Loď

I.

Tlumené burácení motoru trvalo už několik dní. Na tohoto neviditelného, ale slyšitelného spolucestujícího si musela posádka určitě již zvyknout. Teď ale zvuk zesílil natolik, že se Jiří Svoboda probudil z hlubokého spánku. Zůstal nehybně ležet na svém nízkém lůžku, ale oči měl otevřené. V malé kajutě ho obklopoval pouze chladný kov čtyř zdí, které mu poslední měsíce nahrazovaly domov. Bez okna v kajutě bylo pro Jiřího těžké rozeznat, v jakou hodinu se přesně probudil. Své hubené a pobledlé tělo ale znal dobře, a tak usoudil, že podle strnulosti kostí zbývalo okolo dvou hodin do ranního budíčku a následné rozcvičky. Díval se úzkou štěrbinou svého oka do černoty nízkého kovového stropu a naslouchal, zda se ještě neozve ten podivný zvuk, který ho vyrušil z procházky noční krajinou snů, kde jeho tělo utíkalo do všech koutů zeměkoule a hrdlo se třáslo nadšeným křikem.

Naslouchal pozorně, ale jediné, co teď slyšel, bylo opět to známé mělké burácení velkého motoru, který poháněl velkou loď. Mohl si být jistý, že skutečně něco slyšel? Stejně tak dobře to mohl být sen o tom, že slyšel velkou ránu a v tom snu se probudil, a aby jeho mysl v tom neměla nepořádek, rozhodla, že bude lepší, když se probudí i ve skutečnosti. To z pudu sebezáchovy, pro případ, kdyby ta rána byla skutečná. Jiří si proto tolik nestěžoval, že byl okraden o zbývající minuty spánku. Člověk má mnohem více jistoty, když předchází neblahým okolnostem. A navíc může využít darovanému času k tomu, aby si v hlavě prošel veškeré kroky a formální záležitosti, jež ho dnes čekají na nové pracovní pozici.

Byl povýšen. Od nádobí v kuchyni se konečně vypracoval na pozici číšníka. A nejen ledajakého. Zcela náhodou, ne spíše vlivem neuchopitelných proudů osudu, byl přidělen k rodině nesoucí zcela náhodou jeho vlastní příjmení. Svobodovi byla rodina s velkým jměním, jejíž kořeny sahají hluboko do historie. Uchýlila se k tomu, co dnes dělají všechny zaopatřené rodiny, a poslední roky tráví pouze na lodi.

Jiří byl samozřejmě z této změny pracovní náplně nadšený; delší dobu přemýšlel nad tím, že poprosí nadřízeného, jestli si už nezaslouží lepší pozici. Než se k tomu odhodlal, naskytla se ta nepříjemná a poněkud trapná nehoda se starým Jonášem, který z nepochopitelného důvodu odmítal pracovat i jíst. Před několika týdny jedna z cestujících zabloudila do nižších pater lodi, sotva se udržela na nohou, vrávorala od zdi ke zdi, hledala toaletu, neboť ji zlobil žaludek nebo hlava, a musela se velmi polekat, když uprostřed jinak velmi čisté a prostorné koupelny našla na podlaze ležet vyhublého, špinavého a mrtvého Jonáše. Polekala se a křičela tak dlouho, dokud k ní nepřiběhl jeden člen posádky. Jiřího nadřízený se ovšem snažil vše rychle urovnat, vždyť každá loď dnes bezpodmínečně dbá na svou pověst, a přesvědčil jí, aby záznam toho, co viděla, nenahrávala na uni-net. Nároky na pořádek se od té doby zdvojnásobily, s čímž stouply i požadavky na přípravu sboru pracovníků.

