Poselství druidů - kapitola 3.

Od malička mi tvrdili, že jsem jen víc empatická, ale poté co jsme se přestěhovaly, už nebyla empatie pouhou empatií.

O dívce, která je druidkou.

O poselství, které se musí šířit.

Zbytek večera proběhne parádně, všichni se v klidu bavíme, srandujeme a občas si jdeme i zatančit. Tinka už naštěstí neřešila dál své citové problémy a odvázala se. Když se začneme sbírat k odchodu, nemůžu uvěřit, že už je půl jedenácté a já jsem to v klidu přežila. Usmívám se od ucha k uchu, když odcházíme z baru. Jdeme s Ronym odprovodit Tinku a pak vyrazíme směrem ke mně. Ronny bydlí hned v třetím vchodě v našem paneláku, takže máme stejnou cestu. U mého vchodu mě obejme. Cítím z něho tak krásný příval emocí, že se mi hrnou slzy do očí, protože to vše cítí v mé blízkosti. Je to láska, ale ne jak k Tince, spíš taková bratrská, štěstí, porozumění, ale i stesk. Tisknu se k němu pevně a mumlám mu do hrudi, ať si opravdu udělá čas a přijde se na mě podívat. On jen mlčky kýve hlavou. Dnes se před mým odjezdem vidíme naposled, protože zítra odjíždí na nějaký sraz fyzikářů. Odtáhnu se pomalu od něj a rozloučím se s ním. Když vcházím do vchodu, ještě mi z cesty zamává a já mu mávání oplatím.

Jak vejdu do bytu, vidím, že máma s tátou sedí v obývacím pokoji, popíjejí vínko a baví se spolu. Pozdravím je a jdu do svého pokoje. Jakmile umytá a převlečená ulehnu do postele tak zaspím jak kotě.

Ráno mě probudí vůně kávy, která se táhne z kuchyně. Vylezu z postele a jdu se do koupelny umýt a převléct. Když vejdu do kuchyně, na stole mám uvařenou kávu a mámu s tátou najdu v obývacím pokoji. Přisednu si k nim už s kávou v ruce. Probíráme, jak bude dnešní den vypadat. Kdo pojede už k babičce a kdo zůstane tady a bude nakládat. Já jsem se hned přihlásila, že tu zůstanu, protože má dnes ještě přijít Tinka.

Když jsme dopily kávu, pomalu jsme začaly nakládat věci do nákladního auta. Jakmile jsme naložily první várku, máma s tátou odjeli s nákladem k babičce, do našeho nového domu. Když jsem osaměla, hned jsem zavolala Tince a domluvila se s ní za deset minut u mě. Přišla s pětiminutovým zpožděním.

„Tak jak to jde." Zeptá se hned ve dveřích.

„Jak vidíš, zatím dobře." Odpovím s úsměvem a zabouchnu za ní dveře. Jdeme si sednout do obývacího pokoje.

„Nedáš si čaj nebo kávu?" Zeptám se zdvořile.

„No možná bych si dala kávu, protože jsem ještě dneska neměla." Řekne a já se vydám do kuchyně vařit vodu.

Když se vrátím do obýváku s šálkem kávy v ruce, Tinka stojí u okna a kouká ven. Ani se neotočí a promluví.

„Je to zvláštní, že jsem tady naposled. V tomto bytě, s tebou." Otočí se na mě. „Slib mi že i ty za námi někdy přijedeš."

Odložím šálek na stůl a jdu za ní. Dívám se z okna, když odpovím. „To víš, že jo." Usměji se na ní a pak se mlčky obě dvě koukáme z okna a vzpomínáme na chvíle, které jsme tady prožily.

Po zhruba hodince, přijede táta a najde nás sedět u otevřeného balkónu a slunit se.

„Chytáte bronz?" Vyleká nás.

„Ježiš tati, vylekal jsi nás. Neslyšela jsem tě přijít."

„Dobrý den pane Grante." Culí se Tinka na tátu.

„Ahoj Tinko." Usměje se na ní táta. „Přišla jsi nám pomoct?"

„Jistě." Řekne až moc nadšeně.

Zatímco mi s Tinkou nakládáme do auta zbylé krabice, táta si zavolal kolegu, aby mu pomohl nakládat nábytek. Máme to hotové za nějakých dvacet minut. Táta odjede s věcmi zpátky k babičce.

„Neměla jsi odjed až v neděli?" Ptá se mě Tinka, když už sedíme zase u balkónu a popíjíme čaj.

„Měla, ale jak vidíš, stihly jsme to dříve. Aspoň budu mít čas na vybalení a zabydlení a v pondělí do školy."

„Těšíš se?"

„Víš ty co? Těším. Od babičky jsem slyšela, že škola je prý překrásná, ale babička vše moc zveličuje." Zakoulím očima a Tinka se pousměje.

