Velká nádhera aneb o smyslu

Ve filmu italského režiséra Sorrentina je scéna, kdy se s hlavním hrdinou, bohémsky žijícím spisovatelem, přichází rozloučit starý přítel. Odjíždí, nic si s sebou nebere, i na to je Římem příliš unavený. Z kontextu je zřejmé, že únava pochází z nedostatku smyslu, ve kterém je celá ta „velká nádhera“ vysoké společnosti a současného světa uvězněna. Máme stále více možností a stále méně důvodů je využívat, napsal někde filosof Bělohradský.

Nejen z Říma se takto prchá zpátky „za smyslem“, i z docela provinční Prahy je čím dál více lidí na ústupu. Hledá se ztracený ráj v šumavských lesích, v rodných krajích nebo alespoň v oblastech za hranicemi města. Zatímco ještě před lety byly takové ústupy motivovány volbou alternativy jako jiného stylu a obvykle je provázel životní elán („přírodní rodiny“ s mnoha dětmi, jak je na jednom příkladu zachytil dokument Stále spolu), dnes je motiv opačný: únava ze života, jak ho definovala globalizace.

Společnost se přestěhovala do digitálních nik, v kterých se dobře baví, žije svými banalitami nebo pořádá útoky na jiné. Sama ovšem podlehla útoku, diktát konzumu z lidí udělal drobné, ale ne nevinné devianty – zbožní fetišisty. Co se vytratilo, je přátelství, totiž přátelství v jeho nejhlubším smyslu solidarity uvnitř společenství. Dnes se pěstuje solidarita maximálně mezi obyvateli jednotlivých světů; tak jsou kupříkladu mezi sebou solidární řidiči, aniž by připustili, že nemoci – konečně jejich vlastních – dětí zapříčinily emise, podobně kuřáci nebo třeba neplatiči daní, kteří se hlasitě bouří proti jakékoli modernizaci státních kontrolních mechanismů. Solidarita se nepěstuje napříč společností, je už jen soukromá, sektářská. Tím ze scény mizí přátelství v podaném pojetí.

Co pak ale uvnitř moderních měst zbývá? „Velká nádhera“ výkladních skříní, luxusních restaurací, rezidenčních čtvrtí, večírků s celebritami, nabídkami cestovních kanceláří a dokonalého servisu čtyřiadvacet hodin denně. Přibývá lidí, kteří se zapomněli v životní fázi a čtyřicítku překračují jako dokonale obeznámení se všemi radostmi života, ale v existenciální krizi. Třeba je alespoň ta únava, jejímž rizikem je možnost chronicity, přiměje k tázání nad stále se zvětšující mezerou mezi možnostmi a smyslem.