I proto Jiřímu nečekaný ranní čas navíc velmi vyhovoval. V klidu, bez zbytečný zmatků, si dokáže zkontrolovat šaty i potřebnou čistotu svých rukou a chrupu. Tušil, že brzy jistě bude budíček. A skutečně. Během toho, co si v sedě, opřen o chladný kovový rám lehátka, leštil své polobotky, se v temné kajutě rozzářilo do všech stran bílé ostré světlo a z rohu jedné ze stěn začalo hrát klidné impromptu na klavír a hluboký vřelý hlas promluvil: „Dobré ráno, posádko. Však to znáte. Rozcvička a sprchy. Vidíme, že někteří z vás si přivstali, aby se bezchybně připravili. Výtečně. Tak ještě jednou dobré ráno!“

Jiří potěšen tou chválou — neboť kdo jiný by se mimo něho dobrovolně připravil o spánek — započal v bílém triku a šedých boxerkách cvičení. Oči měl upřené na zeď před sebou, jeho svaly napnuté. Jemná a radostí bublající hudba, linoucí se malým prostorem bez oken, mu z vědomí zcela vyhnala nepotřebné starosti s podivným ranním zvukem.

Zeď, kterou jeho oči po celou dobu tréninku sledovaly, se začala měnit. Část stěny, kde před chvílí byla jen tuhá a kovová, začala propouštět do kajuty světlo, které přicházelo odněkud z druhé strany. Jiří zvýšil tempo, se kterým prováděl pečlivě naučené cviky. Bílé triko měl znatelně propocené. Průsvitnost zdi se jeho vyšším tempem ještě více zprůhlednila. Z té se staly průsvitné dveře, kterými viděl na chodbu a do vedlejší kajuty. Jeden z jeho kolegů mu lehce pokynul hlavou jako znamení dobrého rána. Jeho dveře ale nebyly tak průhledné jako Jiřího.

Dveře Jiřího kajuty zmizely. Jiří popadl ručník, připravenou hromádku svých nejlepších pracovních šatů a v rychlosti zamířil do šera na chodbu. Připomínala dlouhou trubku, na své levé i pravé straně pravidelně ozdobenou poloprůsvitnými okýnky, které do chodby vpouštěly různě silné paprsky zářivé bílého světla. Chodba jinak byla temná, bez známky přirozeného světla. Sotva se Jiří pohnul, trubka oživla. Na místech, kde se nerýsovaly dveře do kajut, se objevily postavy a smějící se obličeje. Pohybující se obrazy lidí k Jiřímu ze všech stran mluvily, přesto chodba zůstala zcela tichá, byly slyšet pouze Jiřího rychlé kroky. Hlasy z obrazů byly slyšet pouze v Jiřího hlavě, byly to hlasy vybrané právě pro něj. Mířil na konce chodby, která se v pravém úhlu rozdvojovala a dotvořila tak horní část písmena T. I zde Jiří mohl vidět na stěnách pohybující se obrazy. Jejich naléhání se zvyšovalo, jelikož Jiří odmítal uposlechnout jejich hlasy. Třebaže měly pravdu, v mnohém měly pravdu, jelikož znaly člověka lépe než on sám sebe; do posledního detailu znaly jeho dýchací problémy, krevní oběh, mentální potíže, a to vše monitorovaly každou vteřinu. Tyto údaje Jiří mohl vidět na stěnách, v přehledných číslech a grafech, které by nejednoho přesvědčily, že Jiřího momentální zvýšený tep, stresové napětí a zahuštěná krev vyžadují potřebné léky, klidné prostředí a přátelskou společnost. Jiří ale na nic z toho nedbal, běžel chodbami o tvaru trubek o několik pater níže, až se dostal před místnost, do které člověk mohl vstoupit za použití zastaralé technologie.

Z kapes vytáhl bílý plastový obdélník, který se vešel do ruky, a přiložil jej ke zdi. Ihned se ve stěně vytvořil obrys dveří, které se ale neproměnily v průhledný materiál, jak to bylo obvyklé; namísto toho dveře zůstaly tuhé, a proto Jiří na ně rukou přitlačil, aby se dostal dovnitř.

Byla to koupelna, velká, čistá a světlá. Jiří toto místo znal, dalo by se říci velmi dobře, protože sem již nějakou dobu docházel. Nikdy zde nikoho nepotkal, mimo jednoho případu, jediného případu, když toto místo objevil a ve zmatku, strachu a křiku odtud v rychlosti vyprováděl ženu, cestující, jež se ztratila.

Jiří vešel do místnosti, svlékl se a posadil na podlahu.

 

 

II.

