Pochodeň

8.května 1945. Bylo mi šestnáct let. Vidím ten den jako dnes. Opadlo napětí, vyjasnilo se nebe, vyčistil vzduch, ustal olověný déšť. Skončila válka. Naša srdce byla plná radosti. Nejdříve jsme tomu, co se stalo, nechtěli věřit, ale když jsme vyhlédli z oken našeho hradčanského bytu a spatřili davy jásajících, bylo jasné, že je to tu. Po šesti letech přišla svoboda, v jejíž návrat jsme už dávno přestali doufat.

Vyšli jsme si ven s tátou. Vzduch medově voněl, městská příroda bujela. Vlaštovky stavěly svá hnízda a lidé se radovali. Cítil jsem něco, co jsem ve svém životě ještě nepocítil. Vzájemně sdílenou radost, naději a bezstarostnost. To, co tížilo, náhle nebylo. Všichni měli na prsou připnuté trikolor, všude vlály šest let ukrývané české vlajky. Dívky tančili s ruskými vojáky. Vybavuje se mi ten kontrast: mladé rozjasněné dívčí tváře, sešlé tváře vojáků, kteří viděli tolik hrůzy, kolik si nikdo nedovede představit. Ty vojáky, co spatřili čerstvě osvobozenou Prahu, dal Stalin později deportovat do sovětských gulagů. Téměř nikdo z nich nepřežil.

Sešli jsme z Hradčan na Staré město. I zde se všichni radovali, město tepalo radostí, tančilo se a zpívalo. Pak jsme došli ke Staroměstské radnici. Byly tu takřka neproniknutelné davy lidí. Ve vzduchu bylo cítit něco jako spálené vlasy. Obešli jsme s tátou zástup a spatřili, že kousek od radnice stojí nízké lešení. Z toho lešení něco viselo a to něco hořelo. Byl to sudetský Němec, jak jsme se mnohem později dozvěděl. Jakýsi Otto Kraus, co sestavoval česko-německé texty k letákům se seznamy popravených v Pankácké sekyrárně.

Udělalo se mi zle od žaludku. Chtěl jsem se odvrátit, ale táta mě chytil a držel mě. "On si to zasloužil," řekl. "Děje se mu to, co chtěl, aby se dělo nám, Čechům a Slovákům."

Pak přivedli někoho dalšího. Strašlivě zmláceného a ztlučeného chlapíka v bílé košili. Šlo o esesáka, ktrého našli ukrývat se ve sklepení jednoho přilehlého domu. Ten urostlý muž plakal jako dítě. Německy vysvětloval, že nikdy nikomu neublížil, prosil o slitování, smějícím se opilým Čechům ukazoval fotky své rodiny. Kdyby mu v levém podpaží nenašli vytetovanou krevní skupinu, podle čeho se  tenkrát poznávali esesáci, měl možná šanci přežít. Takhle byl ale surově zmlácen, za nohy řetězem přivázán na lešení a polit petrolejem.

Pak k němu přistoupil kat s pochodní. Vše ve mně strnulo. Ten kat byl můj nevlastní strýc František. Bez stopy emocí přiblížil k visícímu muži pochodeň, naříkající Němec vzplál jako věchet slámy. To už jsem nevydržel. Vytrhl jsem se tátovi a běžel pryč, pryč, pryč. Kolem mě všichni tancovali a radovali se. Vzduch voněl svobodou a vítězstvím.

Zastavil jsem se až u Ovocného trhu. Strýc Fratišek. Ten dobrý muž, jehož pět příbuzných skončilo v plynu.

Bylo jaro, vzduch voněl. Brečel jsem a všemu náhle v těch svých telecích šestnácti rozuměl. Válka si nevybírá. Válka bere životy, ale krev zůstává na rukou lidí. Válka totiž sama o sobě žádné ruce nemá.

Tomu místu, kde stálo železné lešení, se vyhýbám dodnes.

Marek

Domov pro seniory v Kobylisích, 28.11.2016