až dole narazím do čekajícího Ronyho. Ten mě stačí chytit, než upadnu.

„Co to blázníš?" Zeptá se rozjařeně. Rychle se mu vysoukám z náruče a culím se.

„Hehe. Jak ses dostal dovnitř?" Většinou vchodové dveře zamykáme, protože nám už mnohokrát vykradly sklepy.

„Maja šla zrovna ven, tak mě pustila." Maja je moje sousedka, je jí zhruba něco kolem dvaceti pěti. Moc se spolu nebavíme, většinou je u svého přítele na koleji.

„Tak jdeme?" Otevře dveře a podrží je přede mnou. Protáhnu se kolem něj a vycházím ven. Večery už jsou poměrně teplé, taky už bylo na čase, když už je ten konec května. Počkám na něj, až zavře dveře a zatím si ho prohlížím. Má na sobě světlé dříny, světle modré tričko a na tom přehozenou černou bavlněnou košili s dlouhým rukávem. Na hlavě má klobouček. Když dojde ke mně a nastaví mi rámě, no prostě džentlmen, pochválím ho.

„Dnes ti to moc sluší Rony." Mrknu na něj. Trochu se ošije.

„Díky." Řekne, ale vycítím z něj nejistotu.

„Copak se děje?" zeptám se opatrně.

„S nikým kromě tebe se tak dobře nebavím. Znám tě od mala a snad nikdy jsme od sebe nebyly déle jak týden. Budeš mi chybět víc, než si myslíš."

„Ale no tak, snad mě teď nechceš rozbrečet. Já se nestěhuji na opačnou stranu země, ale jen necelých dvě stě kilometru odsud. Kdykoli můžeš, na tom svém fáru, zamnou přijet. S Tinkou i bez ní."

Podívá se na mne. Dlouho nic neříká, až nakonec přitaká. „Máš pravdu, přijedu."

Z dálky už vidíme Tinku přešlapovat před vchodem do hospody. Zase ucítím Ronyho emoce. Šimrání a nevolnost od žaludku. Stisknu mu rameno a on se na mě usměje. Trošku si zastesknu. Taky bych chtěla, aby mě měl někdo takhle rád.

Přijdeme až k Tince a pozdravíme ji. Tinka nás nadšeně obejme a pak společně vyrazíme do baru. Vevnitř je ještě poměrně klid a málo lidí. Nemám v plánu se tu moc dlouho zdržet, protože kolem deváté se tu začne hromadit mládež z university a nevím, jestli bych zvládla tak velký příval emocí. Posadíme se k prázdnému stolu. Ještě si skoro ani nestačíme odložit a už je u nás servírka. Já si objednám pivo se spritem, Tinka si dá víno a Rony čisté pivo.

„Když jsme byly na cestě sem, tak jsem Ronymu říkala, že se kdykoli můžete za mnou stavit." Řeknu směrem k Tince, která těká očima po baru. Podívá se první na mě a pak na Ronyho a odpoví.

„Jasně, to víš, že ano. Nemůžu se dočkat, až uvidím tvé nové bydliště." Zatleská nadšeně a tím upoutá pozornost několika kluků sedících nedaleko našeho stolu. Ti si Tinku prohlídnou od hlavy až k patě. Ta se na ně jen usměje a vrátí pozornost zpátky k nám. Rony si jen povzdechne. Jak mi je ho líto. Servírka nám donese naše nápoje a nechá na stole lístek s poznačenou objednávkou.

V osm hodin už začíná hrát hudba a na parketu se pomalu sbíhají první nadšenci do tance. Tinka se už po třetí skleničce vína pomalu začíná vrtět na židli v rytmu hudby. Najednou vstane a oznámí nám, že jde na parket a jestli se nechceme přidat. Já zakroutím hlavou a Rony udělá to samé. Tinka jen pokrčí rameny a jde směrem k parketu. Obdivuji ji v tom, že nemá žádný stud. Prostě si jde sama na parket zatančit. To já bych nešla. Minutu na to se k ní připojí nějaký kluk. Chová se dost oplzle a Tinka se ho snaží odehnat, ale on se jen tak nedá. Je mi jasné co se bude dít. Ucítím takový nával zuřivosti, že musím zatnout zuby. Pomalu se otočím na Ronyho který klidně usrkává z piva, ale přitom očima propaluje kluka, který dále Tinku otravuje. Vím, že ten klid jen hraje, uvnitř bublá sopka, která hodlá za chvíli vybouchnout. A tak se taky stane. Když si kluk Tinku přitáhne prudce k sobě a ona vyjekne, Rony okamžitě vstane od stolu a jde rázným krokem k nim. Postaví se před toho kluka a ten se na něj dívá skelnýma očima. Vypadá to, že dost přebral. Kluk nechápe co se děje a dál si Tinku tiskne k boku. Rony mu v klidu něco říká. Neslyším, o čem se baví. Kluk se mu najednou začne smát do tváře a přitáhne si Tinku ještě blíž. Nikdo nevidí, k čemu se schyluje, jen já to cítím. Rony zatne pěst a ta mu vyletí přímo ke klukovu obličeji. Kluk upadne na zadek a drží se za levou stranu obličeje a něco na Ronyho křičí. Všichni okolo se zastaví a koukají na to, co se právě přihodilo. Rony vezme Tinku za ruku a ta se nechá odvést zpátky ke stolu.