Jiří jel výtahem do horních pater, cesta sice vždycky zabírala delší dobu, ale nyní si pomyslel, že to trvá mnohem déle. Může za to má nervozita? Nejspíše ne, vždyť se mi neklepou ruce ani nohy, pomyslel si. Stojím vzpřímeně, a zrcadla ve výtahu odrážejí mou mladou tvář, jsem bezchybně oblečen ve své bílé uniformě, tak proč ta nejistota? Měl pravdu, zrcadla ve výtahu skutečně odrážela perfektně připraveného pracovníka, odhodlaného sloužit těm, kdo si zaslouží velký kus času z jeho života. Přesto, nebo snad právě proto cítil, že obrazy zrcadla nemluví pravdu, aspoň ne celou pravdu.

Když výtah zastavil na určeném patře, vystoupil a podivil se, že na zdech nejsou obrazy, ani lidí, prostě nic, jen čisté bílé stěny. Copak jim nestojí za to, aby se objevily? Říkal si pro sebe a během toho, co procházel chodbou k jediným dveřím, stále se za sebe díval, jestli se náhodou na zdech neobjeví. Neobjevily. Zaklepal a vstoupil do prostorné místnosti. Její strop by pojmul tucet na sobě stojících slonů, tak byla vysoká. Dlouhé stoly, bílé ubrusy, bílé kapesníčky, křišťálové stropy, stříbrné vidličky, nože, polévkové a dezertní lžíce a lžičky. A okna! Velká, obrovská okna, kterými viděl modrý pruh oblohy a pod ní nekonečné šplouchající moře. Bez dechu a otevřenou pusou přistupoval blíže k těm nebeským bránám. Rukávem své levé ruky zavadil o lžičku u stolu, kolem kterého procházel. Spadla na zem bez většího rámusu, který se ani příliš neodrážel, spíše to byl krátký a dutý zvuk. Přesto se odněkud ze zadních částí sálu přiřítil nějaký muž. Byl o dost menší než Jiří, čelo i hlavu s pozůstatkem vlasů si utíral honosným kapesníčkem pot, a těžce oddychoval. Bílé sako, takové, jako měl Jiří, si musel u břicha rozepnout, aby se mu lépe mluvilo. “Člověče, co tady vyvádíte, nevíte, že máte být už dávno dole. Nebo vám snad nepřišla zpráva?” Jiřímu zčervenaly tváře, nevěděl, co má odpovědět, taková situaci a hned první den na nové pozici, určitě musel tu zmíněnou zprávu přehlédnout, není možné, aby ji nedostal. Vždy mu přeci chodí, hned se mu před očima objeví, pokud někdo píše. Ledaže, ne, to není možné, snad jen, pokud by přestal fungovat uni-net. Že by? “Pane, zprávu bych určitě nepřehlédl, pokud by mi přišla, jste si jistý, že byla odeslána. Funguje vám uni-net”? Plešatý pán se zarazil, jako kdyby Jiří zapřel existenci prastarého proroka. “Co to plácáte za nesmysly, mládenče, samozřejmě, že uni-net musí jít, vždy...” Jiřímu mu skočil do řeči, ať se pán nezlobí, ale že si samozřejmě uvědomuje, že je to velmi nepravděpodobné, ale jestli by pán nemohl zodpovědět, jestli mu funguje uni-net. Pán na Jiřího zakoulel očima a položil si levou ruku na lysou hlavu. Díval se teď do země a párkrát si odkašlal. “No víte, mládenče, já, totiž, nemusím mít, ale to se těžce vysvětluje, a vůbec, co mě tu vyslýcháte?” Zvýšený hlas Jiřího zaskočil, sice nevěděl, kdo ten pán je, ale jestli se jedná o jeho nadřízeného, zrovna si moc dobře první den nevede. “Mazej dolů, nevychovanče, už tě tam čekají, nevíš kam, až dolů! A rychle, ať na tebe hosté nečekají dlouho, už takhle jdeš pozdě”. Pán si odfrkl, ještě jednu si kapesníčkem otřel čelo a hlavu a rázným krokem vyšel ke vzdálené části sálu, odkud se předtím objevil. Jiří nečekal, až mu pán zmizí z dohledu a utíkal zpět k výtahu. Za sebou slyšel prásknutí dveřmi. Nastoupil do výtahu. Dveře pomalu stlačovaly světlo z velké místnosti, až se z něho stal pouhý pruh uprostřed. Výtah se rozjel dolů. Úplně dolů do patra s číslem -7.