„Tak to je dobře, že se těšíš. Já se těším, až tě navštívím."

Kolem druhé hodiny se táta vrací pro mě i s mámou. Rozloučím se s Tinkou, která mi slibuje, že hned jak bude mít Rony čas, tak se za mnou zastaví. Potěšeně se usměju.

Naložíme poslední krabice do auta a je čas zamknout byt a vyrazit.

Celou cestu v autě jsem jak na trní. K babičce jsme jezdívali tak jednou do měsíce na víkend, ale před několika lety jsme tam přestaly jezdit úplně. Teď tam budu bydlet. V jejím domě. Cesta trvá dvě a půl hodiny. Jakmile vjedeme do městečka, stáhne se mi žaludek. Máma se na mě z předního sedadla otočí a mrkne na mě. Já ji to oplatím úsměvem. Babiččin dům, teď už i náš, stojí až na konci městečka u lesa. Když přijíždíme, už z dálky vidím babičku sedět na verandě. Vypadá tak malá oproti tomu obrovskému domu. Auto zastaví na příjezdové cestě. Máma s tátou vystupují a jdou vyložit zbylé věci. Já ještě chvíli sedím v autě a rozhlížím se. Tak a je to tady, můj nový domov. Pomalu otevřu dveře a vyjdu z auta. Byla jsem tady už tolikrát, ale dnes mi to připadá, jak kdybych tu byla poprvé. Babička mě přijde obejmout.

„Alaine." Řekne a široce se na mě usměje.

„Babi ahoj, jak se vede?" Zeptám se zdvořile.

„Moc dobře, když vás tu mám." Pohladí mě po vlasech a pak už se věnuje rodičům.

Rozhlížím se po okolí. Od mala jsem si představovala, že tu budu žít a nakonec se tak stalo.

Dům je veliký, cihlový, s velkou zahradou. Za zahradou se už rozprostírá les, ale babička tu nežila vždy sama. Před nedávnem se mámina sestra s manželem a rodinou přestěhovali do jiného města, protože tam strejda dostal nabídku práce. Takže se s námi domluvily, že aby babička nebyla sama, nastěhujeme se sem my. Tak jsme tu. Vydám se za mámou a tátou do domu. Projdeme terasou až k hlavním dveřím a pokračujeme dovnitř, kde je dlouhá hala a troje dveře. Jedny vedou do levého křídla k babičce, jedny do pravého k nám, a prostřední prosklené vedou na zadní zahradu. Projdeme dveřmi k nám. Byt je rozdělený na dvě patra a půdu, z které je také udělaný obytný pokoj. Je to tu tak velké, protože teta a strejda mají tři děti, mé skvělé sestřenice a bratrance. Mám je velmi ráda, ale co se odstěhovali na opačnou stranu státu, moc o nich nevím. V přízemí je koupelna, obývací pokoj, ložnice a kuchyně, v prvním patře dva pokoje a koupelna, a na půdě jeden větší pokoj, který si samozřejmě hned zamluvím.

Když se podívám na ten nábytek a krabice, tak se mi teda do vybalování a zabydlování moc nechce. Nejraději bych šla kouknout na zahradu a do lesa. Ale ať to mám za sebou, vezmu si své krabice a pomalu je vynáším do pokoje. Táta mi pak vynosí se svým kolegou, který tady na nás čekal, nábytek. Najednou mě to vybalování a zabydlování tak chytne, že když skončím je už večer a já jsem utahaná. Prohlídnu si své dílo a přikývnu hlavou. Postel jsem si nechala postavit mezi dvě okna, protože střecha tu je šikmá, tak abych neměla postel přímo pod oknem. Knihovna je vlevo od postele, naproti dveřím, skříň s věcmi mám naproti postele a psací stůl napravo od postele pod oknem. Koberečky po obou stranách postele a noční stolečky u ní. Všechny knížky jsem si stihla srovnat do knihovny a věci uložit do skříně. Jsem to ale na sebe pyšná, že jsem to tak rychle stihla.

Když sejdu do přízemí, rodiče zrovna vybalují věci v kuchyni. Jdu jím pomoci.

„Co bude s prvním patrem?" Zeptám se zvědavě

„Přemýšlely jsme, že tam můžeš mít vlastní obývací pokoj, a druhý pokoj může být pro hosty." Řekne máma.

„To je super." Poskočím radostí. Máma se na mě usměje a mrkne.

„Ty už máš vše hotové?" Zeptá se táta.

„Ano, já už jsem hotová a taky utahaná jak malé kotě. Řeknu, a abych tomu dodala pravdivost, tak si zívnu. „Asi už půjdu do postele, ještě si chci povléct peřiny." Dodám.

„Dobrá Ali, tak dobrou noc, ráno se vstává brzo, nezapomeň." Řekne mi ještě máma a já už si to šlapu po schodech zpátky do svého pokojíku.

 

---