„Jsi v pořádku?" Zeptám se Tinky. Ta se na mě podívá a pokrčí rameny.

„Prostě jen nějakej opilej vůl. Takových bylo a bude." Odpoví s klidným hlasem. „Díky Rony." Dodá šeptem ještě směrem k Ronymu. Ten jen kývne hlavou a podívá se na ni pronikavým pohledem. Srdce mi poskočí a něco se stane. Nemůžu se nadechnout. V tom mi to dojde. Prudce se otočím na Tinku, protože vím, že tenhle pocit nepochází od Ronyho. Ta se prudce nadechne a vyděšeně se na mě podívá. Je jí jasné že jsem tu emoci zachytila. Dívám se na ní napůl pobaveným a na půl nevěřícím pohledem. Rony si nás všimne.

„Co se děje? Něco jsem prošvihl?" zeptá se nechápavě.

„Ale to nic." Podívám se na něj s úsměvem. „Jen se blýská, na lepší časy. Nebo snad jiskří?" Řeknu směrem na Tinku. A když vidím jak se tváří stále vyděšeně, neudržím se a vybuchnu smíchy. Rony jen zavrtí hlavou a napije se piva.

„Vás dvě někdy opravdu nechápu."

„To víš Rony, někdy nechápeme ani my samy sebe. Viď Tinko." Řeknu mezi smíchem.

„No to jo. Sakra."

Ještě asi deset minut se pochechtávám, když se dívám na Tinku, jak po očku kouká na Ronyho a pak hned na to vrtí hlavou. Když už to Tinka nevydrží, řekne mi, ať jdu s ní na záchod. Jakmile se za námi zavřou záchodové dveře, tak na mě vychrlí.

„Co to sakra mělo být?"

„Nevím?" Odpovím na otázku otázkou.

„Jak nevíš, ty to musíš vědět jako jediná ze všech nejlépe. Za jeden den cítíš víc emocí než já za rok. Rony mi takhle pomohl už několikrát z průšvihu, tak proč zrovna dneska?"

„Tak může se to dát vysvětlit i psychologicky. Já se stěhuji a ty to prostě nejspíš nejsi schopná přijmout, tak obracíš pozornost na Ronyho." Řeknu důležitě a zadržuji smích.

„Jo? Myslíš, že je to tím?" Podívá se na mě prosebně.

„Jistě že ne ty kozo, dělám si srandu." Vypustím zadržovaný smích.

„Aha." Řekne smutně. Trochu se uklidním.

„Hele Tinko, začínáš ho mít ráda, více než jako kamaráda, jak jsi ještě dnes tvrdila. Tak co je na tom špatného?"

„Vždyť je to Ron!" Vykřikne s hrůzou.

„Ano a čistě náhodou nejhezčí kluk z města, nezadanej a bezhlavě do tebe zamilovanej." Už mě tahle debata přestává bavit. Vyjdu ze záchodu s tinkou v zádech a jdu ke stolu. Vidím, že se Rony baví z nějakou červenovlasou holkou, která sedí na našem místě. Pocítím osten žárlivosti, opět ne můj, a kouknu na Tinku.

„Proboha, ještě tohle." Zamručí naštvaně a já mám zase chuť vyprsknout na celé kolo. Dojdeme ke stolu, a rusovláska se spěšně rozloučí s Ronym a odejde.

„Kdo to byl?" Zeptám se Ronyho.

„Spolužačka z přednášek." Odpoví nenuceně.

Zbytek večera proběhne parádně, všichni se v klidu bavíme, srandujeme a občas si jdeme i zatančit. Tinka už naštěstí neřešila dál své citové problémy a odvázala se. Když se začneme sbírat k odchodu, nemůžu uvěřit, že už je půl jedenácté a já jsem to v klidu přežila. Usmívám se od ucha k uchu, když odcházíme z baru. Jdeme s Ronym odprovodit Tinku a pak vyrazíme směrem ke mně. Ronny bydlí hned v třetím vchodě v našem paneláku, takže máme stejnou cestu. U mého vchodu mě obejme. Cítím z něho tak krásný příval emocí, že se mi hrnou slzy do očí, protože to vše cítí v mé blízkosti. Je to láska, ale ne jak k Tince, spíš taková bratrská, štěstí, porozumění, ale i stesk. Tisknu se k němu pevně a mumlám mu do hrudi, ať si opravdu udělá čas a přijde se na mě podívat. On jen mlčky kýve hlavou. Dnes se před mým odjezdem vidíme naposled, protože zítra odjíždí na nějaký sraz fyzikářů. Odtáhnu se pomalu od něj a rozloučím se s ním. Když vcházím do vchodu, ještě mi z cesty zamává a já mu mávání oplatím.

Když vejdu do bytu, vidím, že máma s tátou sedí v obývacím pokoji, popíjejí vínko a baví se spolu. Pozdravím je a jdu do svého pokoje. Jakmile umytá a převlečená ulehnu do postele tak zaspím jak kotě.