 

 

III

Sotva se dveře výtahu otevřely, Jiří zaslechl řinkot skleniček, smích a rozladěné violoncello, který občas pomalu, občas rychle vyhrávalo starou melodii. Výtah nevedl hned do místnosti, ale byl na chodbě, takže Jiří pár kroků popošel, aby nahlédl, co se v sálu děje. Jeho hlava vykoukla zpoza rohu stěny. Tento sál byl o mnoho menší, než ve kterém potkal plešatého pána, přesto dostatečně velký, aby pojmul velké stoly a více než dvacet lidí, kteří uprostřed sálu se nepravidelně pohybovali v kruhu na nepravidelnou hudbu. Na jednom stolu ležela žena v modrých a kdysi velkolepých šatech, nyní je měla celé pomačkané a spadlé levé raménko. V ruce držela skleničku vína, které se jí vylévalo, protože na ve vzduchu kopala nohama a hlasitě se u toho smála. U stolu byla dlouhá lavice, na kterém sedělo několik mužů v černých oblecích. Pokuřovali doutníky, a občas jeden přiblížil rty k uchu druhému, tak blízko, že to vypadalo jako polibek na ušní lalůček, a něco si pošeptali. Pak se podívali na část těla ženy na stole a s výkřikem “Ano, Ano!” si vzájemně odkývali svou tajnou myšlenku. Uprostřed místnosti, kolem tančících párů si Jiří objevil, že sedí čtyři muži hrající na violoncella. Neměli na sobě oblečení, pouze černé společenské boty a dva z nich brýle. Hudba najednou zrychlila, což vyprovokovalo ženu na stole, která začala křičet “a nalévat si snad budeme sami?”. Ze dveří, kterých si Jiří až teď všiml, protože byly schované za věšákem s oblečením, se vyřítil polonahý číšník pouze v kalhotech, ale s motýlkem a na pozlaceném tácu nesl plné skleničky. Žena ho okamžitě chytla za ruku, což způsobilo, že číšníkovi pár skleniček spadlo na zem. Jelikož hrála hudba, nikoho to příliš nezajímalo, jen ti muži v oblecích s akademickým pohledem na politou parketovou podlahu opět s nadšením ve hlase a potleskem vyhrkli další “Ano, Ano!”. Doposud Jiří v celé scéně vystupoval jako nezaujatý pozorovatel, pečlivě sledoval jednotlivé postavy a jejich chování. To ale skončilo, byl prozrazen. Žena na stole ho zpozorovala, jak stojí u rohu vchodu, zatímco si upravovala druhé ramínko, které ji také spadlo, čímž se jí odkryla horní část poprsí. Rozběhla se za ním a popadla jej za ruku. Aniž by stačil Jiří cokoli říct, už stál uprostřed sálu. Hudba přestala hrát a žena, teď už upravená zatleskala rukama. Ihned se objevili polonazí číšníci, kteří nesli židli, kterou postavili před Jiřího. Jak rychle přiběhli, tak se rychle vytratili někam do útrob kuchyně. Jiřímu situace nebyla příjemná, potil se a v ústech se mu udělala tak sucho, že kdyby měl teď promluvit, vycházel by z jeho úst suchý písek. “No tak, drahoušku, nemáme tolik času, abys tady jen tak stál, šup na židli”, řekla žena. Proč by to dělal, pomyslel Jiří. “Poslyšte, nevím, co tu děláte, ale chci se zeptat, jestli jsem tu správně na svou službu, mám dělat číšníka a pomáhat rodině Svobodů.” Muži na lavici si na něj začali ukazovat. Žena se na něj usmála: “Ano, drahoušku, jsi tu správně. A nechceš se na tu židli postavit, bude to tak lepší, aspoň si nenamočíš nohy”. Chtěl Jiří říct, že kvůli vodě si nemusí žena dělat starosti, protože tu žádnou nevidí. Vtom se odněkud od výtahu začala pomalu valit nízká, ale rychlá vlna voda. Jiřího to vylekalo. Že by snad kuchařům něco přeteklo v kuchyni? “No tak vidíš, drahoušku, jak jsem ti říkala. Teď skutečně bude lepší, aby sis na tu židli stoupnul.” Jiří poslechl, měla pravdu, byl pyšný na svůj nový bílý oblek a určitě si nechtěl namočit nohavice. Když si stoupl na židli, a byla to vcelku vysoká židle, sálem se rozezněly struny violoncella, nyní v pevném a pravidelném rytmu. Žena povzbudila taneční páry, ať se vrátí ke své činnosti a sama začala kolem muzikantů běhat a skákat. Voda nepřestávala naplňovat sál. Stejně jako Jiří, tak i muži na lavici byli citliví ke svým drahým oblekům a obuvi, proto nyní na lavici stáli a pokračovali ve sledování Jiřího, sem tam si popotáhli ze svých doutníků. Jiří se na to vše díval, ale chápal pramálo. Tohle že je ta práce, kterou mu přidělili, nebo je to jen nepovedený žert? A skutečně jsou to příslušníci té distingované rodiny Svobodů, o kterých slyšel jen to nejlepší? Těžko tyto oči rozluští rozumem. Jeho oči teď byly jediným ukazatelem toho, co je a co není. A co ta voda? Proč nikdo s ní nic neudělá?

