Věrohodnost aneb o nedovoleném překročení hranic práva

Jako jeden z nejstarších vědních systémů si právo po celá tisíciletí udržovalo svou nauku uvnitř vymezených hranic. Označme je těmito základními kameny: zákon, rozum, logika. V důsledku postmoderního prolomení všech dosud platných symbolických rámců došlo k něčemu, co bychom mohli nazvat míšení diskursů. Jakýkoli vědní diskurs může být proniknut jiným, aniž by bylo možné takovou skutečnost legitimně kritizovat. Právo, ve svých shora naznačených hranicích dlouho pevné, podlehlo a stalo se podivuhodně měkkým, slabým. Ukažme si na jednom z takových průniků, jak hybridizace práva funguje.

Dosud se nic nezměnilo na faktu, že výlučnou kompetencí rozhodovat v soudním řízení jsou nadány toliko soudy. Pokud soud v takovém řízení stojí před otázkou, kterému ze zúčastněných subjektů uvěřit, vstupuje do výsostného pole zásady volného hodnocení důkazů. Je čistě na soudci, jaký závěr ze shromážděného důkazního materiálu vyvodí; je povinován pouze zákonu, rozumu a logice. Přesto se poměrně často setkáme s případy, kdy soudce zjevně rezignuje na svou úlohu být poslední kritickou instancí ve věci a svěří ji – znalci.

O nepřípustnosti nahrazovat vlastní úsudek soudce znaleckým posudkem už dlouho a výstižně referuje judikatura vyšších soudů. Přesto se stále a možná častěji lze setkat s tím, že soudy, jakkoli se snaží takový postup zakamuflovat, své rozhodnutí opírají pouze o závěry znalců. Zásadní problém taková skutečnost znamená tam, kde se znalecký obor přímo kryje s kompetencí soudu: v psychologii.

Tak tedy osoba znalce z oboru psychologie a stanovený úkol: posoudit věrohodnost výpovědi zúčastněné osoby, nejčastěji poškozeného.

Kategorie „věrohodnosti“ výpovědi už jakoby „načichla“ aurou vědeckosti. Je to první z úspěchů „znaleckého podnikání“ v oboru psychologie: přesvědčit soudy, že pouze znalec je s to posoudit, kdo mluví pravdu. Jakkoli to možná vyznívá nepřívětivě, nazvěme takový úkol znalce, totiž přesvědčit soud o svém výjimečném přístupu k (roz)poznání pravdy, podnikatelským záměrem. Jak se realizuje? Znalec předloží soudu několik odborných termínů  a krátký popis použitých metod: změřil zkoumanému subjektu IQ, nechal vyplnit osobnostní testy, provedl pohovor (v jeho obvyke jednohodinovém rozsahu zjistí, zda subjekt pije alkohol nebo požívá jiné drogy, s čím se léčili rodiče, kdy měl první sexuální zkušenost, čeho by si v životě přál dosáhnout a několik dalších obdobných skutečností). Soud sám nikomu IQ neměří, stejně jako nepoužívá osobnostní dotazníky a obvykle ani nevládne konceptuální řečí psychologie, možná proto nahlíží roli znalce nekriticky a jeho závěry téměř nikdy nezpochybňuje. Dílo je dokonáno: znalec přesvědčil soud o tom, že jeho úloha v řízení je nepostradatelná.

Ale zpátky ke kategorii „věrohodnosti“ výpovědi. Mohli bychom se natruc a demonstrativně vymezit skeptickou teorií o nemožnosti jakéhokoli vhledu do mysli druhé osoby (ostatně ne náhodou má největší ohlas, jistěže pouze v soukromém sdělení, mezi psychiatry). Není ale třeba klást proti opačnému, psychology zastávanému, hledisku takto vyhraněnou odpověď. Stačí zůstat uměřený, uvnitř hraničních kamenů práva: zákona, rozumu a logiky, a definovat „věrohodnost“ výpovědi jako takovou její pozici v řetězci ostatních provedených důkazů, která důkazní řetězec nenarušuje a nevybočuje z něj a nepříčí se obecnému rozumu. Pak ovšem zbývá otázka: proč by toto měli hodnotit psychologové? Dovolme si opověď, jíž se dostáváme k úvodu a uzavíráme kruh: může za tím být současná tendence k neustálé relativiziaci, promiskuitě vědních oborů, jejich pronikání i tam, kde interdicpilinarita nemá místo, a konečně touha po inovaci. Inovovat právo psychologií mu ale na „věrohodnosti“ nepřídá.