Žena k němu přiběhla a začala mu rozepínat knoflíčky u saka. Dala si tu práci, aby nic nepočkala nebo neutrhla. Pokračovala i košilí a trikem. Hudba stále hrála, ale lidé v sále se natáčeli tak, aby viděli na Jiřího, který teď stál na židli pouze v kalhotech. Voda neustále proudila do sálu, pokrývala celou podlahu, ale stále byla lidem pouze po kotníky, což se trochu projevovalo na jejich schopnosti tancovat. “No tak i kalhoty dolů, na co vyčkáváš”, řekla nejen žena, ale naráz i všichni přihlížející. Jiří se zdráhal. Nejen, že nechápal, jak bude moci pracovat lépe bez kalhot, ale zároveň měl jasný důvod, proč tak neučinit. Pod kalhotami neměl žádné spodní prádlo, a tak pokud vyhoví svým hostům, dostane se do společensky nepříjemné situace. Na druhou stranu, pokud odmítne, dozví se to jeho šéf? Co když jej z této nové pozice povolají zpátky do umývání? Do kuchyně si řekl, že se nikdy nevrátí, přece se takto sám před sebou neshodí. A vůbec, lidé, zdá se, tu chodí bez různých částí oblečení, nebude to pro ně nic neobvyklého.

Jiří si začal kalhoty rolovat přes své boty, což nebylo vůbec nic jednoduchého. Muži na lavičce nyní nic neříkali, čekali napjatě, jak vše dopadne, jen na sebe nevěřícně zírali. Žena nadšením začala tleskat a poskakovala ve vodě kolem židle Jiřího. Jiří nyní stál uprostřed místnosti bez horní i dolní části obleku. Na jedné ze zdi se objevili obrazy a lidé, kteří hlasitě oznamovali, že Jiří by nyní nutně potřeboval medicínu proti stresu, nebo medikament pro lepší uspokojení partnerky. Jiří samozřejmě tyto hlasy a obrazy znal velmi dobře, ale kdykoli předtím je viděl a slyšel pouze on. Nyní jak se zdálo, obsah jejich sdělení slyšeli všichni. Žena ho začala líbat všude po těle za povzbuzování mužů na lavici, kteří si jako jeden hlas prozpěvovali “Ano, ano!”.  To už bylo pro Jiřího dost. Vymanil se z objetí ženy, které zas šaty nedržely na ramenou, ale spadly jí až nad pupek. Sebral ze stolu hromádku svých šatů a prcháním ve vodě se dobral k výtahu. Během čekání přemýšlel, že svého nadřízeného poprosí o změnu pracovní pozice. A dále se musí zeptat, proč mu dnes nefungovalo připojení k uni-netu.

---